HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
Trek na nedostupný nejvyšší vrchol čínského pohoří Taibai-Šan
Treky

Trek na nedostupný nejvyšší vrchol čínského pohoří Taibai-Šan

Národní park Taibai-Šan leží v pohoří Čchin-ling (Qinling) v provincii Šen-si (Shaanxi). Stejnojmenný vrchol vzdálený asi 120 km jihovýchodně od Si-anu je zároveň nejvyšší horou východní části Čínské Lidové Republiky.

Čchin-ling – Čína

Typ
Výstup na vrchol, 1-denní
Stát
Čína
Další státy
Čína
Počet dní
1
Vhodné měsíce
říjen, září, srpen, červenec, červen, květen, duben
Délka
10 km
Nejvyšší bod
3767 m n. m.
Převýšení
700 m
Ledovec / sněhová pole
ne
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Park je charakteristický bujnou vegetací a je z velké části zalesněn, vrcholový hřeben v délce asi 40 km je ale prostý vyššího porostu a otevírá tak panoramatické výhledy.

Nastupujeme do autobusu a po několika dnech opouštíme Si-an (Xian) – mnohamilionové hlavní provinční město, které si nás získalo především svými chutěmi a směsicí vůni. Naším cílem je hlavní hřeben národního parku Taibai-Šan, vzdálený asi 2 h jízdy ze Si-anu (Xianu). O destinaci máme jen velmi strohé informace. Chceme si především odpočinout od lidí a pokusit se o nějaký trek.

Podobně jako v jiných částech Číny se nám nedaří sehnat mapu, jež by se dala použít pro plánování pěších tůr. Necháváme si alespoň vytisknout 4 listy ruských vojenských map z dob minulého režimu. Pro lokalitu střední Číny je k mání jen v měřítku 1 : 500 000. Vrstevnice jsou zakresleny po 100 m a všechny čínské názvy v azbuce, začátek tedy vypadá slibně.

Zákaz vstupu pro turisty

Autobus nás vysazuje před obrovským turistickým střediskem poblíž městečka Meisi-an. Pohled na zubatou linii hor v mlhavém závoji je působivý. Inu, převýšení přes 3 kilometry se nevidí každý den. Informační centrum připomíná letištní halu a k našemu údivu je zcela prázdné. Personál chodí v kostýmcích, nechybí fontánky a chytlavé melodie z reproduktorů. S prvními informacemi přichází ochlazení. V sešitě, který je nám předložen, je anglicky uvedeno: „Cizincům není dovoleno vystoupit na nejvyšší vrchol pohoří. Povoleno je použít turistický autobus, který po cestě zastavuje na nejzajímavějších místech, vždy s přestávkou na focení. Dále je povoleno se stravovat na zbudovaných místech a nakupovat suvenýry“.

Tento styl turistiky příliš nekoresponduje s našimi představami a tak odcházíme po svých. Někudy to nahoru přeci musí jít i bez výletního autobusu. Alespoň jsme dostali další mapku, kde je vyznačena čárkovaná cesta na hřeben ze severu. Ta začíná odhadem 10 – 15km západně od informačního centra. Jen místní názvy se poněkud odlišují od těch uvedených na ruské mapě.

Vyrážíme pěšky a užíváme si čínského venkova. Plantáže kiwi v podhůří nám lehce připomínají moravské viniční tratě. Občerstvujeme se obřími plody kaki, jejichž výtečná chuť těžko snese srovnání se svými bratry z regálů evropských supermarketů. Zemědělci suší vyloupanou kukuřici přímo na zemi. Ve vesničkách, jež postrádají jakékoliv značení, jsme středem pozornosti. Snažíme se určit svojí polohu na mapě, což není úplně snadné. Místní obyvatelé nerozumějí našim dotazům. Nabýváme pocitu, že někteří možná příliš neznají své okolí, jazyková bariéra je ale hlavní problém. Pokračujeme podle citu a začínáme mírně stoupat.

Není cesty na vrchol

Jelikož jsme většinu dlouhých přejezdů z Ulánbátaru absolvovali (a prospali) v nočních vlacích, až teď si uvědomujeme, kde jsme se vlastně ocitli. Nacházíme se na 34. rovnoběžce severní šířky v nadmořské výšce asi 600 m. Jsme schopni rozeznat jen malou část divoce rostoucí flory a máme jen nejasné potuchy o místní fauně, která se zejména v noci ozývá docela zřetelně. Cítíme se tu příjemně, ale nezakrýváme respekt. Ráno pokračujeme v bloudění po cestách mezi políčky a plantážemi. Po prudce stoupající stezce se noříme do lesa. Vyjdeme ke starému chrámu, kde jsme pohoštěni čajem. Zjišťujeme nicméně, že tudy cesta vzhůru nevede.

Sestupujeme a po několika hodinách vzdáváme hledání stezky na hřeben. Daří se nám zastavit si 3-kolový náklaďák, na jehož korbě si krátíme cestu zpět k turistickému středisku. Platíme za vstup do parku a za autobus a necháváme se vyvézt do výšky asi 2800 m. Cesta vede hlubokými kaňony i nesčetnými serpentinami. Rozmanitost okolní přírody je fascinující.

Z parkoviště vede vzhůru na hřeben velmi udržovaný dřevěný chodník a také kabinová lanovka. Informační cedule nepodává úplně pravdivé údaje a láká turisty k výjezdu lanovkou. My stoupáme s objemnými batohy po chodníku skrz rododendronový a posléze modřínový les. Míjíme pracovníky, kteří zřejmě po vzoru Sisyfa zametají dřevěný chodník v lese.

Jedním za zajímavých míst je převislá skála trčící nad hlubokým údolím. Je to zároveň místo, odkud nám není dovoleno pokračovat dále. Výhledů na okolní hřebeny se ale ještě nehodláme vzdát a tak trávíme noc pod jednoduchým přístřeškem s jasným plánem na příští ráno. Před rozedněním vyrážíme nalehko vzhůru po dřevěném chodníku. V tuto brzkou dobu nás nikdo nezastavuje a tak se dostáváme podél horní stanice lanovky na první vrchol ve výšce necelých 3500 m. Dýchá se nám trošku hůře, ale to nám nebrání v nasávání klidu a v úžasu nad krásným východem slunce nad mlhou zalitým pohořím.

Zákaz je zákaz

Hřebenová cesta nás vede dále a zavedla by nás až na nejvyšší vrchol celého pohoří, 3767 m vysoký Taibai-Šan. Zavedla, nebýt turistické chaty, kolem níž se nám nedaří proklouznout. Správce sice nemluví jiným než svým rodným jazykem, ale je nám celkem jasné, o co se jedná. 2 kroky dále, správce zvyšuje hlas. Nemáme odvahu utíkat před úředníkem v této zemi a tak se loučíme s pohledem na majestátní hřeben. První čínští turisté právě vyrážejí z chaty vzhůru, my se otáčíme a jdeme zpět.

Náladu nám napraví čas strávený v kaňonech na zpáteční cestě. Vystupujeme z autobusu v nadmořské výšce asi 1200 m. Okolní strmé skály jsou pokryté bujnou vegetací s výjimkou nejprudších stěn. Členitost terénu je fascinující. Noc přečkáváme ve stanu u řeky vedle malého vodopádu. Ráno pokračujeme dolů po silnici, která se dá v některých místech vyměnit za dřevěný chodník přilepený na skalní stěně nad řekou. Vylomené díry od padajícího kamení budí respekt. Obdivujeme krásně zdobené altány s členitými stříškami. Na závěr „navštěvujeme“ ležícího Buddhu, přesněji řečeno shlédneme jeho sochu v jednom z klášterů v údolí. Zadní stěna budovy je tvořená skalní stěnou. Klid plynoucí z jeho výrazu patrně nemohl být ztvárněn nikým jiným než vyznavačem buddhistické filosofie.

Ubytování a jídlo

Pro nízkonákladové cestování doporučuji zakoupit zásoby v Si-anu. Na horním parkovišti je možnost občerstvení a nakoupení základních potravin, stejně jako noclehu. Voda je tamtéž poměrně drahá.

Potřebné vybavení

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Přístup na začátek

Koncem září odjížděl autobus pravidelně od vlakového nádraží v Si-anu. Cesta trvá asi 2h, jízdné jedním směrem je 35 RMB. Od turistického informačního centra by bylo nejlepší jet dál pomocí taxi, nebo autostopu k začátku horské stezky, která je zakreslena na plánku nabízeném v centru. Tam by se dala podniknout řádná horská tůra s převýšením téměř 3000 m. V případě volby standardní turistické cesty autobusem je třeba zaplatit vstupné 100RMB + dalších 30RMB za cestu.

Základní trasa

Meisi-an - Taibai-Šan

Další možnosti túr v okolí

Výstup na Hua Shan – Květinovou horu

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: