HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
Výstup na vrchol Bakirli přímořském tureckém pohoří Bey Daglari
Treky

Výstup na vrchol Bakirli přímořském tureckém pohoří Bey Daglari

Konečně se stmívá a je tedy nejvyšší čas vyrazit na cestu. Zdá se to divné? Ale kdepak, pokud chceme „Chiméřiny pšouky“ neboli věčné ohně Yanurtaş spatřit v plné kráse, musíme do hor vyrazit až takřka za tmy.

Antalya Daglar/Bey Daglari – Turecko

Typ
Výstup na vrchol, 1-denní
Stát
Turecko
Další státy
Turecko
Počet dní
1
Vhodné měsíce
červen, květen, duben
Délka
12 km
Nejvyšší bod
2422 m n. m.
Převýšení
800 m
Ledovec / sněhová pole
ano
Horolezecké úseky
UIAA II

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Právě zde podle pověsti odpočívá pod zemí nestvůra Chiméra, jejíž žhavý dech se v podobě samovolně hořících plamenů dere na povrch. Po pravdě řečeno – nečekal jsem žádný zázrak, ale skutečnost předčila očekávání a magii místa neublížil ani jakýsi německý pomatenec, využívající ohně šlehajícího ze země k opékání klobás.

Turecko je nesmírně hornatá země

Její páteří je mohutný oblouk pohoří Taurus, který protíná zemi od západu na východ. Zatímco ve vnitrozemí stupají některá pohoří tohoto impozantního horského řetězu do výšky takřka 4000 m, na jihu to jsou „sotva“ třítisícovky. Ovšem díky blízkosti Středozemního moře z nich tvoří jedny z nejvyšších pobřežních na světě. Vždyť kde jinde můžeme během jednoho dne máchat těla v teplé vodě a za několik hodin nato stanout na zasněžených hřebenech vysokých hor. Turecké pobřežní „trojky“ tak dostávají jedinečný rozměr. Pokud k celkovému koloritu země přidáme množství antických památek, rozsetých po pobřeží jako máku, máme tady skvělý tip na zajímavou, navíc velmi levnou jarní dovolenou.

Antalya je typické přímořské město, těžící z atraktivního prostředí Turecké riviéry. Překvapivě se zde nemluví turecky, ale především rusky. Rusi tvoří nejen dominantní klientelu hostů, ale jsou vlastníky celých hotelových komplexů, obchodů a podniků. Pro našince tato skutečnost nabízí možnost „normální“ domluvy, na druhé straně moc dobré pocity to nevzbuzuje. Antalya je však pouze krátkou zastávkou na naší pouti po tureckých horách, příjemným osvěžením s možnosti nasoukat do vyhublých těl množinu kebabů a piva Efes. O blízkém pohoří Bey jsem se toho bohužel příliš nedozvěděl. V informační kanceláři se turecká dáma tvářila, jako by si přítomnosti hor doposud nevšimla, o nějaké slušné dosažitelné mapě ani nemluvě. A tak jediným vodítkem je automapa Turecká riviéra, vydaná naštěstí v solidním měřítku 1:150 000. Ovšem dostat se do vysokých a na pohled nepřístupných hor není snadné. Už jen vymotání se z ruchu Antalye je kapitolou samou pro sebe, o nalezení správného směru ani nemluvě. Ale dobrý člověk žije všude, tu poradí, tam pomůže s hledáním cesty a tak po krkolomném výjezdu po „silnici“ táboříme přímo v náručí neznámých hor.

Bey je nej

Pohoří Bey je součástí velkého celku, označovaného pod souhrnným názvem jako Antalya Daglar (masívy Akdag, Alaca, Tahtali, Susuz a Teyik). Nejvyšší ze všech těchto masívů jsou právě hory Bey Daglari, což znamená „Měděné hory“, vycházející z červeného zabarvení, které horám propůjčuje zapadající slunce. Nejvyšším bodem pohoří je Kizlarsivrisi (3086 m), který se tyčí na jižním konci hlavního hřebene pohoří v blízkosti Středozemního moře. Jednolitý táhlý hřeben, dlouhý více jak 50 km, však postrádá vyloženě vysokohorský charakter a ze všeho nejvíce snad připomene Nízké Tatry bez vegetace. Milovníci dramaticky tvarovaných kopců najdou na severozápadním konci hnízdo krásných skalnatých hor, vrcholící pyramidou Çalbali Dag (2625 m). Z improvizovaného tábora, nalezeného již po setmění v blízkosti vesnice Büyükalan, se stává skvělý výchozí bod pro dosažení celé skupiny a tak je jasné, že tyto rozeklané vápencové hory budou prvním cílem.

V první fázi pochodu se držíme široké prašné cesty, která neochvějně míří přímo ke skalnaté hradbě. Jaro se podepsalo na tváři krajiny, která doslova hýří všemi barvami. Přes široké zelené údolí Alakir se zvedá okrová pustina hlavního hřebene Beydaglari, kde i přes nápor jižního slunce ještě leží ostrovy sněhu. Cesta se stáčí prudce k severu, dosahuje horského sedla mezi dvěma nejvyššími vrcholy skupiny a schází do doliny k lyžařskému středisku Saklikent. Nastal tedy nejvyšší čas přehodit výhybku a pustit se do výstupu. Zatímco kamarádi zkoušejí dosáhnout nejvyšší vrchol, mě už na začátku cesty zlákala nádherná skalnatá hora Bakirli, připomínající ze všeho nejvíce obry Dolomit. Výstup vedu systémem „furt nahoru, dokud to jde“. A ono to kupodivu skutečně jde. O lezecké vložky sice není nouze, ale díky tomu výstup alespoň zajímavě ubíhá. Závěrečný hřeben je ostrý jako žiletka se stěnami strmě spadajícími na obě strany, který bych tady ani nečekal. Výhled z 2422 m vysokého vršku je fantastický a obsáhne nejen všechna blízká i vzdálená pohoří, ale také pochopitelně tyrkysové moře.

Překvapení pod vrcholem

Oč náročnější byl výstup z jižní strany, o to více překvapí jen mírně modelovaná severní tvář hory. A přichází překvapení číslo dvě. Jen několik desítek výškových metrů pod vrcholem se krčí tři kopule astronomické observatoře, obehnané ostnatým plotem. Jak se mi podařilo později zjistit, jedná se o poměrně nové zařízení (z r. 1997), patřící Turecké radě pro vědecký a technický výzkum (Tübitak). Středisko disponuje největším tureckým zrcadlovým dalekohledem s průměrem 1,5 m . Přístupová cesta je zavalena až dvoumetrovými závějemi sněhu, plot je na několika místech pobořen a protože nemám na vybranou vstupuji přímo na území observatoře. Naštěstí zde nikdo není a tak můžeme s kamarádem bez problému přejít na druhou stranu areálu. Den totiž ještě zdaleka nekončí, scházet stejnou cestou se nám nechce a tak se vydáváme na objevnou okružní túru. Prvním cílem je malá osada Yazir, choulící se uprostřed hor. Oproti očekávání je zde živo, dokonce funguje na místní poměry možná až příliš noblesní restaurace. Vychlazené pivko je poněkud nečekaným zpestřením této výpravy do neznáma.  Důvod existence hospody je nasnadě. Nalézáme se totiž nedaleko lyžařského střediska Saklikent, patřící k nejvýznamnějším svého druhu v zemi. V zimě to tady asi praská ve švech, teď zde však totálně „zdechl pes“.  Nastal čas k návratu. K tomu volíme traverzovou cestu, přecházející po západních svazích masívu Bakirli a která nás skutečně po pár hodinách a několika „kufrovacích“ vložkách dovede do výchozího bodu.

Další lákadla

Pozornosti návštěvníkům Turecké riviéry zcela jistě neujde osamělá skalnatá tvrz jménem Tahtali Dagi, známějším však jako Olympos. Celá oblast, sahající od průzračného moře až do výšky přes 2000 m je chráněna jako národní park Olimpos Beydaglari Milli Parki. Více jak 130 km skalnatého pobřeží s písečnými plážemi, skalnaté hory, lesy, památky – to vše je zde k vidění. Milovníky hor přitahuje především dominantní hora Tahtali, dosahující výšky 2375 m). Výstup je však vzhledem ke značnému převýšení a spalujícímu slunci neskutečnou nádeničinou. Nástupním místem pro jedinou turistickou cestu na vrchol je vesnice Beycik (830 m), ležící v blízkosti silnice mezi městy Antalya a Finike (Kumluca). Úvod výstupu patří krásnému borovicovému a cedrovému lesu, poskytujícímu blahodárný stín. Od výšky 1700 m nás pak čeká jen suť, kamení, pot, slzy a krev. Klasickou výstupovou cestu však v současnosti skoro nikdo nepoužívá. V květnu 2007 totiž byla na samotném vrcholu hory Tahtali dokončena stavba lanovky, která je délkou skoro 4,5 km druhou nejdelší na světě. Když pak o dva měsíce přibyla na samotné špičce vrcholu vyhlídková restaurace, hora definitivně ztratila pro milovníky čisté a nenarušené přírody přitažlivost a dnes na ní prudí davy návštěvníků.

Hory na Turecké riviéře mají mimo své nesporné přírodní hodnoty také rozměr historický a společenský. Jedním z neobyčejně lákavých cílů jsou ruiny lýkijského města Phaselis, pocházející z r. 334 př. n.l. Jistě najdeme na území Turecka zachovalejší a velkolepější pozůstatky antické kultury, ale žádné z nich nemá tak fascinující polohu pod rozeklanými vápencovými horami jako je tomu v tomto případě. Kolorit místa pak dokreslují stinné borovice a bezprostřední blízkost moře. Mnohem významnější, ale nepříliš navštěvovanou památkou je „antické Macchu Picchu“ – zříceniny města Termessos, které najdeme na severní okraji pohoří Bey Daglari (30 km od Antalye). Díky poloze vysoko v horách (1250 m) a skutečně horskému prostředí se jedná o parádní skloubení poznávání historie a horské turistiky. Přestože se o tomto místě málo ví, jedná se o jedno z nejzachovalejších starověkých měst. Navíc zde nebudeme zakopávat o turisty na každém kroku a nebudou nás otravovat prodejci všelijakých blbostí, jako tomu jinde. V okamžiku, když již budeme přesyceni historií a znaveni z horských túr, můžeme zchladit těla originálním způsobem přechodem až 150 m hlubokého kaňonu Göynük, nalézajícího se asi 10 km severně od významného letoviska Kemer. Jedná se o takový „minikanyoning“, jehož vyvrcholením je mimo brodění řeky a lezení po hladkých kamenech překonání pět metrů vysokého tzv. „Velkého vodopádu“ pomocí žebříku a lana. Pěkný a osvěžující výlet zabere sotva půlden, podmínkou je ovšem pronájem vlastního auta k dosažení vstupu do kaňonu, příp. můžeme využít dopravy autobusu, vypravovaného každý den ráno místními cestovkami. Tento kaňon byl objeven teprve nedávno a ještě není příliš zkažen masovým turismem.

V úvodu jsme se vypravili k věčným ohňům Chiméry a tam také naší cestu uzavřeme. Výchozím bodem je malá osada Çirali, jejíž největší okrasou je 3 km dlouhá písečná pláž, kam chodí klást vajíčka obří želvy karety obecné. Po lesní cestě, dlouhé asi 7 km, dojdeme ke vstupu do národního parku. Po zaplacení vstupného vystoupíme zhruba po půlhodině k plamenům šlehajícím ze země. Složení samovolně se zapalujícího plynu není známo, jistý je jen obsah metanu. Působivé a nevšední místo navštivme především večer, kdy je efekt hořící země zvláště působivý. Výběrčí vstupného jsou navíc příjemní chlapíci a po pár pivech (bar k dispozici) a klábosení u stolu je pak možné postavit stany přímo na louce přes vstupem do parku.

V úvodu článku je uvedeno, že turecké hory Bey Daglari mohou být cílem pěkné a levné dovolené. Ten druhý výraz platí pouze v případě, že máme to správně „know how“. V tomto případě musíme využít nabídek výprodeje levných letenek německých cestovek, které nás do Antalye dopraví od 2500 – 4000 Kč (odlety z Mnichova). A to už jde, že?

Potřebné vybavení

Obvyklé věci na turistiku + pohyb na feratach (úvazek, feratový set, helma). V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Mohou se hodit návleky mačky, cepín, to podle ročního období.

Přístup na začátek

viz text v popisu

Základní trasa

vesnice Büyükalan - vrchol Bakirli - vesnice Yazir

Další možnosti túr v okolí

Trek Acigöl a Meke Gölü

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: