HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak se dá sportovat i se zdravotním hendikepem?

Jak se dá sportovat i se zdravotním hendikepem?

Konkrétně s transplantovanou ledvinou? To vám poví Martin Turek, který je sportovec tělem i duší. Může se však takový člověk dostat na Olympiádu?

Martin Turek pracuje ve společnosti Vertica Trade, která do Česka dováží horolezecké vybavení Petzl, karimatky Therm-a-Rest, vařiče MSR a spoustu dalšího outdoorového vybavení. O tom však tento rozhovor není. Povídali jsme si o sportu se zdravotním hendikepem. Martin má totiž transplantovanou ledvinu, stále aktivně leze a chystá se na olympijské hry transplantovaných.

Ahoj, když jsem se připravoval na tento rozhovor, zjistil jsem na internetu, že ty nejspíš nemáš jednu ledvinu, ale tři. Jak to tedy je?

Přesně tak. Při transplantaci nevyměňují tvoje ledviny, ale novou ledvinu dávají na jednu stranu do podbříšku. Pak nějaký čas trvá, než se tam ledvina usadí. Protože je mezi svalovou vrstvou a břišním vakem, je dobře cítit, jak je živá. Ze začátku jsem si připadal jak těhotný, pořád jsem cítil, jak se tam hýbe a tepe. Do těchto míst se dává, protože je to blízko močového měchýře, takže ji našijí k němu a na břišní tepnu. Někteří lidé si ji pojmenují a mluví k ní jako k dítěti a slaví její narozeniny.

Kdyby ji chtěli dát na původní místo, bylo by to komplikované, protože by museli porušit žebra, dostat se k páteři a je tam riziko infekce. Je to hodně hluboký zásah do těla.

Navíc ta ledvina není navždy, může vydržet rok, dva, rekord u nás je asi 27 let. Já ji mám deset let. Je tam spoustu faktorů, které to mohou ovlivnit, jak dlouho vydrží. Pak je velmi přístupná pro další výměnu, případně lze dát i na druhou stranu.

Staré, nefunkční ledviny se postupně scvrknou, když přestanou pracovat. Podle ultrazvuku už z nich mám jen tak dvě malé uschlé švestičky.

A není to takto umístěné náchylnější k nějakému zranění, třeba v případě pádu?

To si musím neustále hlídat. Velmi rychle jsem si vypěstoval reflex, kdy tu ledvinu chráním. Teď při testech mi zjistili, že mám pravou polovinu těla slabší. Že mám pravou ruku i nohu slabší, jak se podvědomě snažím tu stranu, kde mám ledvinu nezatěžovat.

Třeba ve skalách si musím dávat bacha, abych se neuhodil. Když si hraju s dětmi, musím si hlídat, aby mě třeba v zápalu hry nekopli nebo nebouchli.

Stejně tak při zvedání těžkých věcí si to musím hlídat, třeba když nám přijde v práci zboží, často těžké věci, tak to zkusím a dělám si srandu a řeknu „To nejde, mě by vyskočila ledvina“. Musím se hlídat, a když cítím, že to nějak táhne, tak přestat.

Jak tě to omezuje třeba při sportu?

To ještě nemám až tak vyzkoušené. Doktor říkal, že můžu zkoušet všechno, co chci, ale jen v rozumných mezích. Nemůžu jít nikdy do extrému nebo do krajních limitů. Když trénuju, jdu běhat, jedu na lyžích, lezu na stěně, nesmím zkoušet, kam až můžu zajít. Znám svůj limit, kdy končím.

Když jsem lezl před operací, občas člověk jde v těžké cestě do extrémů. I když už se bojí a nemůže, zkusí skočit do chytu, to takto nemůžu. Ani pády nesmím riskovat, všechno musí být na jistotu. I zima je nepříjemná, nesmím prostydnout, nachladit se.

To je výrazně citlivější kvůli tomu umístění?

Tam je spíš problém, že musím brát imunosupresiva. Ledvina má stále cizí DNA a tělo ji nikdy nepřijme, reaguje, jako když je nemocné, vyvine protilátky a snaží se tu nemoc vypudit, tedy tu ledvinu zničit. Proto všichni transplantování berou prášky na potlačení imunity. Banální chřipka je pro mě nemoc na 14 dní v posteli, angína je taky problém, jelikož se léčí antibiotiky, které zatěžují ledviny, takže když bych je bral často, je vyšší pravděpodobnost, že mi nevydrží dlouho.

V prvním roce po transplantaci jsem vůbec nechodil mezi lidi, třeba do kina, divadla, MHD. Když už jsem musel, tak jedině s rouškou. Záleží, jak si člověk navykne během prvních několika let.

Třeba cestování do asijských zemí pro mě skončilo. Za prvé mi úplně nezabere očkování, protože se dostatečně nevytvoří ty účinné látky, a za druhé, kdybych chytil v Asii nějakou zvláštní nemoc, byl by to velký problém.

Když se vrátíme před transplantaci, jak dojde k tomu, že ti přestanou pracovat ledviny?

Někdy v 18, když jsem ještě závodil na běžkách, mě u odvodu na vojnu našli krev v moči a lékaři po vyšetřeních zjistili chronický zánět ledvinových klubíček, odborně chronická glomerulonefritida. Nejspíš jsem někdy v minulosti přetrénoval nějakou chřipku. Chytil jsem zrovna vzácnou formu, u které se ještě nepodařilo zjistit, proč vzniká a ani se nedá vyléčit. Nemoc se dále nezhoršovala a doktoři mě pravidelně sledovali. Po revoluci jsme se ženou odstěhovali do Anglie, kde jsme žili asi 6 let, a nemoc už samozřejmě nikdo nesledoval. Tam jsem chytil nějakého streptokoka, o kterým jsem si myslel, že je to obyčejná chřipka, a i tak jsem to léčil. Streptokok dal tělu mylnou informaci, že má zničit ledviny, a tím tu původní nemoc urychlil. Ale to jsem tenkrát ještě nevěděl. Poté jsme se odstěhovali na Nový Zéland, kde jsme chtěli zůstat natrvalo. Tam se mi během roka zdravotní stav velmi zhoršil a vrátili jsme se zpět do Anglie. Už samotný let jsem málem nepřežil, jak mi v té době bylo špatně.

Po příletu jsem šel do nemocnice, kde mi na základě rozborů z krve zjistili selhání ledvin. V nemocnici v Canterbury mě tři týdny dávali do kupy, abych se byl schopen vrátit domů do Čech. Hned po návratu mi začaly dialýzy. Třikrát týdně na 4 hodiny.

S tímto časovým vytížením jsem musel sehnat práci, protože jsem sice dostal invalidní důchod, ale začal mi chodit až za rok. Zpětně mi ho potom vyplatili.

Jak dlouho jsi čekal na ledvinu?

V Anglii mi říkali, že u nich je průměrná čekací doba dva roky. Já měl štěstí a čekal jsem necelý rok. Když jezdíš na dialýzy, tak máš neskutečnou dietu. Když nefungují ledviny, tak vlastně nefiltrují vodu ani škodlivé látky z těla a neregulují obsah minerálů v těle. Nesmíš pít, protože ta voda se ti hromadí v těle, ani jíst, aby ses nezabil, protože nemůžeš sůl, fosfor, draslík, sodík. Jinak ti hrozí infarkt. Sodík a draslík jsou třeba v ovoci a zelenině. Takže jsem jedl brambory, které se musely třikrát převařit a rýži, nejlépe suchou, chleba s hořčicí, občas nějaký párek. Jelikož voda je ve všem, tak pít jsem mohl třeba jen deci vody denně.

Po dialýze mě zvážili, a když jsem přijel za dva dny tak znovu, a ten rozdíl museli stáhnout. Čím víc vody mi museli dostat z těla, tím hůř mi pak bylo po dialýze. Další zajímavou věcí je, že ledviny produkují hormon, který řídí tvorbu červených krvinek, no a když mi nefungovaly, tak se netvořily nové červené krvinky – jsou to vlastně nosiče kyslíku potřebné při zvýšené aktivitě. Poprvé jsem to pocítil, když jsem chtěl vyjít do schodů a najednou jsem nemohl popadnout dech. Já zdatný sportovec jsem si najednou připadal jako těžký kuřák. Při dialýze to řešili tak, že mi píchali EPO (erythropoetin). Paradox je, že ve sportu je to zakázaný doping a mě ho píchali jednou týdně. Když jsem ležel v Anglii v nemocnici, tak jsem ho měl každý den a ještě mě na cestu domů nabalili slušnou zásobu, kdyby u nás nebyl.

Jinak život na dialýzách je strašně omezující. V podstatě žiješ od dialýzy k dialýze. Ale i tak ti je mezitím celkem stále špatně. Není to tak, že by ti dobili baterky. V té době člověk ztratí spoustu kamarádů. Nemůže cestovat, je omezen ve svých zájmech, je v podstatě jen svým stínem.

Každý je zařazen do čekacího listu na transplantaci. Když je nějaký orgán, podle shodných znaků se vyhodnotí nejvhodnější příjemce a postupně se čekací list vyprazdňuje. Děti mají přednost.

Ještě se vrátím na Zéland, tehdy jsme tam v Queenstownu byli na premiéře prvního dílu Pána prstenů. Pak jsme se vrátili a rok na to před Vánoci byl v kinech druhý díl. To jsme si nemohli nechat ujít, šli jsme do kina, ze slušnosti jsem si vypnul telefon, a když jsem se vrátil domů, zjistil jsem, že mám zmeškaný hovor. Měli pro mě ledvinu a já jsem to zmeškal. Druhý den jsem jel na dialýzu a doktor mně strašně vynadal. Když člověk zmešká transplantaci, tak se zjišťuje proč a chvilku trvá, než ho zase vrátí na čekací listinu.

Mezitím jsme se přestěhovali do nového bytu a první noc v novém bytě a první den, kdy mě vrátili do čekacího listu, mi po půlnoci volali, že pro mě mají další ledvinu. Přijela pro mě sanitka, cestou do Prahy jsem se bál, jak to dopadne. Ráno jsem šel na operaci, nakonec vše dopadlo dobře.

Co se týče lezení, máš nějaké srovnání svých sportovních výkonů před problémy s ledvinou a teď?

Dřív jsem závodně lezl, to jsem byl schopný na stěně vytáhnout francouzské 7a-b, na písku jsem vylezl na prvním 9a a na rybu tak 9c – 10a. V Anglii jsem lezl cesty kolem E3-4/5c-6a.

Teď na stěně tak 6c+. Silově jsem hodně spadl, ale technika se vybrousila.

Teď se zaměřují spíš na aerobní sporty, baví mě kolo, trail running a plavání, chci zkusit v rámci Jizerské 50 závod na 25 km, na padesátku si ještě netroufnu.

Pokud vím, tak by ses chtěl zúčastnit olympijských her transplantovaných, které se letos uskuteční na přelomu července a srpna v jihoafrickém Durbanu. Jaké sporty bys tam chtěl vyzkoušet?

Ano, protože jsme zvláštní kategorie lidí s vnitřním postižením, nemůžeme na paralympiádu. Máme vlastní asociaci, která pořádá Světové hry transplantovaných. Protože jsem vystudovaný učitel tělocviku, zvládám docela slušně všechny sportovní disciplíny a rád bych zkusil disk, oštěp, skok daleký a běhy 1500 m, 400 m, plavání 50 a 100 m kraul a taky cyklistiku. Škoda, že nemůžu dělat všechno, povoleno je pět disciplín a ještě se rozmýšlím, co z toho.

Máš nějaké srovnání svých výkonů třeba s výkony z předchozích olympiád? Nebo nějaký další Čech?

Ve své věkové kategorii myslím, že bych mohl v některých disciplínách uspět. U nás těch sportujících transplantovaných moc není, nejvíce je to vyvinuté v Anglii, Austrálii, Americe. Ale vím, že je jeden mladý kluk z Mladé Boleslavi, Vojta Koudelka, který dělal závodně atletiku i po transplantaci pokračuje. Z posledních her přivezl několik zlatých. Občas to postihne i profesionální sportovce, kteří se pak účastní i normálních olympijských her, kde je vidět, že pokud je člověk mladý a začne hned brzy po transplantaci opět sportovat, můžou se výkony po transplantaci hodně přiblížit výkonům před ní. Například v Americe je několik profesionálních hráčů basketu a fotbalu, kteří pokračují i s transplantovanou ledvinou.

Tak se těšíme na nějaké zprávy a úspěchy z Jižní Afriky a ať ti ledvina vydrží co nejdéle.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: