Navštívil jsem dvoukopčí jménem Elbrus (5642 m) přesně po 30 letech, skoro přesně na den. V roce 1988 jsem byl skalním lezcem s minimem zkušeností z hor, v roce 2018 jsem po řadě absolvovaných expedic vedl klienty cestovky. Nezměnil jsem se jenom já, jiné jsou i okolnosti. Poprvé jsem měl tu čest navštívit obří říši jménem Sovětský svaz, z níž je dnes okleštěné, byť stále obrovské tzv. demokratické Rusko. A takto velké změny přímo vybízejí k zajímavému srovnání.
Na téma výstupových cest najdete tuny materiálu na internetu, mně jde spíš o porovnání dalekosáhlých změn, které nejvyšší hora Ruska a možná i Evropy a její okolí prodělaly.
Proč vlastně lezeme právě na tento kopec?
Říká se, že je nejvyšší v Evropě… Hledisek geografických či politických je celá řada. Elbrusu ovšem nelze upřít, že je zdaleka nejvyšším na nezměrné ploše mezi Alpami a asijskými velehorami.
1988: Alpy byly pro Čechy a Slováky, snad s výjimkou úzké elity, zcela nedostupné. Kavkaz byl relativně dostupný a ten centrální, ležící v Gruzii, dokázal plně nahradit třeba hory Wallisu. A když byla vylezena Ušba, proč ne na závěr i Elbrus?
2018: A dnes? Pro horolezce jde o doplnění programu na Kavkaze. Pro Rusy o nejvyšší horu domoviny. Pro sběratele „summitů“ o kompletaci sbírky. A stejně tak pro většinu ostatních jde o nejvyšší kopec Evropy. Pokud zvládli i Mont Blanc, mají jistotu, že na střeše Evropy stáli.
Jakou trasou lze na Elbrus vystupovat?
Výstupových tras samozřejmě neubylo ani nepřibylo, ale…
1988: Protože z politických důvodů byl kopec obtížněji dostupný a vše bylo velmi přísně organizované, kromě klasiky z jihu přes Prijut 11 se jiné trasy využívaly minimálně. Podobně jako většina sopek ani Elbrus není technicky obtížný, jde o čisté VHT. Výška 5642 m ale není pro každého. A i ti, co ji dobře snáší, by měli absolvovat předchozí aklimatizaci. Což se za těch 30 let nezměnilo.
2018: Ani dnes nejsou alternativní trasy více využívány. Jednoduše – vítězí lenost, nedostatek času nebo zkušeností, takže díky absenci technického zázemí se na vrchol tlačí ze západu či severu opravdu málokdo. Ale pro toho, kdo si chce užít čisté horské přírody bez lidí, jde o skutečné terno.
Jak probíhá samotný výstup?
Úplně stejně, hora se přece nezměnila. Zhruba ve 4 ráno (nebo dříve, dle nespavosti a sebedůvěry ve vlastní síly) vytlačíme korpus z chaty či stanu, vyfuníme k Pastuchovým skalám po pravé ruce, střihneme si nekonečný lehce stoupající traverz úbočím Západního vrcholu a vystoupáme do Sedloviny, sedla mezi vrcholky. Pak se stočíme nalevo a začneme zase prudčeji stoupat. Když překonáme hrdlo láhve ve formě fixních lan, můžeme se hrdě vztyčit na hlavním, západním vrcholu. Tedy, v případě, že zde najdeme volné místo. A obvykle nás zima, násobená vichrem, zažene dolů. Čistého času 6 h nahoru a 4 h dolů.
Jak dlouhé bylo samotné působení v horách?
1988: Kolem 3 dní. Lidé sem chodili, vlastně povinně, slušně aklimatizováni.
2018: To se nemění. Jen víc lidí riskuje bez aklimatizace. Na Elbrus je totiž obtížné se aklimatizovat, jde o solitér, který nemá v okolí rozumně mu konkurující sousedy. Popravdě řečeno, okolí je kromě výhledu na hlavní kavkazský hřeben (a ten se časem okouká) dosti nevábné a nelze tu vydržet příliš dlouho.
Jaké byly informace o kopci?
1988: Samozřejmě sporé. U nás mapy nebyly, v Rusku jen vojenské a obtížně dostupné. Pro naši partu vše řešil domácí průvodce, ale kvalitního každá skupina nesehnala. Byť byl povinný, stejně jako razítko toho, kdo vás pozval a ubytoval (vyřezali jsme z brambory).
2018: Dnes je záplava informací na každém kroku, mapy papírové i internetové a weby s kupou článků.
Kdo na horu chodí a jak je to se zázemím?
1988: Lidí bylo relativně málo, především organizované skupiny Rusů. Lidé ze západu byli trpěni i z propagačních důvodů. Horská chata Prijut 11 pojala omezené počty lidí. Pokoje měly solidní, strohý, horský standard a kuchyně byla rozumně vybavená. Personál hlídkoval na výstupové trase, propojen vysílačkami. Ani myš bez příslušné „bumážky“ nepronikla směrem k vrcholu.
2018: Lidí hodně, opravdu hodně přibylo a jsou mezi nimi i cizinci. Slyšel jsem během naší přítomnosti o Švédech, Němcích a Kanaďanech, ale viděl jsem jen samé Čechy a Slováky. Prijut 11 před lety vyhořel a nebyl už plně obnoven. Dnes se ubytujete na různých výškových úrovních buď ve vlastním stanu, nebo v různých typech chatek. Počínaje luxusní, postavené Italy, v podobném stylu jako Gouter na Blancu, přes sudovité konstrukce, které se díky nožkám – snad – nemají skutálet do Azau v údolí. My jsme spali v běžných unimobuňkách, všelijak pospojovaných. Ve spojení nehledejte logiku, jste v Rusku. Hora je v úrovni 4000 až 4200 m těmito ubytovacími „komplexy“ už kapku zaneřáděna.
Byrokracie v Česku a v Rusku, politická situace – je dnes vše horší nebo snazší?
1988: Elbrus byl v Sovětském svazu, tehdy bylo možné dojít pod kopec z Gruzie. Šlo o krásný, byť velmi těžký přechod přes sedlo Bečo (3800 m), čímž jste se postarali o solidní aklimatizaci. A pro lezce se jednalo o ideální spojení významných hor centrálního Kavkazu kolem Ušbijského plata s výstupem na kopec nejvyšší. Do Ruska nebylo jednoduché se dostat, ale pokud jsme tam už byli, veškerá omezení jsme dokázali překonat.
2018: Dnes? Samozřejmě embargo z EU bylo na oplátku odměněno seznamem toho, co do Ruska smíte vozit (vše nám prošlo, kontroly jsou řídké a namátkové), potřebujeme víza, imigrační kartu, přihlášení k pobytu a zaplatit vstup do národního parku. Situaci komplikují vztahy Ruska s Gruzií (nedaleko od kopce směrem k Doguz-orun a Nakra-tau potřebujete povolení k vstupu do pohraniční zóny). A také fakt, že Elbrus je sice v Rusku, ale v oblasti nežijí až tak Rusové. Jde o muslimskou Kabardsko-Balkarskou republiku a původní kavkazské kmeny. Dle mého soudu toto není Evropa, nýbrž ryzí Asie. A protože peníze vládnou světu, pokud je máte, zvládnete i byrokracii.
Jaká byla doprava pod kopec a jak dlouho trvala?
1988: Letecky Praha – Moskva, pak následovaly složité přesuny cca 80 km pochybnými busy na letiště Vnukovo či Domodědovo. Létalo se do Gruzie nebo do Minerálních Vod. Letěli jsme i na stojáka, sousedkou u tyče byla tetina s kozou. Z Minerálních Vod se jelo zhruba 220 km po cestách – necestách, hlína a prach.
2018: Spojů létá daleko více, Šeremetěvo letiště je mnohem, mnohem větší a lidnatější. Výhodou je, že odpadá přesun Moskvou, na druhou stranu se vám snadno stane, že v rámci města-letiště nestihnete přípoj. Považujte za zázrak, pokud se v Minerálních Vodách (opačným směrem v Praze) potkáte s batohy. Z Minerálních Vod pojedete údolím řeky Baksan-Azau už po kvalitním asfaltu, naše vyspělá středoevropská země může jen tiše závidět. Pokud vaše údy před výstupem neparalyzuje strach ze slalomu mezi všudypřítomnými kravami na silnici a ruští žigulikáři, předjíždějící i zprava, pak jste pod svahy kopce mnohem dřív než kdysi.
Jak se změnila úroveň osad pod kopcem, životní úroveň, stav obchodů?
1988: Jednoduše, bída a zmar. V „magazinu“ v Těrskolu byla prodejna obsypaná zbožím. Bohužel ale jen čtyř druhů. Bonbóny čokoládové, jablečný mošt ve skle, skumbrije, obtížně stravitelné rybičky krámovky z Lotyšska a někdy chleba. Třeba ve středu. Každou lichou.
2018: To samé, bída. Domy jen o 30 let zchátralejší. Doplněno o několik replik středověkých hradů, obývaných těmi, kdo pochopili privatizaci po Rusku. Jen obchody jsou plné, s nabídkou potravin místních i značek ryze globálních.
Jak se změnilo vybavení?
1988: Nebyly rozšířené membrány, nýbrž zátěrové šusťáky z Hedvy. Když nevíte, že auto může mít automat, taky prostě řadíte a netrápí vás to. Flanelová košile, bavlněné triko, pletené rukavice.
Já jsem šel v kožených pohorkách, koupených za 300,- Kčs v běžné obuvi. Ale zkušení a soudní kolegové měli plasťáky Dachstein. Cepín netřeba, stačí hole, ty dnešní lehké a teleskopické neexistovaly. Mačky jsou nutností. Na očích jsme mívali zpravidla svářečské brýle. Takové, v jakých vystupoval už Diemberger na Broad Peak. Měl je i Brouk Pytlík. Čelovky byly povinné. Často byly vyrobené z krabičky od mýdla s žárovkou (svítila tak 30 min., dokud nedošla šťáva nebo neprasklo vlákno), s plochou baterií a gumou kolem hlavy.
2018: Asi netřeba zmiňovat se o současných standardech ve vybavení. Jenže natrénovat musíme stejně, hi-tech oblečení ani jiná výbava nás na kopec nevynese.
Jaké je na Elbrusu znečistění přírody a ekologické cítění?
1988: Elbrus je kapku solitér i po stránce klimatu. V noci, kdy výstup začínáme, může být -20 či -25 °C. Hlavně za tmy jsme měli strach z trhlin. Vyšlapaná trasa nebyla široká, ale byla značená praporky na tyčích. Což jsme respektovali a trasu neopouštěli.
2018: Vysoká návštěvnost, ale především neustálé jízdy sněžných skútrů a ratraků, dělají ze stopy 20 m širokou „přistávací plochu“. Když je stopa prověřena čtyřtunovými stroji, unese i nás. Elbrus nadále zůstává bílou horou. Byť jsem, na rozdíl od Alp, pouhým okem nic nezaznamenal, tak ledovců ubývá i tady. A snižuje se jejich mocnost.
Ruský přístup k pořádku, vzhledu krajiny a ochraně přírody je jednoduše příšerný. Ačkoli dolů jezdí rolby a od sněžné čáry lanovka, odpadky hromadí na kopci. Nefunguje motor nebo elektrocentrála? I s olejem se odstaví do sněhu a nechá rezivět. PET láhve se hází pod vyhlídkovou plošinu – ta výhled na ně zakryje. Ne, že by lidé před 30 lety byli menší bordeláři. Jen jich bylo na kopci nesrovnatelně méně.
Dalším problémem jsou rolby a skútry. Kopec je díky nim zahlcen černým dieselovým kouřem. Kromě ekologie dostává na frak i sportovní hodnota výstupu. Ti, které rolba vyveze do skoro 5000 m, mají tváře barvy jarní nezralé zeleniny. A samozřejmě, když rolbí mechanismus odumře, Rusové stroj nechají vysoko na kopci svému osudu. Faktem je, že ze sluncem vyhřáté střechy, sloužící jako originální vyhlídková plošina na hlavní kavkazský hřeben, se vám ani nechce zase slézt.
A dojmy?
Celkově mi přijde, že dřív dával Elbrus větší prostor pro dobrodružství. Dnes je vše takové sterilní, moc volné a obyčejné. Ale soudný člověk by neměnil. Dostupnost informací eliminuje prostor pro hledání, bloudění a dobrodružství. Člověk tak přichází o prostor udělat hloupou chybu, čímž se nemá z čeho učit.
Autor: Vladimír Bureš Zakladatel značky Faramugo, Vladimír Bureš, je horolezec, vodák, cestovatel a dobrodruh, který podnikl několik prvovýstupů na Altaji a v Pamíru, sjížděl divoké řeky Asie i Evropy, lezl v Alpách i řadě dalších pohoří. |
