HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak to bylo s Hermannem Buhlem a užíváním pervitinu při prvovýstupu na Nanga Parbat?

Jak to bylo s Hermannem Buhlem a užíváním pervitinu při prvovýstupu na Nanga Parbat?

Další velkou postavou horolezectví je Rakušan Hermann Buhl, který jako první člověk vystoupil v roce 1953 na Nanga Parbat. O jak hodnotný výkon se jednalo a jaká je pravda o užívání pervitinu při tomto výstupu?

Psal se rok 1953 a Hermann Buhl si díky svým horolezeckým výkonům vysloužil místo v rakousko-německé expedici vedené Karlem Herrligkofferem. Další členové týmu byli Walter Frauenberger, Peter Aschenbrenner, Fritz Aumann, Albert Bitterling, Kuno Rainer, Otto Kempter, Hermann Kollensperger, Hans Ertl.

Expedici pomáhalo několik pákistánských nosičů. Pomoci jim měla také pětice indických nosičů, kteří však nebyli propuštěni přes indicko-pákistánskou hranici.

Výstupová cesta vedla ze severu a napojovala se na východní hřeben, který ústí na severní rameno (8070 m), ze kterého se hřebenem napojuje na hlavní vrchol ve výšce 8125 metrů. Základní tábor stál ve výšce kolem 4000 metrů, vedle Rakhiotského ledovce.

Jedná se o extrémně náročný výstup, který představuje vzdálenost 18 kilometrů a převýšení 4625 metrů.

Úspěchu předcházelo 31 úmrtí

Na sedmi expedicích, které se před Buhlovým prvovýstupem pokoušeli o vrchol Nanga Parbat, zemřelo 31 horolezců. Osobně si nedokážu představit odvahu jakéhokoliv člena týmu. Vždyť v průměru to vycházelo, že téměř polovina všech členů by měla na hoře zůstat.

Před Buhlem se nejvýše dostala v roce 1934 dvojice Erwin Schneider a Peter Aschenbrenner, když dosáhli výšky 7850 metrů. Tento pokus však dopadl tragicky, když na sestupu zahynuli tři němečtí horolezci a šest Šerpů.  Přežil pouze Peter Aschenbrenner, který měl být hlavním lídrem expedice pro rok 1953.

Dlouhé čekání na vrcholový útok

Třetí tábor, ve výšce 6200 metrů, byl postaven už 10. června, přesto museli kvůli počasí horolezci několikrát sestupovat. 29. června opustili stěnu úplně a vrátili se do základního tábora s tím, že expedice je u konce, protože počasí zavře na dlouhou dobu dveře jakýmkoliv pokusům. Následující den se stal malý zázrak, který trval následující dva týdny – počasí se zlepšilo a bylo slunečno.

2. července Hans Ertl, Walter Frauenberger, Hermann Buhl, Otto Kempter a tři nosiči vystoupili do pátého výškového tábora. Kromě Kemptera a Buhla všichni ostatní sestoupili do čtyřky.

Pátý tábor se nacházel ve výšce pouhých 6900 metrů, což bylo oproti expedici z roku 1934 o 600 metrů níže. Aby byli úspěšní, museli by urazit vzdálenost 6 kilometrů a převýšení 1225 metrů. Tato trasa navíc obnášela sestup do sedla Bazhin Gap. Takový výkon byl téměř neuskutečnitelný a do té doby se o podobné převýšení a vzdálenost v podobné výšce nikdo nepokusil.

Sólový útok na vrchol vyžadoval nadlidský výkon

Buhl vyrazil vstříc vrcholu 3. července ve 2:30 ráno. Otta Kemptera se mu nepodařilo dostat ze spacáku, takže musel celou stopu prošlapávat sám. Kempter vyrazil asi hodinu na to a později prohlásil, že mu Buhl jednoduše utekl. Dostal se do výšky 7500 metrů na „Silver Plateau“, kde usnul a vzbudil se až kolem 9:00. Poté na platu dlouho čekal a následně sestoupil zpět do tábora.

Ve stejném místě nechal Buhl svůj batoh z důvodu obtíží při pohybu v hlubokém sněhu. Vzal si s sebou jen nejnutnější věci. Kolem 10:00 Buhl došel do sedla Bazhin Gap (cca 7800 m). Tady si vzal dvě tablety pervitinu (metamfetamin). Taky popíjel čaj z koky, který z Bolívie dovezl Hans Ertl.

Hřeben nad sedlem se ukázal klíčovým místem, protože podle Buhla jeho obtíže dosahovaly hodnocení IV – V. Po jeho překonání se Buhl už relativně snadno dostal na vrchol, a to v 19:00. Jako důkaz o svém výstupu nechal na vrcholu zapíchnutý cepín s pákistánskou vlajkou (předtím vyfotil cepín s tyrolskou vlajkou).

Sestup a bivak ve stoje

Sestup stejnou cestou, kterou přišel, byl kvůli technicky náročnému hřebenu vyloučen. Proto se vydal Diamirskou stěnou. Po cestě ho zastihla tma a musel bivakovat ve skalnatém terénu. Tento bivak přečkal ve stoje. Krevní oběh podpořil tabletami „Padutin“, a to kvůli omrzlinám. Štěstí bylo, že v noci bylo téměř bezvětří. Proto bivak přežil „jen“ se ztrátou dvou prstů na noze.

„Odpočinek mi udělal dobře, a to i přesto, že jsem celou noc stál. Hodiny ubíhaly překvapivě rychle. Dokonce jsem na chvíli usnul, ale zima mě probudila. Vše bylo docela snesitelné.“ Hermann Buhl v oficiální zprávě expedice.

Hned po rozednění pokračoval v sestupu a došel na plato ve výšce 7500 metrů, kde si vzal batoh. V tomto místě užil další tři tablety pervitinu. Zpět do pátého tábora došel až v 19:00. To znamená, že mu útok na vrchol zabral 40 hodin! V pětce mu byly podány teplé tekutiny a umělý kyslík. Údajně v tu chvíli blouznil a mluvil s mrtvými.

Buhl dosáhl základního tábora 7. července s vydatnou pomocí ostatních horolezců a nosičů.

Tímto výstupem se stal jediným člověkem, který kdy uskutečnil sólo prvovýstup na osmitisícovku. O čtyři roky později stanul společně s Fritzem Winterstellerem, Marcusem Schmuckem a Kurtem Diembergerem jako první na Broad Peaku.

Společně s Diembergerem jsou jedinými dvěma horolezci, kterým se povedly dva absolutní prvovýstupy na osmitisícovku.

Hned na to se Hermann Buhl a Kurt Diemberger pokusili o Čogolisu (7665 m), která leží nedaleko Broad Peaku. Tato hora se mu stala osudnou, když se pod ním utrhla sněhová převěj. Tělo nebylo nikdy nalezeno.

Zkuste si alespoň „proklikat“ zajímavé záběry z expedice

S využitím himalayamasala.com, wikipedia.org

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: