Kouzlo amerických dálkových tras

V USA jsou tři nejvyhlášenější dálkové turistické trasy: Pacifická hřebenovka na západním pobřeží (PCT), Stezka kontinentálního rozvodí (CDT) ve Skalistých horách a Appalačská stezka (AT) na východě. Společně jsou všechny tři označovány jako Triple Crown of Hiking (česky se dá přeložit jako Trojkoruna pěší turistiky). Pro thru-hikery, tedy dálkové pěší turisty, je to něco podobného jako Koruna Himálaje pro horolezce. V čem jsou ty trasy tak speciální, že lákají tisíce lidí ročně?

KOMUNITA

Potkáte zde podivíny, kteří před lety vstoupili do lesa a od té doby, zdá se, hledají cestu zpět. Nebo možná ani ne a život na trailu se pro ně stal životním stylem. Na druhé straně jsou tu odborníci ze světa ultralight vybavení, kteří polykají kilometry tak, jako by měli stomílové boty, a naopak lidé, kteří nikdy neměli batoh na zádech, nikdy nespali ve stanu a trail berou jako výzvu něčeho nového a neznámého. Ale většina lidí, které jsme potkali, jsou nadšenci vysokohorské turistiky s duší dobrodruha, kteří chtějí zažít něco neobyčejného, posunout své fyzické a duševní limity a poznat lépe sami sebe v prostředí drsné americké divočiny. Překvapivě se zde setkáte s lidmi velkého věkového rozpětí. Potkali jsme rodinu s dětmi, kdy nejmladšímu z nich bylo kolem tří let, a také vitální důchodce před sedmdesátkou.

TRAIL ANGELS

Kolem trailů (hlavně PCT a AT) je obrovská komunita lidí, kteří pomáhají hikerům na jejich cestě. Jsou to takzvaní trail angels (andělé stezky), kteří ze své dobré vůle nebo za dobrovolný příspěvek nabízejí přespání na zahradě, odvoz z trailu do města apod. Funguje zde neuvěřitelná solidarita a pro nás hikery je jejich pomoc nedocenitelná. Zároveň jsou takovým hnacím motorem, jelikož nás vždy povzbudili a dodali nám tím potřebnou sílu ve chvíli, kdy už jsme byli opravdu unavení.

TRAIL MAGIC

Další formou podpory je takzvaný trail magic (překvapení na trailu), který většinou spočívá v tom, že si pro nás místní připraví občerstvení na cestě. A věřte, že není nic lepšího, než když si po několika dnech na sušené stravě můžete dát meloun nebo burger z grilu. A to vše jen tak. V té chvíli mě vždy zaplavil pocit absolutního štěstí, vděku a vědomí, že svět je ještě v pořádku. Na oplátku většinou nechtějí nic, jen to, že dobro, které se k nám dostalo, pošleme dál.

KDY VYRAZIT?

Všechny traily jsou schůdné od dubna do konce září v případě, že se jde z jihu na sever (v opačném případě se vychází v červnu a končí v listopadu). Na PCT a CDT je to hlavně kvůli tomu, že se začíná v poušti, kde je v dubnu ještě relativně dobré počasí, nesnesitelné vedro se dá zvládnout a v potocích je stále dostatek vody. Na konci září pak už hrozí, že se počasí v horách u kanadské hranice změní na zimní a přijdou sněhové bouře doprovázené teplotami pod nulou. 

ZNAČENÍ

Značení trasy je v podobě cedulí s logem na sloupech nebo stromech (PCT a CDT), v případě AT se jedná o bílý obdélník. I když na CDT jsme občas na vrcholcích hor měli pocit, že značení je spíše rumunského stylu. Říkají sice, že je tu cesta, ale nikdo ji nikdy neviděl. Každá z cest je svým způsobem jedinečná a odlišuje se od ostatních terénem, komunitou a náročností. Ale jedno mají všechny společné, a to že vás prověří až do morku kostí a zanechají ve vás nesmazatelný otisk.

VYBAVENÍ – TRH SE ZNAČKAMI 

Většina lidí se snaží jít co nejvíce v ultralight stylu, ale najdou se i tací, kteří jdou opravdu natěžko. Hodně také záleží na finančních možnostech. Ono každý gram na hmotnosti vybavení dolů je i pár stovek dolů z účtu. Naše zkušenost je taková, že se lehčí vybavení vyplatí, jelikož pak nejsme tak utahaní a není potřeba tolik dní odpočinku, které taky něco stojí, takže se celková částka nakonec vyrovná. V USA je velmi rozvinutý trh se značkami, které se specializují přímo na vybavení pro thru-hikery a neustále vyvíjejí nové a nové inovace. Důležité je si vybavení nastavit dle vlastních potřeb, jelikož v konečném důsledku je právě vybavení jediná konstanta, na kterou se můžete spolehnout, vše ostatní je pak na trailu proměnná.

Statistiky a nejčastěji používané vybavení můžete najít zde: https://www.halfwayanywhere.com/

PACIFIC CREST TRAIL (PCT)

Pacifická hřebenovka, neboli Pacific Crest Trail, je nejlíbivější a nejoblíbenější z výše zmíněné trojice. Po překonání pouště (1 130 km), kde je relativně jednoduchý terén a tělo má dost času na získání kondice, nastoupíte do hor a až do konce z nich prakticky neslezete. Výhledy do okolní krajiny jsou nepopsatelně nádherné. Do paměti se mi vryly kaktusy obřích rozměrů a vysoké pohoří Sierra Nevada. Blankytně modrá jezera, ledovce s mléčně bílou vodou v potocích pod nimi v Oregonu. Červeně zabarvené údolí hor od borůvčí ve Washingtonu a mnoho dalšího. Za každý kilometr zde máte za odměnu nádherné výhledy, díky kterým hned zapomenete, že jste si je museli pěkně vydřít a vypotit hektolitry potu. Jsou zde náročnější, ale i jednodušší dny, kdy máte možnost odpočinout si a jít jen tak zlehka na pohodu. Prakticky celý Oregon je relativně malé převýšení a šlape se opravdu rychle.

Náročnost trailu se hodně odvíjí od počasí. My v roce 2019 měli v Sieře nezvykle více sněhu než je obvyklé a kvůli tomu jsme prakticky za celou dobu v Sieře neměli viditelný trail, jen cestičku ve sněhu. Museli jsme vstávat ve dvě ráno, abychom se do sedla dostali s východem slunce kolem půl šesté ráno a před sedmou už scházeli dolů. V řekách bylo stále hodně vody a brodění byl adrenalinový zážitek. Každý den jsme museli překonat svoje limity, jak psychické, tak ty fyzické, a právě v tom spatřujeme tu krásu. Každým krokem se na trailu posouváte dál, kupředu, a to nejen v rovině kilometrů.

Rozhodně se nejedná o nejdrsnější trek na světě, jak je někdy chybně nazýván. Některé úseky jsou technicky náročnější – hlavně pokud je trail pokrytý sněhem, ale celé PCT je stavěné tak, aby bylo schůdné i pro koně, takže tam nejsou vyloženě lezecké pasáže. Náročnost dálkových tras je hlavně o vytrvalosti a nastavení hlavy. Paradoxně nejde v první řadě o fyzičku, ale spíše o to, abychom to měli v hlavě srovnané tak, že to dojdeme. A to i s vědomím, že to není vždy jen zábava a kilometry se zdají nekonečné. 

CONTINENTAL DIVIDE TRAIL (CDT)

Stezka kontinentálního rozvodí, neboli Continental Divide Trail, je pravděpodobně nejdelší a nejtěžší oficiální trek na světě. Trasa je schůdná z jihu na sever v období od března do konce září. Její přechod trvá čtyři až šest měsíců. V roce 2022 se ji pokusila zdolat asi tisícovka nadšenců, úspěšně ji dokončilo odhadem tři sta. Na CDT je možnost využít hojně se vyskytující alternativní trasy, což s sebou nese obrovskou výhodu, neboť si lze trasu uzpůsobit vlastním potřebám a možnostem. Například v Coloradu můžete jít variantou, která vede v nižší nadmořské výšce než originální trail. Jinde je možnost využít alternativní trasy kvůli nedostatku vody na původní trase apod. Není to však v celé délce vyšlapaná stezička. V některých úsecích trasa vede po štěrkových cestách a občas i dosti frekventovaných silnicích první třídy. 

Z naší zkušenosti jsme byli rádi, že jsme ho zvolili až jako druhý trail. Jeho podtitulem je embrace the brutality (přijmout brutalitu) a opravdu to bylo jiné kafe než PCT. Ač jsme věděli, do čeho jdeme, připraveni na takovou nálož jsme nebyli. Odpočinkových dní je pomálu a komunita kolem trailu teprve v začátcích. Ve většině míst, kam jsme přišli, lidé netušili, co CDT je. Tím pádem bylo složitější dostat se z trailu do města a zpět z města na trail (většinou se jedná o vzdálenost 30 – 80 km bez možnosti využít veřejnou dopravu). V Idahu je dokonce zakázané stopování a celkově se ve státech, kterými prochází CDT, na stopaře řidiči dívají dosti přezíravě. Nebylo výjimkou, když jsme někde stopovali přes dvě hodiny, a někomu se dokonce nepodařilo odstopovat z města vůbec. Logisticky náročnější bylo tentokrát i posílání jídla do měst dopředu a hlavně hledání míst na spaní (Colorado, Wyoming). V aplikaci FarOut nejsou místa vyznačená (oproti PCT) a kolikrát se nám stalo, že jsme po 40 km přišli na místo, kde jsme si naplánovali konec dne, ale museli jsme ještě pět kilometrů popojít, než jsme našli místo na bivak. 

Na druhou stranu nás CDT naprosto uchvátilo. Colorado a šest týdnů ve vysokých horách nad 3 500 m n. m., nebo Wyoming, kde jsme každý úsek cesty byli v jiné přírodě. Nejprve Great Divide Basin připomínající poušť, pak vysoké štíty pohoří Wind River Range, které vystřídaly gejzíry v Yellowstonu, a na závěr nekonečná divočina v horách Idaha a Montany. Konečně jsme měli pocit, že jsme sami v divočině, kde nikdo kromě nás není. Na PCT je tolik lidí, že pořád někoho potkáváte. Na CDT jsme nepotkali nikoho klidně i 14 dní!

APPALAČSKÁ STEZKA (AT)

Nejkratší ze všech tří je Appalačská stezka (Appalachian Trail), a proto si ji lidé často volí jako svoji první dálkovou trasu. Nenechme se ale zmást tím, že je nejkratší, a tím pádem nejlehčí. Převýšení na AT je přibližně stejné jako na CDT, a to na méně kilometrech. Nejdelší úsek mezi městy je okolo sta kilometrů a poměrně často se trail protíná s civilizací. AT je spojován se souslovím party trail. Za tuto přezdívku vděčí hlavně tomu, že z blízkých měst jezdí místní na trail se zásobou piva a jídla a u přístřešků, které jsou na AT běžně používané na spaní, se paří do noci. Dalším přízviskem tohoto treku je green tunnel (zelený tunel), neboť se jde poměrně veliká část v lese mezi stromy s minimem výhledů. A právě tyto dvě věci nás od jeho přejití odrazovaly. Nicméně v polovině CDT jsme pochopili rčení, že ze tří dálkových tras můžete jít jednu, nebo tři. A je to pravda. Po překonání dvou tras ze tří nás začala lákat i Appalačská stezka. Hodně tomu napomohlo i to, že jsme na CDT potkali hodně Američanů z východního pobřeží, kteří nám sice nevyvrátili to, že se jedná o zelený tunel s pařícími hikery, ale řekli nám, že pokud se na AT vydáme, východní pobřeží nás okouzlí a ukáže zase jinou krásu a odlišnosti od západního pobřeží. Tak jsme teď sami zvědaví. V plánu máme přechod v příštím roce. Uvidíme, zda se nám povede našetřit dostatek peněz, když ne, tak v roce 2025.

A co o Triple Crown říká Petr Kosek z Nalehko.com, který jako první Čech absolvoval všechny tři trasy a získal Triple Crown?

„Prošel jsem všechny tři trasy, a i když jsou všechny tři na americkém kontinentu, každá je úplně jiná. Každá z nich prozkoušela mé schopnosti naplno. Pouště, velehory, sníh a rozvodněné řeky spolu s medvědy, chřestýši a nekonečnou porcí kilometrů. Odměnou mi byla každodenní nespoutaná divočina, sebepoznání a celoživotní přátelství s pár blázny, kteří měli odvahu se do toho vrhnout také.“

SVOBODA, JEDNODUCHOST A VNITŘNÍ KLID

Kouzlo dálkových tras spatřuji právě v tom, že na nich strávíte několik měsíců. Za tu dobu se vám dokonale pročistí hlava od starostí běžných dní. V prostředí nádherné přírody cítíte svobodu s každým nádechem, užíváte si dechberoucí výhledy, a vše obklopující ticho zklidní vaši mysl natolik, že se po pár měsících dostanete do jiného vnímání a napojíte se na svůj vnitřní klid.

Často jsem se sama sebe během našich cest ptala, čím to je, že jsme tak spokojení, vyklidnění a šťastní. Faktem je, že cesta je zpočátku fyzicky velmi náročná, tělo si musí zvyknout na zátěž v podobě batohu a celodenní chůze. Postupně se ale tělo osvalí a dostane do kondice a v té chvíli přichází na řadu neuvěřitelná mentální síla a radost. 

Po absolvování PCT se nám dost změnil pohled na svět kolem nás a po dokončení CDT už jsme tak splynuli s přírodou, že se cesta do města uzavřela i pro nás. Koupili jsme si truck se sundavací obytnou nástavbou (pohádka o domečku na kuřích nožkách se stala naší realitou) a žijeme v přírodě. Maximálně užíváme jednoduchost a bytí v klidu, obklopeni tichem a divokou přírodou.