HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
Výstup na sopku Mauna Loa na Havaji cestou Observatory trail
Treky

Výstup na sopku Mauna Loa na Havaji cestou Observatory trail

První metry Observatory trailu jsem si ještě užíval. Cesta po lávových kamenech nebyla nijak extra pohodlná, ale kombinace modré oblohy, různých odstínů lávy mě hnala vysokým tempem vzhůru, dobýt Mauna Loa. V této pustině naprosto nic neroste ani nežije, a přestal-li foukat vítr, člověk neslyšel nic jiného, než naprosté ticho, rušené jen zběsilým tlukotem srdce.

Havajské ostrovy – USA

Typ
Výstup na vrchol, 1-denní
Stát
USA
Další státy
USA
Počet dní
1
Vhodné měsíce
prosinec, listopad, říjen, září, srpen, červenec, červen, květen, duben, březen, únor, leden
Délka
10 km
Nejvyšší bod
4169 m n. m.
Převýšení
1200 m
Ledovec / sněhová pole
ne
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Ten den byl vyhrazen pouze jedinému plánu: dobýt Mauna Loa! Rozhodl jsem se popustit uzdu svým horo-dobyvatelským choutkám a „odškrtnout“ si největší činnou sopku na světě– Mauna Loa.

Na Mauna Loa se dá vystoupit dvěmi základními cestami. První, „Mauna Loa Trail“, vede z jihovýchodu od Hawaii Volcanoes Park. Je to šedesátikilometrová túra, která se logicky nedá stihnout v jednom dni. Ti, kteří vyrazí na tento dlouhý trek s převýšením přes 2100 m, přespávají první noc na úbočí Mauna Loa v chatce „Red Hill Cabin“ a na vrchol dochází až druhý den.

Observatory trail

Jelikož jsem chtěl stihnout výstup v jednom dni, zvolil jsem jinou cestu, tzv. Observatory trail, což je zhruba desetikilometrová trasa, vedoucí od observatoře na úbočí Mauna Loa, skrz lávové pole, kolem kráteru Mokuaweoweo až na vrchol, který leží ve výšce 4169 m. Cesta na vrchol je dlouhá přibližně deset kilometrů s  osmisetmetrovým převýšením.

Již způsob dopravení se k observatoři stojí za zmínku. Od Saddle Road, která samotná je již braná téměř jako offroad záležitost, odbočuje „Observatory road“, což je 30 km silnička, široká přesně na jednou auto a především houpající se a točící se skrz lávová pole, vyložený tobogán. Napočítal jsem asi  50 horizontů, před nimiž je třeba téměř zastavit, neboť se za nimi může vynořit auto, pak mě počítání již přestalo bavit. Holt moc pěkná silnička, ale když už má člověk časový skluz, za chvilku ho zatáčky a hupy přestanou bavit a za každým balvanem již vyhlíží výchozí bod – observatoř.

Konečně se kolem desáté ráno objevila za terénní vlnou bílá kopule Mauna Loa Observatory. Na výstup, který by měl trvat deset hodin, nic moc výchozí čas, ale co už, trochu si šlápnu a za pár hodin jsem zpět! Počasí bylo nádherné, jasno, v průzračném vysokohorském vzduchu se na severu tyčil masív čtyřtisícovky Mauna Kea a na obzoru byla krásně vidět sopka Halekala na sousedním ostrově Maui. Na maličkém parkovišti, určeném pro návštěvníky, stálo jediné auto, slibující, že si během výstupu užiju dostatečně samoty. V té chvíli jsem to ještě bral ještě jako výrazný kredit.

Jelikož jsem ráno vyrážel od hotelu z nulové nadmořské výšky a třicetistupňové teploty, první bod programu byl jasný, ve třech tisících metrech a osmi stupních nad nulou nejsou šortky a tričko to pravé 🙂 Rychlé převlečení a již se cítím v moiře a flísové bundě mnohem lépe. Poslední kontrola vybavení, spuštění záznamu trasy na GPS a vzhůru na kopec!

První kilometr vede po příjemné kamenité cestě zhruba po vrstevnici. Tato klikatící se cesta, jak jsem viděl na Google Earth, vede v podstatě až k hraně vrcholového kráteru. Trasa Observatory trailu jí několikrát v různých výškách přetíná. Každopádně mi opravdu není jasné, jak po ní někdo může jet sebedrsnějším offroadem, neboť především ve vyšších partiích se v lávových polích a kamenech naprosto ztrácí, dokonce jsem jí jednou přešel, aniž bych poznal, že křižuji cestu, po níž někteří blázni (asi) jezdí nahoru autem!

Pohodová a „kochací“ cesta končí u cedulky, označující začátek samotného Observatory trailu, nemilosrdně směřující turistu z pohodové trasy do pekla lávových polí. Je na ní nepříliš lákavý údaj „Mauna Loa Summit – 6 miles“. Viděl jsem odsud, že k observatoři přijelo další auto (dnes poslední) a na stejnou trasu za mnou vyrazili dva človíčci. Ještě iracionálně poháněn myšlenkou na to, jak si užiji osamění na čtyřtisícovém velikánu, udělal jsem rychle několik fotek a vyrazil do terénu, který se pak nezměnil až na vrchol – do lávových polí.

Cesta po lávových kamenech

Na sopkách jsou dva základní typy lávy: první z nich, zvaná Pāhoehoe, vzniká z lávového toku s nižší viskozitou, kde chladnoucí láva vytváří hladké, či mírně zvrásněné balvany či plotny různých velikostí. Cesta na vrchol vedla převážně po tomto typu lávy lávy, neboť druhý druh, láva ’A’ā, tvoří pole sice relativně ploché, ale plné ostrých hran a zubů. Několik úseků se přes a’a lávu šlo, což „s povděkem“ přivítaly mé boty, které, ač nové, po výstupu na Mauna Loa vypadají jak po několika letech chození v nejhorších terénech. Z družice jsou oba typy pěkně vidět, světlejší je Pāhoehoe, tmavé splazy jsou Aa, kteroužto jsem si po jednom z přechodů nazval Ee 🙂 Upadnout na tuto lávu by znamenalo opravdu solidní odřeniny a řezné rány, její hrany jsou ostré jako nůž.

První metry Observatory trailu jsem si užíval. Cesta po lávových kamenech nebyla nijak extra pohodlná, ale kombinace modré oblohy, různých odstínů lávy a úžasných výhledů na Mauna Kea mě hnala vysokým tempem vzhůru. Zhruba po patnáctistech metrech stoupání mě díky častým zastávkám na focení došel pár, který vyrazil od observatoře za mnou. Byli to mladí Němci, trávící takto neortodoxně na Havaji svatební cestu. Společně jsme došli k prvnímu křížení Observatory Trailu a „automobilového“ North Pit Trailu. Dodnes nevím proč, ale na tomto místě je cedulka, s jediným nápisem „<— Trail“, mířícím na více než dvakrát tak delší North Pit Trail. Německá dvojice neváhala a vyrazila na východ po lépe vypadající cestě. Mně se to moc nezdálo a po konzultaci s mapou v GPS, kde jsou oba traily vyznačené, jsem se rozhodl ignorovat cedulku i „davy“ a vyrazil skrz lávovou pustinu dle šipky na GPS přímo nahoru. Po napínavé chvilce, znervózněn samozřejmostí, s jakou Němci odbočili z trailu, jsem po několika desítkách metrů narazil na kamenného mužíka, označujícího „správný“ Observatory Trail. Zajásal jsem, poděkoval Garminu za perfektní nasměrování a pokračoval v pekelném výstupu. Nutno dodat, že jsem již od té doby Němce neviděl. Téměř jistě na vrchol nedorazili, neboť bych je musel později cestou nahoru či dolů potkat.

Vykročil jsem tedy již naprosto osamoceně do svahu, pokrytého lávou, tyčícího se přede mnou. Počáteční nadšení již začalo pomalu opadat a ani Judas Priest znějící ve sluchátkách mptrojky mi příliš energie nevléval. Cesta pozbyla jakékoliv rozměry, observatoř, jako jediný bod v lávové pustině, se skryla za horizontem, čímž se ztratil jediný bod, dle něhož se dalo poznat, že se člověk vůbec pohybuje. Před sebou jsem viděl pouze lávu, kolem lávu, za sebou lávu, všude lávu (divím se, že se mi o ní pak nezdálo). V této pustiněnaprosto nic neroste ani nežije, a přestal-li foukat vítr, člověk neslyšel nic jiného, než naprosté ticho, rušené jen zběsilým tlukotem srdce. Pomalu jsem se blížil k hranici čtyř tisíc metrů a nedostatek kyslíku se začínal projevovat. V této výšce je ve vzduchu pouze 40 % kyslíku oproti hladině moře, takže každých pár desítek, později i jednotek, metrů si vyžádalo chvíli oddechu s vydýcháním jak po maratónu. K náročnému dýchání se začala přidružovat i únava. Přece jen změna nadmořské výšky o čtyři tisíce metrů během několika hodin dělá své. A cesta, sestávající se z nepřetržitého přelézání, přeskakování a traverzování po vychladlé pemze k pohodě moc nepřispívala.

V této jednotvárné, relativně pozvolně se zvyšující krajině se špatně odhadují vzdálenosti, tak jsem po zdolání prvního dlouhého svahu předpokládal, že za horizontem se již otevře pohled na vrcholový kráter nebo něco podobného. Houby! Za horizontem se objevilo další nekonečné lávové pole, po jehož zdolání a po představě „za tímto horizontem již uvidím jistojistě vrchol“ se objevilo hádejte co? Samozřejmě, další, stejné, lávové pole. Psychika dostávala docela zabrat a jen pohled na GPS, která sice krutě pomalu, ale přesto zmenšovala číslovku, udávající zbývající vzdálenost, mě udržel v příčetnosti. Po třech hodinách cesty v krajině nikoho jsem došel na další křížení s North Pit Trailem s dřevěnou cedulkou, udávající zbývající vzdálenost k vrcholu. Tento jednoduchý rozcestník jsem po naprosté samotě mezi balvany přivítal jako úžasný dotyk civilizace, div, že jsem si ho nevzal s sebou na památku. Kousek dál jsem potkal pár mladých Američanů, kteří vyšli přede mnou. Seděli opření o skálu, evidentně toho měli plné zuby a na dotaz, zda pokračují, oba jen zakroutili hlavami. Snažil jsem se je přesvědčit, že to je na vrchol už jen dva kilometry, ale asi jsem jim to správně nepřevedl do mílí, takže to nevzali jako správnou zpruhu a po osmikilometrovém treku v děsném terénu to obrátili zpět.

Konečně na vrcholu

Vrchol Mauna Loa leží na hraně kráteru Mokuaweoweo, který je přes čtyři kilometry dlouhý a dva kilometry široký. Jeho stěny jsou dvěstě metrů vysoké a celé to působí naprosto strašidelně! Když se po kilometrech v jednotvárné krajině přede mnou náhle zjevila hrana kráteru s šedou hlubinou sopečného dna, z kterého stoupala pára a sopečné plyny a na jehož druhé straně právě zuřila bouřka a v jinak absolutním tichu hřměly hromy, měl jsem opravdu zvláštní pocit malosti oproti těmto živlům.

S nejistotou, zda bouřka náhodou nepřijde až sem, jsem v rámci možností přidal do kroku, abych již byl na vrcholu. Konečně jsem kolem půl třetí, po čtyř a půlhodinovém stoupání konečně stanul ve výšce 4169 metrů u kamenné pyramidy na vrcholu Mauna Loa. Zajímavé, že jsem vůbec neměl něco jako „euforii po zdolání vrcholu“. Pocit, který převládal, byl „už se opravdu těším dolů“. Donutil jsem se vyndat foťák, udělat pár vrcholových fotek, krátký záběr na kameru, snědl jsem sušenku, napil se a mazal dolů.

Cesta zpět byla díky gravitaci trochu snesitelnější, ale přesto jsem observatoř, u níž parkovalo naše auto, vyhlížel jak nadržený hvězdář. Jelikož jsem měl obavu s toho, aby mě nechytla tma při sestupu, což by byl, vzhledem k terénu, solidní průšvih, docela jsem s sebou hodil a  zvládl cestu za rekordní tři hodiny (průvodce odhadoval dobu sestupu na čtyři až pět hodin). Z celodenní samoty a depresivní krajiny mi už začalo trochu hrabat a v závěru treku mi z dálky připadali mužíci značící cestu jako živí lidé, div že jsem jednoho barevnějšího kamenného mužíka nepozdravil 🙂

Když jsem viděl, že již stačím bezpečně dojít dolů před západem slunce, dopřál jsem si malý komfort focení u jedné (jediné? 🙂 zajímavé lávové formace, svačinu a pozorování Mauna Kea v odpoledním pozdním slunci. Posledních 500 metrů bylo přesto opravdu nekonečných, kontroloval jsem to snad s minutovými intervaly na GPS, jak daleko sakra ještě jsem. Přechod z lávového pole zpět na normální cestu byla skutečná Nirvána!

Výstup na Mauna Loa, nebyla tedy žádná procházka. Nadmořská výška, těžký terén, převýšení a celková vzdálenost mi připravily opravdu nevšední zážitek a jeden z nejhodnotnějších výstupů, co jsem kdy absolvoval.

Potřebné vybavení

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek.

Přístup na začátek

Od Saddle Road, která samotná je již braná téměř jako offroad záležitost, odbočuje „Observatory road“, což je 30 km silnička, široká přesně na jednou auto a především houpající se a točící se skrz lávová pole, vyložený tobogán. Napočítal jsem asi 50 horizontů, před nimiž je třeba téměř zastavit, neboť se za nimi může vynořit auto, pak mě počítání již přestalo bavit. Holt moc pěkná silnička, ale když už má člověk časový skluz, za chvilku ho zatáčky a hupy přestanou bavit a za každým balvanem již vyhlíží výchozí bod – observatoř.

Základní trasa

observatoč na úbočí Mauna Loa - Mauna Loa

Další možnosti túr v okolí

Trek Národním Parkem Denali na Aljašce s výhledy na Mt McKinley

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: