HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
Trek kolem Dhaulagiri
Treky

Trek kolem Dhaulagiri

Trek kolem Dhaulágiri je vysokohorský trek se vším všudy: z počátku vesničky a příroda, následně pak drsná vysokohorská krajina s fantastickými horskými scenériemi.

Dhaulagiri Himal – Nepál

Stát
Nepál
Další státy
Nepál
Počet dní
20
Vhodné měsíce
listopad, říjen, září, květen, duben
Délka
200 km
Nejvyšší bod
5371 m n. m.
Ledovec / sněhová pole
ano
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Trek kolem Dhaulágiri je vysokohorský trek se vším všudy: z počátku vesničky a příroda, následně pak drsná vysokohorská krajina s fantastickými horskými scenériemi. Jako většina nepálských treků i tento začíná ve výšce kolem 800 m.n.m., tedy v oblasti citrusovníků a banánových palem, přechází v pásmo rododendronových pralesů a pokračuje suťovou krajinou jež v nejvyšší oblasti pokrývá celoročně led.

Právě zde se jde téměř 4 dny kolem paty Dhaulagiri. Cesta vede přes jednotlivé BC pod západní stěnou a pod severní stěnou v sepnutém údolí které ohraničuje z jedné strany právě monumentální Dhaulagiri I a na druhé se tyčí II, III, IV. Následuje překonání sedla French Pass (5371 m.n.m.), nocleh v cca 5060 m.n.m. Hned ráno opět sedlo Thapa Pass (5249 m.n.m.) s následným prudkým klesáním do městečka Marpha jež je křižovatkou treků kolem Dhaulágiri a kolem Annapuren.

Od roku 2004, kdy jsem poprvé navštívila Nepál, mám neustále potřebu se do téhle zvláštní země vracet. Je to posedlost. V mezidobích plánuji, pročítám průvodce a cestopisy, studuji mapy. A tak jsem, poprvé kdesi na internetu, narazila na trek okolo Dhaulagiri. Hodně mě zaujal popisovanou obtížností a z toho plynoucí nižší navštěvovaností. A hlavně úžasně těsným kontaktem s nejzápadnější nepálskou osmitisícovkou, která je ze všech stran neskutečně nádherná, dokonale tvarovaná. Bílá hora, vysoká 8167 m.

Trek okolo Dhaulagiri má jednu obrovskou výhodu. Sám o sobě trvá pouhých 11 až 12 dní a navazuje na jiné treky (Annapurny v obou směrech, Mustang, Dolpo, Tilicho), takže lze libovolně zkombinovat nejen trasy, ale i účastníky s různými časovými možnostmi či s rozličnou výkonností. Po jedenácti dnech docela tvrdé dřiny se každý může přizpůsobit své fyzické kondici, momentálnímu zdraví, náladě i pracovním povinnostem. Je možné buď úplně opustit hory anebo naopak využít skvělé aklimatizace a vystoupat opět do výšin, třeba i znovu v odlehlých končinách či pohodlněji od jednoho hotýlku ke druhému. Prostě v Jomsonu, kde trek končí, jsou neomezené možnosti a to se nám na podzim roku 2009 výborně hodilo. Dcera Klárka se totiž musela včas vrátit do školy, zatímco já jsem měla volno o něco delší. Naskytla se tedy ta pravá příležitost splnit si další z nepálských snů. Vyrazily jsme na konci října, kdy je počasí v Nepálu sice dost chladné, ale zato stabilní, téměř bez srážek, s blankytně modrým nebem a vytrvale zářícím sluncem.

Podle všech popisů trek začíná v Beni, městečku ležícím ve výšce pouhých 830 m, a vede podél řeky Myagdi. Pokrok je ale nezadržitelný, a tak lze dnes minimálně celý první den projet autobusem za 3 hodiny. Pokud se trekař drží zásady, že chodí jen tam, kde není jiná možnost, anebo se nehodlá vyhýbat kymácejícím se autobusům a džípům, vířícím kvanta prachu, posunul se start treku kolem Dhaulagiri až do Darbangu v 1180 metrech. Z Darbangu vedou dál dvě cesty. Kratší a jednodušší stoupá po levém břehu řeky, ta delší a mnohem krásnější se vlní mezi vesničkami a rýžovými políčky. Výhledy jsou pohádkové již od prvního dne. Malebné stylové vesnice zasazené v subtropické zeleni a nad nimi v dálce sněhobílé velehory, jimž vévodí Dhaulagiri, královna celé oblasti. Celý obydlený kraj je hinduistický, což v Asii obvykle představuje špínu a nepořádek, ale zde jsou vesničky na rozdíl od těch, které s okolím spojují frekventované silnice, velmi čisté a upravené.

Dharapani, Nepál

První z nich, Dharapani, svou krásou doslova bere dech. Až do Muri, kde jsme zakončily druhý den našeho putování, se prochází relativně hustě osídleným krajem. Stále se něco děje, je na co se dívat, a tak člověk ani moc nevnímá, že jde pořád nahoru a dolů a celkově nastoupá o hodně víc, než by se zdálo podle mapy. Komunikujeme hlavně s místními lidmi, hodně vzdálenými moderní civilizaci a radostně vítajícími každý rozruch, představovaný tady především trekaři. Těch je tu ale docela málo. Příjemné je setkání s dvojicí švýcarských sedmdesátníků, doprovázených sympatickými Šerpy. Vracejí se z Dhorbatanu, který je branou do mystického Dolpa v západní části Nepálu. Pán zde před 40 lety pracoval jako dobrovolník v tibetském uprchlickém táboře. Teď chtěl nejen ukázat své ženě část svého mládí, ale také pátrat po lidech, které kdysi znal. Většina jich je dávno pryč, žijí jinde nebo už zemřeli, čtyři staré známé nakonec za pomoci fotografií nalezl.

Od Muri se naše cesta prakticky stále prolíná s putováním německé lezkyně, která byla v Nepálu poprvé. Rozhodla se pro sólovou cestu na poslední chvíli a z neznalosti místních poměrů si najala pět nepálských pomocníků, kteří jí poskytují dokonalý servis. My máme vše, co potřebujeme, na svých zádech. Přes tuhle zásadní odlišnost jsme se s Ingou spřátelily a mnohé prožily společně. I její Nepálci byli výbornými společníky, občas nás překvapili pozorností v podobě čaje, kávy či jen horké vody, která je v mraze kupodivu pochoutkou! V Muri ještě nemohlo být o mrazu ani řeči, spíš nás trápilo vlhké horko. Ale stoupání sevřeným údolím je na tomto treku docela prudké a klimatické poměry se mění hodně rychle.

Cestou do Baghary, Nepál

Osídlení rychle řídne, mezi Muri a poslední vesnicí, Bagharou ve výšce 2080 m, procházíme již jen malými usedlostmi. Baghara se rozprostírá na temném svahu vysoko nad řekou, zvláštní, nepohodlné a trochu smutné místo pro život. Tady trávíme svůj poslední večer, kdy nemusíme stavět stan. Ubytování je ale stejně jako dvě předchozí velmi prosté, rozhodně nesrovnatelné s luxusem třeba pod Annapurnami. Ale tím lépe, pronikáme tu do běžného života na odlehlém nepálském venkově, žasneme, jak málo lidé potřebují a trochu šílíme, když příprava večeře, tradičního dalbátu, trvá přes dvě hodiny. V jiných horských oblastech Nepálu jsou běžně vesnice o 2 tisíce metrů výš, avšak údolí řeky Myagdi, kterým vede ze západu cesta kolem Dhaulagiri, je velmi sevřené, divoké, vlhké a chladné, pro život nevhodné. Ledovec tu začíná už ve výšce 3600 m. Téměř k němu se z Baghary stále prodíráme džunglí, cesta se vlní nahoru a dolů. V korunách stromů se prohánějí opice.

Mně se nějak nepěkně rozjíždí angína, na kterou jsem měla náběh už doma, jde se mi moc špatně, naštěstí se docela brzy před námi objevuje louka se dvěma chatrčemi, Doban. Zalézám do stanu a nechávám se obskakovat Klárkou, která objednává čapátí, jako vždy s problémy, místním se tyhle chutné placky nechce dělat. Ráno v Dobanu patří k těm nejméně příjemným, hlavně proto, že se moje choroba zhoršila, musela jsem si nasadit antibiotika. Kromě toho nám příšerně navlhl stan a sluníčku trvalo nekonečně dlouho, než se uráčilo vylézt a naši louku ohřát. Vyrazily jsme pozdě, protože mi nebylo ani trochu dobře. Cesta dál vede korytem řeky s obrovskými balvany a připomíná opičí dráhu. Klárka si na záda naložila spoustu mých věcí, a tak při přeskakování přítoků řeky a přelézání po vratkých můstkách předváděla akrobatické kousky. Po jedné polorozpadlé lávce jsem já s lehkým batohem dokonce lezla s hrůzou v očích po kolenou, zatímco ona ho se 24 kilogramy na zádech skvěle vybalancovala. Další tábořiště, nazývané Sallaghari, stále ještě v džungli ve výšce 2820 m, nebylo daleko. Přes noc mi hezky začala zabírat antibiotika a probudila jsem se tak zdravá, že jsem se dokonce vykoupala v ledové říčce. Teď už nám nebránilo v dokonalém užívání vůbec nic.

Právě včas, přiblížily jsme se totiž k jednomu z nejhezčích míst treku, Italskému základnímu táboru ve 3660 metrech. Po dvou dnech v tmavé vlhké džungli se před námi rozprostírají zvlněné prosluněné stráně porostlé trávou a pestrými keříky a nad nimi se tyčí úžasně mohutná západní stěna Dhaulagiri, která se svými 4500 metry patří k nejvyšším na světě. V roce 1984 sem zamířila československo-italská expedice, aby podnikla prvovýstup touto extrémně obtížnou stěnou. Dne 23.10.1984 stanula na vrcholu trojice českých lezců, Jan Šimon, Jarýk Stejskal a Karel Jakeš. Pětadvacetiletý Jan Šimon bohužel při sestupu zahynul. O rok později se zde Čechoslováci pokusili o další prvovýstup, tentokrát skalním pilířem v pravé části stěny, ale na vrchol se nedostali.  Italský, nebo spíše československo-italský základní tábor, je místo jako stvořené pro aklimatizaci. Kdo by ho jen rychle prošel a stoupal stále výš, nejspíše by měl v dalších částech treku problémy. K pohodě tu přispívá obydlená kamenná chatrč, kde je možno si objednat čapátí nebo dalbát a čaj, a tak ušetřit vlastní jídlo na horší časy. Volno jsme si užily báječně, bylo mi už úplně dobře, a tak jsme vyrazily na aklimatizační výlet. Šly jsme prostě někam nahoru k pravé části západní stěny, cesta je kupodivu perfektně značená mužíky, vůbec netušíme, kam vede. My jsme skončily těsně pod hranicí sněhu, jde o teplý jihozápadní svah, snad jsme se tedy přiblížily 5000 m.

Severní stěna Dhaulagiri, Nepál

Příští ráno měla podle všech informací končit pohodička, nad Italským základním táborem začíná náročnější část treku. Hned kousek za tábořištěm je krkolomný sestup ze stráně poznamenané sesuvy půdy. Nepálci doprovázející Ingu nám nabídli, že tu můžeme použít jejich lano. Vyrazily jsme ale trochu dřív a místo překonaly bez lana, tak těžké to opravdu nebylo. Dál cesta vedla chvíli přes malý ledovec a pak do úzkého sevřeného údolí neskutečné krásy. Procházely jsme jím společně se skupinou pěti Lotyšů. Ti měli mohutný podpůrný tým, full servis se vším všudy, napočítaly jsme skoro dvacet nosičů a různých průvodců, asistentů a dalších pomocníků. Nosiči táhli na zádech i stoly a židle! Opravdu monstrózní výprava. Pozorovaly jsme je, já ostře kritizovala, Klárka mi trochu oponovala, hájila Nepálce, kteří si takto zvyšují zaměstnanost. Nakonec Klárku přestaly mé řeči bavit a šla ostrým tempem napřed. Naštěstí. Utekla tak totiž smrtícím kamenům, které se uvolnily z převislé skály nad námi, jakmile na ni dopadly první paprsky slunce. Já jsem se vzadu loudala s průvodci a rozprávěla s nimi, ale najednou se strhla panika, všichni utíkali, rozběhla jsem se tedy také, do kopce s tím těžkým batohem na zádech, netuše, co se vlastně děje. Uslyšela jsem hrůzostrašné zvuky a pochopila, že všude kolem nás sviští padající kameny. Ani nebylo možné je spatřit a vyhnout se, prozrazovaly je jen ty úděsné zvuky. Po několika sekundách úprku jsem uviděla nehybné tělo vedle pěšiny. Jednoho z houfu nosičů, kteří šli mezi mnou a Klárkou, padající kámen na místě zabil. Krátce po téhle tragédii navíc z protější skály spadla lavina, tu jsme naštěstí jen z povzdálí pozorovali a doufali, že po pěšině, kterou zavalila, nikdo nešel. Tenhle nehostinný, ale nádherný kaňon je možné projít bezpečně jen velmi brzy ráno a to co nejostřejším tempem.

Kupodivu člověk i tváří tvář smrti vnímá okolní krásu, snad dokonce výrazněji. Ta, která nás obklopovala na rozervaném ledovci Chhonbaraan, posypaném tmavě šedým kamením, působila strašidelně a majestátně, byla umocněná krutým mrazem a temnými mraky, nad nimiž v podvečer kdesi vysoko v nebi vykukovaly sněhobílé štíty, sedmitisícové sestry Dhaulagiri. Své tábory jsme rozložili všichni blízko sebe, my, Němka a Lotyši, ve výšce kolem 4200 m. Není úplně jasné, zda se jednalo o Glacier Camp anebo o Japanese Base Camp, informace v průvodcích i mapách se liší, netušili to ani Nepálci. Od té doby jsme všichni prožívali studené noci a hlavně krutá rána. Venku bylo mínus dvacet, všechno totálně zmrzlé, místo vody v lahvích led, na vnitřní straně stanu vrstva jinovatky, padající při každém dotyku. Trefili jsme se právě do období úplňku, takže Měsíc neskutečně září, předměty, kameny, hory, postavy, vše vrhá tajemné stíny. Navzdory mrazu není nad noční procházku po ledovci. Vše je tady jako ve snu. Nosiči, kteří po tragédii za tmy pochodovali na místo neštěstí, aby přenesli mrtvé tělo dál od cesty, působili v chladném měsíčním svitu strašidelně, jako v hororu. Třeskutý mráz. V noci ve spacákách nám bylo celkem dobře, ale ráno bylo nutno vylézt, uvařit, nasytit se, sbalit, vše za pořádného zimotřasu. Ještě dlouho po začátku pochodu jsme byli ztuhlí, protože slunce schované za hradbou velehor vylézalo pozdě. Čekali jsme na něj vždy jak na smilování.

Denní pochod v této části treku není nikdy příliš dlouhý, protože při rychlém postupu by hrozila výšková nemoc. Je ale technicky i orientačně trochu náročnější, cesta vede po ledovci mezi trhlinami. Žádnou z nich však není třeba nijak složitě překonávat, vše se dá dobře obejít, lano zde potřeba není, cepín ani mačky také ne. Další tábor stavíme jen o kousek výš, ve 4700 metrech, na místě nazývaném Dhaulagiri Base Camp. Těsně nad námi se tyčí severní stěna Dhaulagiri, všude okolo další štíty, nádherně odsud vypadá téměř sedmitisícová Tukuche, opravdová pohádka. V dálce padají laviny, kamení. Horolezci tu nejsou, je po sezóně. Trekařů jen málo, tady táboříme jenom my a Inga s Nepálci.

Francouzské sedlo, Dhaulagiri, Nepál

Před námi je nejobtížnější den, kdy musíme překonat nejvyšší místo treku, Francouzské sedlo, 5360 m. Vyrážíme s Klárkou hodně brzy, za svítání, ještě před Ingou, což se nám vzápětí nevyplácí. Nejenže jsme až moc promrzlé, ale po chvíli ztrácíme správnou cestu. Bohužel jsme sledovaly stopy nějakého zbloudilce, které nás dovedly kamsi mimo trasu, jsme zmatené, chceme se vrátit, ale po levé straně, v dálce za námi na vrcholu morény, vidíme Ingu. Je jasné, že když budeme traverzovat po moréně, napojíme se na správnou cestu. Po chvíli se ukazuje, že jde o docela riskantní podnik, svah je moc prudký a hlavně nepevný, může se každou chvíli sesunout i s námi. Nad hlavami máme hromady kamení, které nepadá jen díky mrazu, snažíme se tuhle část přeběhnout, což je ovšem do kopce ve výšce 5000 m trochu problém, zvlášť pro mě. Abychom dobu rizika zkrátily, v závěru už prudce stoupáme, já jsem na pokraji sil. Ale úleva po nalezení správné cesty je úžasná, úspěch slavíme dobrým obědem, máme český ementál a čapátí. Kolem nás se hlemýždím tempem šine trojice plně naložených Němců, vypadají jako zpomalený film. Vyrážíme kousek za nimi do závěrečné fáze. Klárka si to hasí dopředu, já jdu těsně za Němci stejně pomalu jako oni. Před chvilkou jsem se jim smála, teď vypadám taky tak komicky. Smích mě ale poněkud přešel. Proboha, jak asi kráčí člověk na osmitisícovce, ještě o celé tři kilometry výš? Francouzské sedlo je úžasným místem, hodnotnou odměnou za námahu. Na jihu máme impozantní severní stěnu Dhaulagiri jako na dlani. Na opačné straně se otevírá pohled na šesti a sedmitisícové štíty, jež obklopují Hidden Valley, Skryté údolí. To je široká zasněžená pláň ve výšce 5000 m, na niž vede naše další cesta. Lze se tu prakticky kdekoliv utábořit, ale my máme dost času i sil, a tak pokračujeme dál a překračujeme ještě další sedlo, Dhampus neboli Thapa, 5244 m. Kousek pod sedlem už vidíme Ingu a její Nepálce, jak staví stany, na sněhu ve výšce asi tak 5100 m, opět se přidáváme k nim. Bude to naše nejvyšší a také nejchladnější noc. Přímo nad sebou máme kolmou severovýchodní stěnu Tukuche. Naposledy spíme v mraze.

Ráno se tentokrát sluníčko objevuje hodně brzy, ale mrzne, až praští, ani se nám nedaří z ledu vydolovat přimrzlé stanové kolíky. Došlo nám jídlo a zima nás přestává bavit, a tak je dnes naším cílem vesnička Marpha, o 2500 metrů níže, konec našeho treku. Míjíme šestitisícovku Dhampus, která patří k trekovým vrcholům, docela by nás lákala, ale v plánu jsme ji neměly, chybí nám pro výstup vybavení, jídlo a permit. Síly by ještě nějaké byly, čas také. Možná někdy příště. Den je dlouhatánský, celé dopoledne ještě neklesáme, spíše traverzujeme, před sebou máme stále krásný sedmitisícový masiv Nilgiri, bránící ve výhledu na Annapurny. Po poledni nastává zlom a klesání je hodně prudké. Na tábořišti Yak Kharka ve výšce 3880 m, kde se obvykle sestup přerušuje a odkládá na další den, si děláme jen krátkou přestávku a pokračujeme dál. Navečer se nám už podlamují kolena.

Během sestupu se pod námi rozprostírá rozlehlé údolí Kali Gandaki, které je součástí treku kolem Annapuren, vidíme ho jako z letadla. To už je jiný svět. Pronikla sem moderní civilizace, jezdí tu autobusy a džípy, vidíme i letištní plochu v Jomsonu. A těšíme se na dobré jídlo. V podvečer dorážíme do buddhistické Marphy, malebné vesničky v tibetském stylu, obklopené jabloňovými sady. Široké a velmi hluboké údolí je před monzuny chráněno hradbou Annapuren a Nilgiri, takže je velmi suché, připomíná horskou poušť. Každý den tu před polednem začíná foukat dost silný vítr, ustává až se setměním. To je ale jediná drobná nepříjemnost, jinak jde o vlídné, teplé místo s veškerým komfortem. Do odletu Klárky máme ještě trochu volného času, Dhaulagiri jsme obešly docela rychle. Tak si užíváme pohodlí a prozkoumáváme okolí Marphy a Jomsonu, Dolní Mustang.

Já se pak vydávám sama v protisměru přes Thorong La, 5416 metrů vysoké sedlo dominující treku kolem Annapuren. Není to už nic těžkého. Jsem dobře aklimatizovaná a cesty tady jsou pohodlné a bezpečné. Na každém kroku tu člověk naráží na luxusní ubytování s výborným jídlem. Oproti nedalekému treku kolem Dhaulagiri je to obrovský rozdíl, ale jen při té hlavní trase. Z ní stačí občas trochu odbočit a lze najít i méně frekventované cesty, odbočky přes odlehlejší sedla nebo k trekovým vrcholům, dobré typy pro příště. Chtěla jsem se vydat k jezeru Tilicho, ale zhoršilo se počasí, v Manangu začalo vytrvale pršet, nezbývalo tedy, než co nejrychleji sestoupit dolů do nížin. S faktem, že jsou všechny štíty beznadějně schované v mracích, jsem se s lehkým srdcem smířila. Před sebou jsem totiž i v té nejhustší mlze stále viděla fantasticky zářivé obrazy z předchozích dní, jak se mi nesmazatelně zaryly do duše.

Namasté, Dhaulagiri!

Hidden Valley, Nepál

Ubytování a jídlo

První den možno přespat v guesthousu, dále již jen stan, vlastní jídlo i palivo až do Marphy. Z Marphy ( v údolí Kali Gandaki River) se dá spát a jíst v guesthousech.

Potřebné vybavení

běžná trekingová výbava, pevné boty, nutné oblečení a spacák do nízkých teplot, mačky a cepín nejsou třeba

Přístup na začátek

Autobusem z KTM do Pokhary a dalším do Beni po velmi špatné cestě.

Povolení, poplatky, omezení, zákazy

Ano, lze zakoupit v KTM u akreditovaných agentur.

Základní trasa

( bus KTM) - Beni – Babichaur –Dharapani – Muri – Boghara – Dobang – Italian Base Camp – Dhaulagiri BC –Hidden Valley – Marpha – Kalopani – Tatopani – Ghorepani – Nayapul – (bus Pokhara)

Orientační rozpis po dnech

  1. KTM – Pokhara ( bus)
  2. Pokhara – Beni (bus)
  3. Beni – Babichaur
  4. Babichaur – Dharapani
  5. Dharapani – Muri
  6. Muri – Boghara
  7. Boghara – Dobang
  8. Dobang – Forest Camp ( kde to jde)
  9. Forest Camp – Italian Base Camp
  10. Italian BC ( aklimatizační den)
  11. Italian BC – Glacial Camp ( kde to jde)
  12. Glacial Camp – Dhaulagiri BC
  13. Dhaulagiri BC ( aklimatizační den)
  14. Dhaulagiri BC – Hidden Valley (přes French pass 5371 m.n.m. )
  15. Hidden Valley – Yak Kharka na Marphou
  16. Yak Kharka – Marpha
  17. Marpha – Kalopani
  18. Kalopani – Tatopani
  19. Tatopani – Gorepani
  20. Gorepani – Nayapul – bus Pokhara

Další možnosti túr v okolí

Z Marphy lze pokračovat severně do Mustangu, kde je však potřeba specielní povolení. Dále je možno vydat se severně přes sedlo Thorung La nebo kolem jezer Tilicho Lake kolem Annapuren proti směru běžných treků

Zkušenosti čtenářů

Martin

Ahoj, chtěl bych se zeptat, jak je to s průvodcem na tento trek, zdali je nutný či nikoliv? Díky, Martin.

Vladimír
Martin:

není

Honza

Tento příspěvek byl redakcí smazán jako nevhodný

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: