ROZHOVOR: Juraj Ďurifuk Koreň: „Strach je můj milovaný nepřítel“

1. Seven Virgin Summits

Nedávno ses vrátil z indického Himálaje. Po Antarktidě a Grónsku šlo o třetí splněný cíl v rámci projektu Seven Virgin Summits. O co jde? 

Vize je vystoupit na vrchol dosud nezlezené hory každého kontinentu a pak sletět na paraglidu. Zatím mám v kapse Antarktidu (2017), severní Ameriku (2019) a Asii (2024). Projekt se zrodil v hlavě mého tehdejšího parťáka Michala Sabovčíka, se kterým jsme absolvovali první dvě expedice. Pak se naše cesty rozešly a já pokračuji bez něj. Název Seven Virgin Summits jsem přenechal Mišovi, protože to byl jeho nápad. Já si pak projekt pojmenoval Veni, Vidi, Volavi.

Proč se vaše cesty rozešly?

To je spíš otázka na Miša, ale já jsem se v sólo akcích našel. Jsou pro mě nejen sportovním výkonem, ale i jakýmsi mentálním cvičením. Zkouškou. 

V Himálaji jsi to zkoušel už popáté, teprve teď se ti konečně podařilo dosud nezlezenou horu (CB28; 5 880 m n. m.) obletem na padáku najít, přistát pod ní, vylézt bez jištění na vrchol a sletět zpátky ke stanu. Bylo to tak jednoduché, jak to zní?

Z ledovce jsem postupoval na skialpech pod stěnu, tam si nasadil mačky, popadl cepíny a připnul lyže k batohu. Lezení bylo zpočátku poměrně mělkým svahem, asi 50°, který se postupně zvedal až na 70°, převážně sněholed dobré kvality. Pod vrcholem jsem zaštandoval batoh a dolezl nalehko. Z vrcholu jsem sestoupil k batohu, na lyžích vytraverzoval do sedla, kde jsem na několikátý pokus odstartoval. Ve sněžení jsem mezi mraky sklouzl ke stanu do 5 000 metrů. 

Je to oficiálně potvrzený prvovýstup?

Ano, je zveřejněný v ročence American Alpine Journal.

Původně byla ale tvým cílem jiná hora než CB28. Kdy jsi změnil rozhodnutí?

Ze vzduchu jsem si všiml, že moje předem vybraná hora je bez sněhu, i když to na satelitu nevypadalo. To by obtížnost výstupu zvýšilo na úroveň, která se zdála nad mé síly. Proto jsem změnil plán. 

Jako prvolezec bys mohl horu CB28 pojmenovat. Prý by se ti pro ni líbilo jméno Gordická… 

Rád vzdávám prostřednictvím sportovních aktivit hold svým idolům. Jedním z takových hrdinů je částí svého života, zápalem pro věc a osobním příkladem i Alexandr Veliký. A tato expedice pro mě byla rozetnutím Ďurifukova gordického uzlu. Dokázal jsem si, že jsem schopný sólových paraalpinistických dobrodružství ve vysokých horách. Moje vize je uskutečnitelná.

Byl to tvůj pátý pokus o prvovýstup na himálajský vrchol v kombinaci s paraglidem. Na čem ztroskotaly ty předchozí?

První pokus v roce 2022 skončil ve výšce asi 5 800 metrů, 300 metrů pod vrcholem, především kvůli příznakům výškové nemoci, ale i vlivem mimořádně silného větru. Na podzim 2022 jsme pak s Háčkem, Radarem a Banánem vyrazili na Chumbu (6 859 m n. m.), ale horečka dengue v kombinací s výškovkou mě skolila už v základním táboře. V roce 2023 jsem vyrazil za Radarem a Háčkem na Khangri East (6 792 m), kluci ale nakonec pod kopec nedošli a já zůstal sám. Podnikl jsem dva pokusy. První skončil ve výšce 6 000 m, druhý asi ve výšce 6 300 m, kde mi „nateklo do bot“, jak vtipkuje Háček. Rozbil se mi zip na návlecích. Navíc ani počasí nebylo vhodné pro vzlet a samozřejmě, neměl jsem dost sil. Během pracovní expedice do Karákóramu v červnu 2024 jsem, skvěle aklimatizovaný a zdravý, nedostal na pokus volno. A to už mě pořádně dopálilo. 

Kdybys srovnal tři zatím zvládnuté vrcholy v rámci Seven Virgin Summits – čím byl každý z nich specifický a zajímavý? 

Antarktida byla premiérou, zkouškou. Byl jsem ještě nezkušený, všechno tahal Mišo. Nejtěžší částí byla samotná cesta na Antarktidu, na jachtě jsem týden v kuse zvracel. Grónský vrchol, to bylo lezení ve skále, což není úplně moje disciplína. Lezecky to bylo určitě nejtěžší.

Už plánuješ další vrchol?

Momentálně se soustředím na Red Bull X-Alps. To je cíl tohoto roku. Až to bude za mnou, začnu vymýšlet co dál. 

Jak ses dostal od čistého paraglidu, kterému se věnuješ odmala, ke kombinaci s horolezectvím a lyžováním? 

Kombinovat jsem to začal někdy v letech 2015–2016, kdy jsem se během zimních depresí z chybějícího létání vydal do Tater. Po pár túrách jsem si řekl: proč sestupuju z kopce a ničím si kolena, když umím létat? A lyže? V roce 2019 mi před Red Bull X-Alps zavolal Aaron Durogati, abychom i s padákem sjeli jednu drsnou lajnu Heiniho Holzera na Ifingeru (2 581 m n. m.) v jižním Tyrolsku. Měl jsem pořádný strach, se svými skitouringovými lyžemi, tupými hranami a měkkými botami jsem neměl sjezd pod kontrolou, ale strach jsem překonal a dali jsme to. Ze spodní části stěny jsme se snesli na padáku. To mi otevřelo oči.

Pomáhají ti při lezení v horách zkušenosti z paraglidingu, třeba sledování vzduchu, mraků, odhadování vývoje počasí?

Skromně si myslím, že meteorologie a tisíce hodin ve vzduchu nad pohořími světa mi dávají velkou výhodu oproti těm, kteří se soustředí jen na lezení. Na druhou stranu – tím, že netrénuju, se přes M7 v horách bez dodatečného lezeckého tréninku nedostanu.

2. Free Solo

Lano má dva konce. Znamená to, že své sólo výstupy podnikáš bez jištění? 

Některé ano, některé ne. V obtížnostech nad 5, V., M5+ a WI5- už lezu jištěným sólem. To je totiž hranice, kde jsem schopný vzhledem ke svým schopnostem ještě mít lezení pod kontrolou, ale záleží na situaci. Většinou cesty neopakuju a mám s sebou paraglide, což moji výkonnost ještě snižuje. 

Každý asi viděl dnes už kultovní film Free Solo (2018). Inspiroval tě v lezení bez jištění?

Samozřejmě, půl roku jsem si pohrával s myšlenkou vydat se proti proudu, který hlásá, že horolezectví je týmová hra. Přemýšlel jsem nad Alexovými slovy, podíval se na film ještě jednou a pak, asi po roce, přišel ten moment. Sebral jsem se a free solo vylezl severní stěnu Vysoké (2 547 m n. m.) v zimě. Onsight Stanislawski/přes komín. A byl jsem najednou v jiném vesmíru, ve kterém odpadlo všechno dohadování s parťáky, omezování se jejich vizemi, časem a možnostmi.

Jak na free solo nastavit hlavu? Jak si srovnat životní hodnoty a priority, aby člověk vyrážel do stěny s tím, že klidně umře, když udělá chybu?

Skvělá otázka! Hory a filozofie jdou ruku v ruce. Mám štěstí, že jsem situace podobné free solu zažíval léta v paraglidingu, ale to se lidem, kteří nelétají, těžko vysvětluje. Padat 600 metrů do buše se splasklým padákem a nevědět, co se děje. Nechat se pohltit bouří v Himálaji. To jsou zážitky, kdy s vámi lomcuje strach a pocit bezmoci, ale jen díky potlačení toho strachu, abyste mohli jednat racionálně, jste schopní vyváznout bez úhony. Posledních pět šest let jsem díky horám dospěl ke stoicismu, který se snažím praktikovat. Tak jsem nastavený, uvědomuji si důsledky svých chyb a jsem ochoten je přijmout. Protože život měříme činy, ne časem.

Tvoje první stěna bez jištění byla severka Vysoké v Tatrách. Byl jsi s tím, o čem jsme teď mluvili, vyrovnaný, nebo jsi v hlavě bojoval? 

Bylo to hodně silné. Klepal jsem se z toho několik dní. Dodnes, když slyším písničku The Gods Made Heavy Metal, mi běhá mráz po zádech, protože tělo si pamatuje, jak mi hrála ve sluchátkách, když jsem lezl. 

Jak vnímáš strach? Je to pro tebe dobrý sluha, nebo zlý pán?

Dovolím si citovat Exupéryho: Je to milovaný nepřítel.

K tvým výkonům, které rozhodně stojí za zmínku, patří sólové zimní výstupy severními stěnami Eigeru, Matterhornu a Grandes Jorasses s padákem na zádech. Jak na tyhle tři alpské výstupy vzpomínáš?

Tahle trilogie ze mě udělala jiného člověka. Do smrti si ponesu šrámy, které jsem v těchto stěnách získal. Cit v rukou a nohou zůstal v Mordwandu. Beznaděj v Jorassu, hrdost v Matterhornu.

Primárně se věnuješ zimnímu lezení. Proč ho máš rád? 

Slovo „léto“ je odvozené od slova „létat.“ Tak se toho držím (úsměv). Primárně létám. Navíc mě v horách nebaví masy lidí, do hor před lidmi utíkám. V létě leze skoro každý, ale v zimě je to jen pro masochisty. Krátké dny, dlouhé noci, tvrdé bivaky, samota a mráz. Prostě skutečná výzva!

3. Paragliding

Pamatuješ si na ten pocit, když jsi byl jako šestiletý kluk poprvé ve vzduchu? 

Soustředil jsem se na to, abych vypadal starší a zkušenější, takže jsem zkřížil nohy a natáhl se v sedačce, pilotování jsem skoro vůbec neřešil. Stejně jsem ani nevěděl jak. Hlavní byl styl (smích).

V čem pro tebe spočívá kouzlo létání? 

Můžu být svobodný jako orel, vidět to, co je ostatním skryto. Vidět Himálaj, Alpy, Kavkaz nebo Sibiř, plachtit nad vrcholky, nepřístupnými ledovci a objevovat, co je za obzorem. To je pro mě kouzlo, které mě nikdy nepřestane fascinovat.

Dá se s přibývajícími zkušenostmi lépe odhadovat termika, anebo je to pořád tak trochu nevypočitatelná neznámá veličina, na kterou můžeš s přibývajícími zkušenostmi jen lépe reagovat?

To je hodně komplikovaná otázka, na její vysvětlení asi nemáme prostor. Shrnu to tak, že se zkušenostmi to určitě není nevypočitatelná veličina.

Je létání na padákovém kluzáku jenom radost, nebo i stres?

Někdo létá jen tak pro radost. Já se rád „mučím“, takže let, kdy nejdu na hranu rizika, mi přijde trochu nudný. Tam se totiž láme chléb. Pokud chceš udělat hodnotný let, bez překračování minulých hranic to nejde. A druhým důvodem je samotný pilíř stoické filozofie, kde je výzva vnímána jako příležitost ke zlepšení. A já se chci zlepšovat!

Nestačí si někdy let prostě užít? 

Užívám si překonávání sebe sama, což někdy přinese i nějaký ten výkon. 

Jak moc se liší létání ve vysokých horách od běžného létání v nižších výškách? Řidší vzduch asi dokáže pořádně zkomplikovat život…

Nadmořská výška toho mění hodně, koncentraci pilota i rychlost padáku. Přistávání ve výšce 5 500 metrů a 550 metrů je rozdíl. Nahoře si nohy dolámeš na skalách při minimální rychlosti, která je ve výšce 550 metrů skoro maximálkou. 

Uměl by sis vzpomenout na nejhumornější zážitek, který tě během létání potkal? 

Naučil jsem létat hada! Mambu, která se mi v jižní Africe při vzletu zamotala do padákových šňůr, to katapultovalo do vzduchu při zvedání křídla. Nezapomenu ten moment, kdy koukám jako ve zpomaleném záběru na hada rotujícího vzduchem, s vytřeštěnýma očima, nesmírně udiveného, co se to děje. Myslím, že se tato historka bude mezi mambami předávat po mnoho generací (smích). 

Liší se vhodné podmínky pro lezení a vhodné podmínky pro létání? Protože když to kombinuješ, může se pak stát, že jedno optimální podmínky nemá.

V případě velkých hor a severních stěn si myslím, že se počasí celkem vhodně překrývá. 

4. Red Bull X-Alps

V roce 2019 ses jako první Slovák účastnil jednoho z nejextrémnějších vytrvalostních závodů na světě – Red Bull X-Alps. Pořádá se každé dva roky a je to vlastně extrémní hike and fly v Alpách. Úplně se to tehdy nepovedlo. Jsou pro tebe důležité i neúspěchy? 

Psychicky jsem tehdy prožíval nejhorší životní období. Rozešla se se mnou holka, neměl jsem kde bydlet, dva měsíce před závodem jsem skoro nejedl a nespal. Bylo to fakt kruté. Moje soustředění i tělo byly v mizerné formě, o nedostatku zkušeností ani nemluvím. Ale poučil jsem se a myslím, že jsem od té doby svůj přístup k určitým věcem úplně změnil.

V letech 2021 a 2023 ses pak na Red Bull X-Alps nekvalifikoval, letos ano. Jak se těšíš a jak se připravuješ?

Těším se neuvěřitelně, a to až tak, že jsem docela začal trénovat. Běžky, bike, skialpy. Jakmile v Alpách zmizí sníh, rozbalím to i s paraglidem a běháním. 

Ale ty přece nejsi zrovna příznivec tréninkových plánů a tabulek. Přehodnotil jsi přístup? 

Trochu jsem to přehodnotil, ale když žiješ na cestě, většinu času v autě a v horách, velmi těžko se dodržuje nějaká tabulka nebo plán. Tento rok to ale dám!