HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
Trek zimní Fagarašem, aneb romantika jak cyp
Treky

Trek zimní Fagarašem, aneb romantika jak cyp

„Dobrodružství je z deseti procent romantika a z devadesáti procent neskutečná jebačka.“ Tak pravil pravnuk Gézy Včeličky.

Fagaraš – Rumunsko

Typ
3-denní, Výstup na vrchol, Hřebenovka, Vhodné i jako zimní pěší túra, Vhodné pro sněžnice
Stát
Rumunsko
Další státy
Rumunsko
Počet dní
3
Vhodné měsíce
leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec
Délka
25 km
Nejvyšší bod
2325 m n. m.
Převýšení
2000 m
Ledovec / sněhová pole
ano
Obtížnost
Mírně náročný
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Romantika je zatraceně gumový pojem…

Vejde se do něj všechno. Nefalšované krásy života, o kterých se ale zpravidla nikdo nedozví krom těch, kdo je prožívají, i ostentativní projevy utrpení nešťastné lásky (tady ovšem platí milosrdná nevědomost nešťastně zamilovaných, že druhou nejhorší věcí po neopětované lásce je láska opětovaná).

Takovou romantikou, byť s maličko prošlou dobou expirace, byla i jedna krátká cesta tří stárnoucích mužů, kteří se z vrozeného rozmaru umocněného krizí středního věku (u některých už pocitově i krizí třetího věku) vrhají do každého dobrodružství byť jen vzdáleně smrdící romantikou. Jsou totiž z generace mužů, jejichž dětští hrdinové nebojovali s terminátory, vetřelci, predátory a už vůbec ne s transformery, ale s tou drsnější tváří přírody, s nepřízní osudu a často i sami se sebou.

A tak za rozbřesku jednoho lednového kalného rána tato stárnoucí nesourodá trojice opustila na úpatí rumunského pohoří Fagaraš bezpečí stařičké feldy a vydala se vstříc svému dobrodružství. Martina Mykisku a Ivana Orla (dále už jen Hajzl a Šmejd) netřeba představovat, jejich podzimní putování Fagarašem před několika lety již bylo nominováno na Nobelovu cenu za přínos globální poezii. Tuto sehranou dvojici ale tentokrát doplnila individualita zcela plnokrevná – Rasťo Kocour, vycházející hvězda slovenské cestovatelské scény. Aniž by to Hajzl a Šmejd tušili, teprve Rasťova přítomnost jim udělala z tohoto výletu cestu zasvěcení do tajů romantiky bez přívlastků a bez balastu barvotiskových dobrodružství. Zcela podle tradic vnuka Gézy Včeličky. Rastikovi, abychom zachovali univerzální balanc, budeme říkat Kokot. Pravda, tento muž, nepřivyklý ještě zcela drsné romantice mužného vtipu, zpočátku s Kokotem poněkud bojoval. Když se ale snažil najít pro sebe nějaké lepší alter-ego, zjistil, že to vlastně sedí. „Vždy som chcel nejaké chlapské indiánské meno – tak ho mám,“ dodal.

Ale zpět na zem

Auto zůstalo v ochraně pravoslavného kláštera a v očích naší trojice se už brzy objevila první sůl. „Půjdeme tudy přímo nahoru, pak po bočním hřebenu až na hřeben hlavní, tam najdeme refugio a přenocujeme,“ odtrhl oči od mapy Hajzl a ukázal na něco, co připomínalo Boubínský prales pod vrcholem Matterhornu. Vzhůru tedy, s romantikou se nediskutuje, kde je vůle, tam je i cesta.

Brzy opustili bezpečí horské říčky i s několika broděními a pustili se přímo vzhůru strmým zalesněným svahem. Hned se ukázalo, že vůle ještě neznamená cestu. Navíc jejich vůle byla zatížená nejen batohy, běžkami a sněžnicemi (s tím se v zimě na horách jaksi počítá), ale i výbavou všech správných romantiků – teploměrem, házecím diskem, švihadlem, sněžnou lopatou, malířským stojanem a kytarou. Ano, správný romantik je připraven na všechno.

Stoupání si ale brzy vybralo svou daň. Běžky vystajlovaně upnuté k batohům se zachytávaly do větví stromů a strhávaly na své majitele metráky čerstvého prašanu. Svah, příliš strmý na sněžnice a příliš mírný na normální stoupání, byl pokrytý sněhem tak, aby dostatečně klouzal, a umně kryl všechny kameny, kmeny, kmínky a komínky šutrů, po kterých se nejistá noha smekala jako zubařský hák po zubním kameni.

Brzy toho měli plné zuby a tak si ani nevšimli, že se setmělo. Nikoho už taky nepřekvapovalo, že ještě nebyli ani na vedlejším hřebeni, natož na hřebeni hlavním a už vůbec ne poblíž refugia. Našli si rovnější místo a už za tmy rozbili tábořiště.

Jen co vychladl pot na zádech, což v té kose byla otázka asi třiceti vteřin, začal se v nich rozlévat pocit sounáležitosti s vesmírem. Stan postavený, spacáky nachystané, bezvětrná noc uprostřed fagarašského lesa. Ta romantika!

„Co budeme žrát?“ ozval se Kokot. Správně, romantika je i hlad. Hlad sceluje, hlad sbližuje, hlad nutí k přemýšlení, hlad nutí k akci. Rychle vařič, udělal polívku a čaj. Hned je veseleji a tak je čas střádat plány. „Zítra si zalyžujeme.“ „Umím s běžkama jezdit jako s karvama.“ „Četl jsem si doma Londona, udělám si vlastní sněžnice, nic to není.“ „Vlka, chcem vidět vlka.“ Příjemné povídání a ještě příjemnější vyhlídky. A tak pod dojmem náročného dne a budoucích zážitků zalezli do spacáků. „Dobrou,“ popřál přátelsky Kokot.

Ráno bylo krásné, ba přímo romantické. Tomu, kdo se někdy probudil do studeného ticha zimních hor, o tom není nutno vyprávět. Jsou to chvíle plné zadumání, ba přímo sebeubrání, ať už to znamení cokoli. Posnídat, neb s plným žaludkem se i černá jeví jen jako hodně tmavá šedá, a vzhůru za romantikou! Jenže ke každé romantice je i třeba trochu realismu, který z ní teprve dělá zážitek uvěřitelný, sdílený a sdělitelný. A ten jejich realismus byl už v pouhém metru sněhu rychle upocený, mokrý, studený. A tak si naše trojice velice rychle připomněla slova Jindry Kuchejdy, klasika českého námořního jachtingu, o romantice: „Byla by to romantika, kdybych tu nebyl.“

Po několika hodinách jejich odhodlání jít výš a dál ochablo do stádia úvah, že tudy cesta skutečně nevede. Náladu nezvedly ani vlčí stopy, které sice v každém z nich probudily instinkty lovce, ale bylo to uzívané probuzení. A tak Hajzl, Šmejd a Kokot, jindy a jinde neohrožení muži činu, couvli a rozhodli pro obrat. A za chvíli už s výskotem a radostí sbíhali do údolí.

To by nás Magalhães nepochválil!

Ach, ta ješitnost! Kolik šťastných mužů by na světě bylo, kdyby nebylo tebe, ješitnosti! Kolik šťastných manželství by bylo zachráněno! Kolik nečitelných knih a ještě nečitelnějších článků o cestování by nevzniklo! Ale kdo je ješitnosti uchráněn? Nikdo. Ba ani my, romantici kovaní v Máchově výhni. Jakmile byli opět v údolí, došlo jim, jak rychle podlehli pokušení usnadnit si cestu. To by nás Magalhães nepochválil! To by nám Scott vyčinil! To by nám Halliburton něco řekl! To by nás mrzelo….

A tak, po noci v údolí plné romantických sněhových vloček a kouře táborového ohně, plni skutečného mužného odhodlání a ovesných vloček, vyrazili opět nahoru, tentokrát cestou jinou, opět neprošlapanou. Jejich hrudníky se dmuly pýchou, že to nezabalili a dál bojují o své místo na světě… V jejich romanticky ješitném světě.

Za chvíli se jejich hrudníky dmuly už jen námahou. Řemínky sněžnic se pnuly, neb vyprostit je z metrové závěje není zrovna jednoduché. A tak části jejich nevyzkoušené výstroje odcházely kus za kusem, až večer byli bez funkčního kousku. Na hřeben sice zbýval už jen kilometr, ale jak se bílá tma mlhy měnila s blížící se nocí na skutečnou tmu, s ulehčením našli plácek v závětří kleče a utábořili se.

Teplota byla vstřícná – minus patnáct, kterých ukazovala jejich přenosná meteorologická stanice, není žádný nesnesitelný mráz, lepší než vlhká nula. „Taková kosa bude celou dobu?“ ptal se Kokot, když v pošramocených sněžnicích odcházel močit.

Byla. Ráno se sice snažili být optimisty, ale z mlhy se stala kurevská mlha, kterou nebylo vidět už vůbec nic. Nastal čas na poslední pokus zachránit si zbytky dobré nálady – zacvičit si s doneseným náčiním a poveselili se hudbou. Ale s postupujícím časem mlha postoupila jen o píď. „Nemám tu signál,“ hlásil Kokot už poněkolikáté. Co tím naznačuje?

Netrvalo dlouho a odhodlání výpravy pokračovat ve výstupu bylo opět nahlodané. „Něco namaluju a uvidíme, třeba se počasí zlepší,“ prodlužoval agónii Šmějd. Jenže když zjistil, že olejové barvy jsou beznadějně zamrzlé, bylo o osudu výpravy rozhodnuto. Trochou teplého čaje a vodovek načmáral své kamarády, jak si s chutí nahazují na záda bágly, a s úsměvy jdou kolem něj dolů. C´est la vie, merde.

Jak je ale ta lidská mysl vynalézavá! Jak dokáže najít berličky, jež pomáhají měnit porážky ve vítězství, zabijačky v oslavu života, nevěru v nový začátek! Jen co byli opět v údolí, za poslední tři dny potřetí, navzájem se přesvědčili, že touží vidět tvrze Sedmihradska. „Historie je matkou moudrosti.“ „Hory neutečou.“ „Pryč s falešným hrdinstvím.“ „Příští rok to zvládneme.“ „Příští rok se na vás vyseru.“

Těžko říct, kdo co vyslovil a nakolik to myslel vážně. Faktem, a toho se držme, zůstává, že Sedmihradsko je krásné a tvrze skutečně k pokoukání. Ale, a na to se nesmí zapomínat, žijí tam lidi. Hajzl, Šmejd i Kokot mají nejraději fotku mladých manželů, které potkali v jedné z vesnic. Dvojice jela svým koňským povozem z pole domů. Oba unavení, krásní v nezměnitelnosti jejich osudu, o kterém naši výletníci neměli ani páru. A oba si stále myslí, že jim tuto fotku pošlou. Ale Hajzl, Šmejd i Kokot ji nikdy neposlali. A oni tam (nejspíš) žijí, a možná, že si na nás někdy vzpomenou. Jako my si někdy vzpomeneme na ně. Protože když si lidi na sebe vzpomenou, tak pořád jsou. Je to sice jen romantické pouto, ale je.

A pak že to nebyl romantický výlet.

Potřebné vybavení

Obvyklé věci na turistiku (brát v úvahu zimní turistiku) včetně trekových hůlek, pohorek a sněžnic.  Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Přístup na začátek

Dopravit se do Rumunska (k Fagaraši to znamená přímo do středního Rumunska; velmi přibližně mezi většími městy Sibiu a Brašov) dnes není žádný větší problém, vlakové spojení přes Budapešť je více než solidní, z Čech jezdí i komerční autobusové linky, a tak po chvilce hledání infromací jistě nalezneme námi nejpřijatelnější způsob a budeme moct vyrazit.

Základní trasa

Sambata - Chela Bandei

Další možnosti túr v okolí

Trek pohořím Fagaraš přes nejvyšší vrcholek Rumunska

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: