Výstup na nejvyšší vrchol Evropy normálkou – Mont Blanc

Na Mont Blanc, nejvyšší horu západní Evropy vysokou 4807 m n.m.,  jsme odjeli z Prahy v pátek 1.7.2009 kolem 19. hodiny. Jeli jsme pouze ve dvou, můj kamarád Pavel a já.

Jako výstupovou trasu jsme zvolili cestu přes Aiguille du Gouter, která v podstatě začíná v Le Fayet na francouzské straně hory. Le Fayet leží západně od Chamonix v nadmořské výšce kolem 670 metrů. Od Chamonix byl nádherně vidět masiv Mont Blancu , už osvícený ranním sluncem. Počkali jsme na první Tramway du Mont Blanc, zubačku, která vozí turisty z Le Fayet ve výšce 584 m n.m. na Le Nid d Aigle v nadmořské výšce 2372 m. Bál jsem se, abychom se do tramvaje s davy turistů vůbec vešli, ale naštěstí tam žádné davy turistů nebyly a do tramvaje jsme se vešli v pohodě. Vyjeli jsme na konečnou stanici zubačky Nid d Aigle a pak hurá nahoru. Příprava mně trvá většinou déle, takže všichni nedočkavci a nabušenci se pomalu vzdálili a pak teprve jsme začali stoupat. Bylo horko, já šel ve fleesce až ke kamennému  bivaku ve výšce zhruba 2800 m n.m., takže ze mě lilo jako z konve. Helmu jsem si radši nandal už na Nid d Aigle a měl jsem teleskopické hůlky, takže jsem si to v pohodě pochodoval s hůlkama. Hůlky mi hodně pomohly a cepín dlouhý 70 cm jsem si později nemohl vynachválit.

U bivaku jsme snědli nějakou energetickou tyčku a pospíchali rychle nahoru. Po celou dobu výstupu jsem měl někdy až trochu nepříjemný pocit, jak mě Pavel hnal dopředu. Ale zase když si uvědomím, že na vrchol jsme šli pět hodin, tak to zas takový kvap nebyl, ale o tom později. Kamarád Pavel je hrozně namakaný, běhá maratóny a navíc i jinak vydatně sportuje, takže to s ním leckdy nebylo úplně jednoduché. Já jsem ještě v den odjezdu dobral třídenní antibiotikum, měl jsem tuším nějaký počínající zánět hrtanu, takže jsem byl skoro určitě trochu oslabený.

Asi 15 minut nad bivakem jsem zjistil, že jsem si tam kousek od něj nechal nedávno koupené sluneční brýle, ale už jsem se pro ně nevracel, protože jsem měl ještě rezervní svářečské brýle v retro stylu. To se ukázalo jako chyba, protože svářečské brýle se mi při výstupu mlžily, musel jsem je často otírat a to mě brzdilo ve výstupu.

Došli jsme na chatu Tete Rousse ve výšce 3160 m n.m. šli jsme se ještě projít až ke kuloáru, který jsme si zkušebně přešli na druhou stranu, a pak jsme se vrátili zpět na chatu. Důvody naší zdánlivě nelogické a možná i trochu nebezpečné procházky byly, že Pavel kvůli aklimatizaci nechtěl spát na nejvyšším ten den dosaženém místě a navíc jsme měli celé odpoledne a večer čas. Většina lidí pokračuje první den výstupu až na chatu Gouter ve výšce 3860 m n.m., my jsme si však chtěli výstup užít a zvýšit naše šance na dosažení vrcholu tím, že budeme lépe aklimatizovaní. Předpověď počasí na následující dva dny byla pro nás příznivá. Když člověk potkává turisty stoupající nebo sestupující z Mont Blancu, zjišťuje, že výstup hned první den do 3860 m není vhodným řešením a že velké množství i fyzicky zdatných turistů sestupuje z Mont Blancu bez zdolání vrcholu. Prostě se jim při výstupu udělá špatně a musí to vzdát. Takto poražených lidí je víc, než by člověk řekl.Na Tete Rousse nás nakonec ubytovali v místnosti s palandami, takže jsme zažili pohodovou noc. A na ráno jsem měl objednanou snídani.

Přechod kuloáru

2.den

Druhý den jsme vyšli na chatu Refuge du Gouter, zajistili si ubytování a protože byl čas a chtěli jsme být maximálně aklimatizovaní, tak jsme se šli projit kousek nad chatu ve směru k vrcholu Mont Blancu. Pavel mi navrhoval to otočit, ale když byl čas a pěkné počasí, tak jsme nakonec vyšli až na Dome di Gouter, vrchol vysoký 4304 m n.m., přes který se skoro přechází při standardní cestě na Mont Blanc. Kousek pod vrcholem Dome di Gouter jsem to chtěl už otočit zpátky na chatu, abych šetřil síly na příští den, ale Pavel řekl, že když už je to takový kousek, že to dojde. Tak jsme se odvázali z lana. To odvázání jsem mu doporučil, aby mě tak nehnal a každý si mohl jít svým tempem, kam bude chtít. Byla to blbost, protože i tam, kde jsme šli nenavázaní, určitě byly skryté trhliny. Pamatuji si, že jsem jednu překračoval. Nechal jsem ho jít, ale šel jsem pomalu za ním a za chvilku jsem byl na vrcholu Dome di Gouter taky.

Udělali jsme fotky, prohlédli si, kudy zhruba příští den půjdeme a pomalu se vrátili zpět na chatu Gouter. Umím si představit, že kdybych měl věci a chata Vallot, asi půl hodiny až hodinu od nás v nadmořské výšce 4360 m, nebyla taková špinavá podle historek, které jsem četl, že bychom tam dokázali i zabivakovat.Na Refuge du Gouter jsme spali pod stolem, ale v celé místnosti nás bylo asi jenom pět, takže jsme zažili celkem klidný večer a kousek noci.

3.den

Moc jsem toho ale nenaspal, nadmořská výška a očekávání následujícího výstupu dělá své. Navíc chladná podlaha mě tlačila a studila. Budíka jsme měli nařízeného na půl druhé, snídani ve dvě a odchod ve tři hodiny v noci. Ze začátku se mi šlo hrozně, v jedné ruce hůlku, v druhé cepín. Pavel mě nenechal skoro zastavit, protože za námi šly další skupiny. Když jsem si přehazoval hůlku a cepín z ruky do ruky, tak to vždycky říkal, ať to přehazuji za chůze. No, asi za hodinu a tři čtvrtě jsme byli pod vrcholem Dome di Gouter. U plechové boudy Vallot jsem měl asi největší krizi a uvažoval jsem, jestli jít dál, ale pak jsem si řekl, že půjdu, dokud to jde. Na vrcholu jsme byli v osm hodin. Tam jsem nemohl zklidnit dech a zvedal se mi žaludek, ale ustál jsem to. Podráždění v krku mohlo být dané i tou nedávno vyléčenou nemocí.

Na vrcholu jsme se zdrželi asi půl hodiny, něco nafotili, rozhlédli se po okolních horách a pak hurá zpátky. Při sestupu jsme si všimli, jak je výstup místy strmý. Došli jsme na Refuge du Gouter, tam jsme se vzpamatovali a pak začali asi v jednu hodinu odpoledne sestupovat dále na chatu Tete Rousse. Při sestupu hřmělo, trochu sněžilo a padaly krupky, ale rychle to přešlo a slunce zase pralo. Po lanech jsem za hřmění a sněžení mazal jako drak. Asi jsem málo pil, protože jsem byl fakt hotový a párkrát se mi dělalo zle, ale vždy jsem to ustál. Nad Tete Rousse jsem kousek ledovce překonal tak, že jsem jel po boku a brzdil cepínem, protože jsme z Gouteru sestupovali bez maček. Když jsem došel za deště na Tete Rousse, tak jsem myslel, že už nikam dál nepůjdeme.

Hrozilo nám, že budeme spát zase na zemi. To se nám nechtělo a navíc nám už začínalo vadit množství lidí kolem nás. Do tmy bylo ještě několik hodin času, tak jsme se dali do kupy a za pěkného počasí, když přeháňka odešla a vyčasilo se, jsme začali sestupovat. Na tramvaj, která nás měla odvést zpět do údolí, jsme nespěchali. Navíc jsme neměli šanci poslední tramvaj do údolí ten den stihnout. K její horní stanici bychom dokázali sestoupit, ale přišlo nám nejromantičtější a nejpohodovější zůstat na noc v bivaku. Za ten den jsem byl fakt odrovnaný. Měl jsem toho plné zuby. Pavel ještě došel někam rozpustit led nebo sníh a uvařil pro oba čaj, za což jsem mu byl vděčný. Mezitím přišla do bivaku ještě další skupinka Čechů, ti ale přespali v jiných částech bivaku. Za příznivého počasí můžu nocleh v bivaku doporučit, pokud nebude obsazený. Je zadarmo a poskytuje spolehlivý úkryt. Navíc v okolí bivaku může člověk při troše štěstí vidět celkem nebojácné kozorožce.

4.den

Příští ráno jsme došli na chatu Refuge du Nid d Aigle v nadmořské výšce 2412 m, která je asi pět minut chůze od horní stanice zubačky, napili se, koupili si nějakou tyčinku a něco k pití k snídani a pak sjeli na parkoviště do Le Fayet. Dolů jsme jeli první ranní tramvaji s pocitem vítězství, že to napodruhé vyšlo a kochali se výhledy na hřeben Bionnassay a vrchol Aiguille du Gouter.

Cestou zpět jsme se zastavili v Chamonix, došli si na výborný oběd, nasáli atmosféru městečka, vyfotili se u tzv. sochy prvovýstupců a poslali několik pohledů. Bylo to příjemné nehnat se hned zpátky a nechat trochu doznít ten výstup. Pak jsme nasedli do auta a mazali domů. Doma jsme byli před půlnocí.Abych to shrnul, tak výstupová cesta přes Aiguille du Gouter je vlastně pěšina nebo stezka, kde jsou lehké lezecké pasáže, kde to chce jenom dávat pozor, kam člověk šlape a aby se nechytil nějakého uvolněného kamene a nezřítil se. Taky musí člověk dávat pozor, aby nešlápl nějak blbě a neuklouzl. Ještě je tam kuloár, kterým občas padají kameny, takže jeden hlídá, jestli zrovna nepadají a druhý se ho snaží co nejrychleji přejít. Většina lidí považuje kuloár za nejobtížnější místo celého výstupu. Já si to nemyslím, i když jsem zažil padající kamení v kuloáru. Při výstupu mohou být podle mého názoru největšími problémy námraza v jinak celkem lehkém terénu, místy málo místa na vyhýbání, příznaky akutní horské nemoci a možnost ztráty orientace v ledovcovém terénu při zhoršeném počasí. I když se člověk pohybuje v zdánlivě jednoduchém terénu, kde je vyšlapaná stopa, viditelné trhliny nebo trhliny skryté pod sněhem se v trase výstupu vyskytují, o čemž jsme se na vlastní kůži přesvědčili, a proto je potřeba dodržovat zásady pohybu po ledovci, tzn. být navázaný na lano a neustále počítat s tím, že se člověk může do nějaké trhliny propadnout. Na hřebeni je navázání na lano na rozhodnutí každého člověka, ale nebezpečné situace mohou nastat při vyhýbání skupin, kdy musí jedna z postupujících skupin vystoupit z vychozené stopy. Základní předpoklad úspěšného výstupu na Mont Blanc je příznivé počasí a kvalitní vybavení do ledovcového terénu.

Další výstupové trasy

1. Výstup z Itálie – k podrobnému popisu nám poslouží článek v našem katalogu treků a túr, který se detailně zabývá právě výstupem z italské strany.

2. Cosmique Route – je traverz nad 4000 metrů začínající z horní stanice lanovky Aiguille du Midi (3842m). Odtud sestup na ledovec du Tacul a chatu Cosmique Refuge (3613m). Další den brzo ráno pak pokračování na Mont Blanc přes Col du Mont Maudit a Col de la Brenva se závěrečným výstupem k vrcholu.

3. Grands Mulets Route – Velmi populární trasa především mezi skialpinisty. Výstup jako takový začíná u chaty Plan de l’Aiguille a pokračuje přes velmi rozpraskaný ledovec k chate Grands Mulets Hut (3051 m). Poté hřebenem Arete Royale (místa 45-50°). V závěru se hřeben napojuje na klasickou výstupovou cestu.

4. Cesta přes tři Blancy – Výchozím bodem je opět horní stanice lanovky Aiguille du Midi (3842 m). Následuje sestup na ledovec Col du Midi. Další postup je vzhledem k názvu celkem jasný –> Mont Blanc du Tacul, Mont Maudit a konečně Mont Blanc.

Možností, jak vystoupit na Mont Blanc je samozřejmě mnohem více, ale co se týče technicky nenáročných cest, jde spíše o změnu varianty přístupu, kdy odlišný je pouze start a prvních pár kilometrů. Hlavní body výstupu jsou už pak totožné s cestami vypsanými výše.

Něco jiného jsou technicky náročné výstupové cesty, které jsou vhodné pro zkušené borce. Zmínit můžeme například legendární hřebeny Peuterey Integral (D+), Innominata (D+) či Brouillard (D) atd.

DOPORUČUJEME: Nejširší nabídku průvodců a map hory Mont Blanc (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo na e-shopu KnihyNaHory.cz 

chata Gouter

chata Vallot

chata Tete Rousse

Jedná se o náročné VHT, takže budete potřebovat téměř vše, co horská výbava nabízí. Tedy lano, sedák, mačky, turistický cepín, jistící prostředky či helmu. Dále se pak můžou hodit trekové hůlky, aspoň na chatu. Nutností je v létě a na jaře opalovací krém a sluneční brýle.

Do Le Fayet jsme jeli přes Německo a Švýcarsko po trase Praha-Rozvadov-Nurnberg-Stuttgart-Basel-Bern-Fribourg-Martigny-Chamonix-Mont-Blanc-Les Houches-Le Fayet. Jenom přes Prahu jsme jeli asi hodinu. Byl zrovna první den prázdnin. Pak už byl provoz v pohodě, ve Švýcarsku jsme byli skoro úplně sami a na Red Bully jsme bez problémů dojeli. Ráno jsme přijeli do Le Fayet kolem šesté hodiny.

1. den – Le Nid d Aigle – Tete Rousse

2. den – Tete Rousse – Refuge du Gouter

3. den – Refuge du Gouter – Mont Blanc – Refuge du Gouter/Tete Rousse/Refuge du Nid d Aigle

4. den – sestup/sjezd do údolí

Výstup na Homoli curku chcete-li Pain de Sucre v NP Queyras