HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
Trekování v tureckém pohoří Cilo-Sat
Treky

Trekování v tureckém pohoří Cilo-Sat

Vstáváme v šest hodin, to už je tady na východě krásně vidět a slunce svítí. Jako první počinek obcházíme rozvaliny Čavuštepe a hledáme do skály vytesaný nápis v klínovém písmu.

Cilo-Sat – Turecko

Typ
Výstup na vrchol, 3-denní
Stát
Turecko
Další státy
Turecko
Počet dní
3
Vhodné měsíce
červen, květen, duben
Délka
15 km
Nejvyšší bod
4000 m n. m.
Převýšení
1500 m
Ledovec / sněhová pole
ano
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Stopem do hor

S plnými batohy se plahočíme za město kolem žandarmy a školy na stopa. Dlouho nic nestaví a začíná pršet. Dvěma auty popojíždíme na křižovatku Yüksekova – Hakkari a v druhém autě se s námi postarší Kurd bratrsky dělí o své jediné plechovkové pivo. Jelikož je z Istanbulu, zákaz pití alkoholu ho nijak netrápí. Stále zdůrazňuje, že Kurdové se s pocestnými dělí půl na půl o dům i jídlo. I to pivo.

Křižovatka Yenikoprü je sevřená mezi strmými úbočími hor a upravená žandarmou do podoby vojenské pevnosti. Zase tu jsou pevnůstky všude okolo po kopcích i přímo uprostřed křižovatky. Fotit si raději netroufám, nechce se mi přijít o film. Během chvíle přestupujeme do dodávky, ve které duní ruské disko, a jedeme dál. Cestou se nemohu rozhodnout, jestli mi náš řidič připomíná spíše pašeráka drog anebo ještě pravděpodobněji jejich konzumenta. Řítíme se dolů soutěskou podél rozbouřeného Velkého Zábu a já nevím, jestli mám obdivovat skály okolo, anebo se bát o život.

Koukáme pořád vlevo za řeku, kde by tak mohla být odbočka do hor. Máme sice jakousi mapku pohoří Cilo, ale je velmi schematická,obsahuje pouze hřebeny a kóty a je bez jakéhokoli měřítka. Jelikož ale štěstí stojí stále při nás, povedlo se nám řidiče zastavit a vystoupit na správném místě. Přezouváme se do pohorek a po provazovém mostě se vrháme přes divoký Záb do dobrodružství a do kopce.

Horské piknikování

Sotva jsme vyšli, dalo se znovu do drobného deště, a tak navlékáme igelit přes batohy a stoupáme mírně dál. Údolí a okolní hory jsou prostě nádherné a fascinující. Podél potoka rostou květiny a tráva v takové hojnosti, až přechází zrak. Občas u vody piknikují domorodci, když už dnes mají ten svátek. Během stoupání jsme dokonce potkali asi deset aut jedoucích dolů kamenitou cestou. Všechna plná rozesmátých a mávajících Kurdů, co na partyzány od PKK moc nevypadají.

Po třech hodinách chůze potkáváme čtveřici domorodců u ohýnku a hromady jídla. Jejich pozvání se dost dobře nedá odolat, a tak hodinu sedíme s nimi, cpeme se kebabem a spoustou zeleniny, ukazujeme fotky a fotíme se. Už nám došlo, proč dolů sjíždí tolik aut. Horské louky jsou totiž plné všemožných bylin, jež Kurdi používají i požívají a ještě je trhají do pytlů a vozí dolů do civilizace na prodej. Roste tu vše od divoké cibule přes rebarboru a mátu až po byliny, které vidíme a ochutnáváme poprvé v životě.

V šest hodin večer rozhodně odmítáme další pozvání na grilované kuře a znovu se dáváme na cestu vzhůru. Naši hostitelé nám ukazují jakousi kamennou stavbu v dálce. Prý je to starobylý kostel a dá se v něm přespat. No však se uvidí. Zblízka se stavba ukázala pro spaní jako zcela nevhodná, protože do ní nevedl žádný vstupní otvor a ani okno. Podivné. Tak se musíme spokojit s úzkým suchým proužkem země pod skalním převisem. Před usnutím myslíme na to, jestli nám v noci víc hrozí zemětřesení anebo útok vlčí smečky. Vlků je tu prý dost a dost, varoval nás před nimi i jeden pasák ovcí cestou a jiný nás zase upozorňoval na hady. Pro jistotu raději spíme s klackem vedle spacáku. Je to sice chabá zbroj, ale alespoň usínáme s lepším pocitem. Proti padajícím kamenům ale budeme bezmocní.

Sněhovými pláněmi na Reško

Vstáváme hned při rozednění ve čtyři hodiny, balíme a po půl páté začínáme zase stoupat. Do šesti hodin jdeme v jednom tahu. Pak si na začátku sněhových polí schováváme přebytečné věci pod kámen, abychom se dál tak nedřeli, a snídáme. Od té doby jdeme už stále ve sněhu. Zpočátku je sníh tvrdý a jde se dobře. Ale už kolem osmé hodiny, když jsme se rozhodovali kudy dál, vykouklo zpoza hřebenu slunce a všechno bylo rázem těžší.

Rozhodli jsme se postupovat přímo vzhůru strmým vysněženým žlabem až do sedla pod nejvyšším vrcholem Reško. Prvních dvě stě výškových metrů jsme se do toho pustili s vervou, dokud je sníh tvrdý. Střídáme se ve vedení a prošlapávání stupů, přičemž ten první chudák odpočívá každých čtyřicet kroků. Po šestkrát čtyřiceti krocích se střídáme a pokračuje ten druhý z nás. Tohle šílené tempo jsme si udrželi ale jen právě tak dlouho, abychom se oba jednou vystřídali, a musíme zvolnit. V dalších sériích šlapeme jen čtyřikrát čtyřicet kroků a čím je svah kolmější, odpočíváme déle a déle.

Po pár hodinách už kroky ani nepočítáme a střídáme se tak akorát, aby ten první z nás nepadl vyčerpáním. Při odpočinku jen divoce dýcháme a na slova nám moc energie nezbývá. To už je sklon svahu neuvěřitelně strmý. Zespodu to tak hrozně ani nevypadalo, protože souvislá bílá stěna nedovoluje žádnou prostorovou orientaci, ale při pohledu zpátky dolů vidíme, že naše lezení po čtyřech je rozhodně oprávněným a jediným možným způsobem, jak se dostat nahoru. Takhle se drápeme tři hodiny a sníh pod námi mezitím měkne a měkne, takže už zapadáme při každém kroku až po kolena.

Když se sklon svahu zmírnil, těšíme se, že už se nám půjde lépe, ale slunce se tady do ledovce opírá ještě pod lepším úhlem. Sníh je měkký tak, že je každý další krok zdlouhavým utrpením. Vždy zapadneme až po stehna a následné vyproštění těla s batohem zpátky na povrch si žádá více a více sil. A tak stále dokola a dokola. Tímhle tempem bychom to dnes na vrchol už určitě nestihli. Ríšovi taky málo těsní boty a už prý začíná chodidly čvachtat ve vodě. K tomu všemu se kolem okolních vrcholků začínají kupit mraky. Jsme zhruba 3600 metrů vysoko, je něco málo po poledni, a tak se raději rozhodujeme k návratu, rozhodnuti zkusit to zítra jinudy.

Dolů na zelené louky

Ani cesta zpátky dolů není žádná legrace. Někdy z okolních vrcholů padají kameny a my svou chůzí občas strhneme solidní sněhovou lavinu. V jednu hodinu jsme dole v kotli a jdeme zpátky sněhem k uschovaným věcem. Ríša tvrdí, že ze svých bot vylije určitě čůrky vody. Tomu se mi nechce věřit, vždyť máme přece goretexové boty?! Tak se sázíme o pivo a pomalu cestou pookřáváme.

Přicházíme na první sytě zelený trávník pod sněhem a jdeme se sušit na kámen. Příroda okolo mě nepřestává fascinovat a tak se zase znovu drápu do svahu kvůli fotkám. U potoka tu rostou koberce květin známých i neznámých a v odpoledním šikmém slunci se všechno zdá ještě ostřejší a kontrastnější. Cestou dolů objevujeme ještě divoký kopr, česnek a sytě růžové tulipány, podobné těm z íránského Damávandu. Krajina je učiněný balzám na nervy a tak se nám odtud vůbec nechce odcházet. Rozhodujeme se znovu přespat pod skalním převisem a zítra se ještě toulat ve vedlejším údolí mezi čtyřtisícovkami.

Po páté hodině jsme zpátky u bivaku, dáváme si sušit boty a jdeme k potoku spáchat hygienu. O kus dál jsme objevili políčko s cibulí a mátou a tak k večeři budou arašídy s čerstvou zelenou cibulkou a mátový čaj. Při večeři na kameni pozorujeme západ slunce, okolní vrcholky hor a jsme neuvěřitelně spokojení a šťastní. Kéž by takovýchto večerů bylo v životě více. Poněkud nás před spaním rozladil několikatunový balvan, ležící těsně na okraji převisu přímo nad námi. Stačí slabší zemětřesení anebo silnější, logicky uvažující vlk a balvan je ihned dole v našem ležení.

Sotva jsme večer usnuli, vzbudil nás začínající déšť. Raději se přesouváme o sto metrů vedle, protože tam jsme včera na úpatí stěny objevili jeskyni. Spaní v jeskyni ale rozhodně žádný zázrak není. Každou chvíli se budíme a zíráme do potemnělého vstupního otvoru, jestli k nám už neleze nějaký ten vlk.

Další pokus o výstup

Díky jeskynnímu šeru vstáváme až po páté hodině, vracíme se do našeho bivaku sbalit věci a v šest hodin zahajujeme dnešní výstup. Zpočátku mírně stoupáme cestou rozbrázděnou stružkami vody a lemovanou sesunutými hliněnými okraji na yaylu ve výšce asi tak 2800 metrů. Na yayle shazujeme batohy a hned se dáváme do focení, protože tak hustou, svěží a sytě zelenou trávu už asi v životě neuvidíme. Pravda, v tomto údolí se o zelený koberec stará převážně divoký kopr. Dosahuje těžko uvěřitelných rozměrů a roste prostě všude včetně cesty. Už navždy budu mít vůni kopru v paměti spojenou s tímto krásným pohořím. Za velkým kamenem si schováváme přebytečné věci, dál a výš hodláme jít jen s jedním batohem.

Naplánovali jsme si cestu na výrazný, ze severu vysněžený vrchol v závěru údolí. Odtud zespoda to vypadá náramně jednoduše: půjdeš půl hodiny podél potoka, půl hodiny strmým svahem podle dvou slabých sněhových polí, chvíli po rovince, než se vyškrábeš sedmdesátistupňovým zasněženým svahem do sedla vpravo, a pak polezeš tak dvě hodiny po skalním hřebeni až na vrchol. Praxe je ale poněkud odlišná.

Jen do sedla jdeme dvě hodiny a v nesení batohu se střídáme po čtvrthodinách. Dalších třicet minut přecházíme strmé sněhové pole šikmo vzhůru do sedla. V něm chvíli odpočíváme a nabíráme další síly. Skalnatý hřeben s mnoha věžičkami nejdříve podcházíme zprava, chvíli sněhem a chvíli po skále a když se nám zdá, že tímhle stylem to nahoru moc rychle nejde, vracíme se na ostří hřebenu, škrábeme se dál a vyhlížíme vrchol. To už jsme z toho úplně vyřízení.

Zespoda to vypadalo jako normální hora s klasickým vrcholem, ale tady nahoře je spousta hřebínků, věžiček a vrcholků, a tak ani pořádně nevíme, který je vlastně ten pravý a nejvyšší. Na tom nejvýraznějším jsme se opatrně svalili, abychom se neskutáleli dolů, a konečně si zase chvíli odpočinuli. Kam až oko dohlédne, všude jsou na obzoru vidět jen hory a sníh, kolem dokola. Dlouho mě to ale nebaví, po pár minutách už zase traverzuji sněhem k ostatním vrcholkům, abych se mohl podívat trochu dál, výš a za roh.

Mračna se kupí

Po poledni se opět odkudsi přihnaly mraky a tak už to není ani na focení. Vracím se na vrcholek k Ríšovi a znovu si musím odpočinout. Mezi několik kamenů upevňujeme foťák a děláme si jedinou společnou fotku. Oblačnost už je všude kolem nás a schyluje se ke druhé hodině, takže se raději chystáme k sestupu. Cesta dolů ubíhá o něco rychleji, i když občas není na skále o překvapení nouze.

Zpátky u schovaných věcí a batohu jsme v pět hodin večer. Nejdříve jsme se vrhli na jídlo, pak na větrání bot, balení batohů a znovu focení. Cestou dolů nás znovu a znovu udivuje okolní nádhera. Už poněkolikáté fotíme divoký kopr a krokusy rostoucí hned vedle sněhových polí. Kolem šesté hodiny přicházíme cestičkou mezi bylinami k místu předvčerejšího pikniku. Divoký libeček je tu vysoký snad metr a objevili jsme něco, o čem si myslíme, že by to mohla být divoká mrkev. Možná už máme velké oči a vidíme ve všem něco jedlého. Máta tu roste absolutně všude, takže si jdeme hned natrhat na čaj. Spát se bude v ruinách stavby, která snad dříve byla i domem. Chystáme si k ruce klacky, kdyby konečně přišel nějaký ten vlk. Cestou dolů totiž Ríša slyšel vlčí vytí.

Sestup k silnici

Zase vstáváme hned za úsvitu, po čtvrté hodině. Vlk opět nepřišel, a tak jsme definitivně ochuzeni o setkání s tímto mýtickým tvorem. Od šesté hodiny sestupujeme zpátky dolů do údolí. Cestou potkáváme auta plná domorodců jedoucí proti nám vzhůru, ale ovce ani pravého vysokohorského baču se nám potkat nepoštěstilo. Fotíme jen několik kamenných domků, bohužel bez domorodců. Ti se před námi raději preventivně ukryli uvnitř.

Před devátou hodinou jsme u provazového mostu a u silnice. Hned za zákrutou kaňonu je stanoviště žandarmy s kamennými bunkry, a tak se zastavujeme naproti u břehů Zábu a jdeme si odpočinout. To znamená, že jíme, myjeme si nohy a posíláme domů zprávy o tom, že jsme ještě naživu. Za námi se pasou zvědavé krávy, hlídané zvědavým malým pasáčkem. Nabízím mu darem můj svetr, protože už ho určitě neupotřebím, ale on s pravou kurdskou hrdostí odmítá. Tak ho nechávám ležet na kameni. Sotva zmizíme, hrdost zcela jistě pomine. Z fotky vojenských bunkrů zase nic nebude, protože nás při odchodu bedlivě sleduje hlídkující voják, dokud nezajdeme za roh.

Po kilometru chůze máváme na náklaďák a soukáme se s batohy do už tak plné kabiny. Vystupujeme na křižovatce sedm kilometrů před Hakkari, a to rovnou do náruče žandarmy. Zatímco nám zevrubně zkoumají pasy, popíjíme nabídnutý čaj a čekáme, až nám stopnou další auto správným směrem.

Ubytování a jídlo

Vše s sebou

Potřebné vybavení

Jedná se o VHT, takže budete potřebovat téměř vše, co horská výbava nabízí včetně maček či cepínu.Mohou se hodit také trekové hůlky. Nutností je v létě a krém a sluneční brýle.

Přístup na začátek

viz text v popisu

Základní trasa

Baškala a okolí

Další možnosti túr v okolí

Výstup na vrchol Bakirli přímořském tureckém pohoří Bey Daglari

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: