Přechod pohoří Stará planina v Srbsku
Treky

Přechod pohoří Stará planina v Srbsku

Týdenní přechod pohoří Stara planina, na hranici Srbska a Bulharska, kam turisté téměř nechodí. Impozantní výhledy a dokonalý klid nedotčené přírody vyvažuje místy zarostlé a neprostupné cesty na tomto náročném treku „na konci světa“.

Stará planina – Srbsko

Typ
4-6 denní, Hřebenovka
Stát
Srbsko
Další státy
Bulharsko, Srbsko
Počet dní
6
Vhodné měsíce
květen, červen, červenec, srpen, září
Délka
90 km
Nejvyšší bod
2169 m n. m.
Převýšení
5500 m
Ledovec / sněhová pole
ne
Obtížnost
Mírně náročný
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Hory, kam nikdo nejezdí

Pokud nejste fakt velcí drsňáci na hranici sklonů k masochismu (anebo cíleně nevyhledáváte extrém) … nejezděte tam 🙂 (anebo si zde přečtěte o tom, kterým úsekům se vyhnout, jen vám už neporadím, jak to udělat). Tento úvod k článku mě napadl během dvou úseků, jež byly největším extrémem, pokud jde o náročnost terénu k chůzi (jestli se tomu ještě dá říkat chůze), který jsem kdy zažil. V běžném slova smyslu šlo o naprosto neprostupný terén. Sám se divím, jak jsem je dokázal projít, jaké odhodlání (nebo bláznovství) mě táhlo vpřed… Nechci nikoho odrazovat. Chci jen podat zprávu o tomto nádherném, ale drsném pohoří z hlediska turisty-chodce. Tedy k věci: jediný problém (a zároveň krása) této planiny je, že tam „nikdo“ nejezdí. Na celé délce hřebenové cesty-necesty jsem za těch několik krásných letních dní potkal jen tři bulharské pohraničníky, jednoho neviditelného baču a jednoho viditelného borůvkáře.

Obecně v Srbsku horský turismus nekvete, když se někde najdou turistické značené trasy, bývají neudržované a zarostlé. (Pokud vím, po celém Srbsku jsou značené stejně: červeným puntíkem v bílém kroužku.) Jako by se chození do hor provozovalo v někdejší Jugoslávii – a od té doby ne.

Hřebenovka Staré planiny

Informací o Staré planině se dá najít opravdu málo, o její hřebenovce téměř žádné. Můj původní plán byl přejít srbskou část planiny opravdu celou, tj. ze Senokosu až do Zaječaru, okresního města na SZ konci pohoří. Nakonec jsem skončil v Knjaževaci a úplně mi to stačilo. Balení obnášelo několikatýdenní přípravu ve formě dolaďování a optimalizace mého ultralight vybavení… Na Staré planině není žádná infrastruktura (s výjimkou chaty Babin Zub, cca 1600 m n.m., pod Midžorem), takže jsem si měl nést jídlo na 6 dní. O to lehčí měla být výbava.

PRVNÍ DEN, cca 24 km

V neděli 3. 7. ráno jsem vyrazil ze Senokosu směrem na Stříbrnou hlavu (Srebrna glava, 1933 m n.m.) – nejvýchodnější bod Srbska. Překvapen tím, jak málo vody teče v potoce v Senokosu, táhl jsem nahoru 4,5 l vody. Postupně jsem nosil méně a méně vody, až jsem nakonec konstatoval, že by mi na celý přechod stačily dvě půllitrové lahve.

Hned při výstupu na Stříbrnou hlavu jsem narazil na problém jménem neexistující cesta (alespoň ta zakreslená v mapě). Kdesi pod Crni vrch (1831 m n.m.) se cesta stáčela nesmyslným směrem, tak jsem pokračoval přímo na Subegov kamik dobře prostupným lesem. Na Stříbrnou hlavu jsem došel po bulharské straně hranice. Na úpatí protější hory Kamara jsem si všiml auta, které se rozjíždí po cestě směrem ke mně. Hned mi to bylo jasné. Tři bulharští pohraničníci mě zastihli přímo na vrcholu Stříbrné hlavy. Byli velmi milí, leč důležitě mi vysvětlovali, že nemůžu chodit po bulharské straně, byť by to bylo 2 metry od spojnice patníků. (Na srbské straně tam cesta není.) Hezky jsme si popovídali (dokonce mě obdarovali hruškami ze zahrádky) a já odešel přesně směrem k dalšímu patníku, tedy podrostem, pak k dalšímu, ale pak už to moc nešlo (hrboly, výmoly, ostružiny), tak jsem se přece jen stočil na kvalitní bulharskou cestu. (Pak jsem vymyslel, že kdybych potkal jiné bulharské pohraničníky, prostě bych jim lhal, že jsem přijel z bulharské strany a naopak se neodvažuji vstoupit do Srbska. Leč už jsem nikoho nepotkal.) Bulharská cesta ze Stříbrné hlavy byla parádní, včetně možnosti umytí se v průtokové louži. Došel jsem až na Tupanac 2 (1673 m n.m.), kde jsem spal.

Přechod pohoří Stará planina v Srbsku
Zpětný pohled na Repljanskou Crkvu

DRUHÝ DEN, cca 31 km

Sestup z Tupanace byl v pohodě, ale jen do prvního sedla. Následoval první pekelný úsek. Cesty vedly po obou stranách hranice, ale jedna horší než druhá. Když ta srbská v podstatě skončila, přelezl jsem těch pár metrů na bulharskou stranu, ale i tato cesta byla čím dál víc zarostlá ostružiním a kopřivami. Po chvíli snahy o opatrnou chůzi jsem pochopil, že to nemá cenu (těch několik kilometrů by tímto tempem bylo nekonečných), a v kraťasech jsem se prodíral podrostem bez snahy vyhýbat se ostnům a kopřivám. Plyne z toho ponaučení: chce to pevné dlouhé kalhoty. Chtěl jsem ušetřit na váze, v tomto případě se mi to krutě nevyplatilo. U zarostlého socialistického památníku „Kaca kamen“ je třeba přejít na srbskou stranu. Loukou šikmo vzhůru do lesa. Tam je asi 100 metrů znatelná pěšina a dokonce asi dvě značky což působí jako výsměch.

Přechod pohoří Stará planina - neudržovaná a zarostlá trasa
První špatný úsek, zarostlá cesta na bulharské straně, zhruba mezi vrcholy Dobro jutro a Kopren.

Když jsem se takto prodral pod Kopren (1965 m n.m.), měl jsem holeně a kolena tak rozdrásané, opuchlé a rozcitlivělé, že následující škrábání se do strmého svahu nedobytného Koprenu skrz půlmetrové souvislé jalovcové houští už znamenalo čistou bolest. Něco jako kdyby mě do holeně na každém kroku štíplo 30 rezavých mravenců. Skučel jsem bolestí a když jsem se konečně vyškrábal na Kopren, neubránil jsem se hysterickému smíchu z kombinace absurdity situace a fyzického i psychického vyčerpání. Výhled z Koprenu do Bulharska je nejimpozantnějším výhledem celé planiny, ale jestli to stálo za tu bolest, si opravdu nejsem jistý. Hřeben je v tomto úseku z bulharské strany mnohem strmější než ze srbské, z Koprenu se tak naskýtá pohled do neuvěřitelné hlubiny... Chtělo se mi mít křídla, skočit a letět…

Zhruba v půli výstupu na Kopren je velmi vydatný pramen (Izvor ispod Koprena), kde se lze aspoň svlažit. Je u někdejší cesty, nelze ho minout. Totiž: ono je dobře vidět, kudy cesta vedla (klikatící se zářez ve svahu), akorát že je zarostlá jalovcem stejně jako celý svah. Vlevo skály a kaňon s vodopádem, vpravo skály… obejít to fakt nejde.

Kopren je taková rozlehlá náhorní podmáčená louka. Dokonce tam je něco na způsob rašelinových jezírek. Sundal jsem boty a šel podmáčenou loukou – slast… Jsou tam znatelné stopy od džípů či čtyřkolek. Snad se tam dá vylézt lépe z údolí od Dojkinci, nevím…

Následoval sestup do sedla pod Tri čuke (1937 m n.m.). Pěšina vede po hranici, ale pohraničníky zde jistojistě nepotkáte. Zde se objevuje nový typ náročného terénu, kamenité pole. V kombinaci s jalovcem vyrůstajícím z proláklin mezi kameny je to opět extrémní. Skrz jalovec nevidíte, kam došlapujete, a přitom podloží je mírně řečeno hrbolaté. Na vyvrtnutí kotníku či zlomení nohy ideální. Chce to velkou obratnost a maximální opatrnost. Vyplatí se pozorně sledovat uzounkou pěšinku, která zde vede. Já ji na chvíli ztratil a pak skákal přes velké balvany skrz smrčinu, ujela mi noha … ale dobře to dopadlo.

Sestup do sedla pod Tri čuke vede po kameném poli, přechod pohoří Stará planina v Srbsku
Já a Dupljak

Kolem trojitého vrcholu Tri čuke je pěšinka dobře znatelná a schůdná. Následuje krásná pěšina přes svažitou louku v úbočí pod vrcholem Deanica (1878 m n.m.). Pod vrcholem Vraža glava začíná parádní dlouhý úsek až na Midžor. Prošlápnutá pěšina vede traverzem kousek pod hřebenem na srbské straně, v konstantní výšce, s mírným stoupáním. Od Tri čuke až na Midžor (eventuálně po bočním hřebeni až do sedla pod Babiným zubem, pokud půjdete tam), tj. cca 16 (event. 22) km, se jde po prošlápnuté pěšině přes (někdejší) pastvinu, kde nic nezakrývá výhled. Lahůdka. Nocoval jsem na zbořeništi před vrcholem Golema čuka (1967 m n.m.).

TŘETÍ DEN, cca 25 km

Po výstupu na Midžor jsem sešel do „planinarski dom“ (horská chata) Babin zub. Mám to tam rád. Připomíná mi to Hotel u mrtvého alpinisty (pro znalce kvalitní literatury ;-)). Klasická horská chata z dob socialismu ve výšce 1600 m n.m. Nocleh pro jednoho vyjde asi na 60 €. Já se tam však jen najedl, přiopil a dobil baterii telefonu a čelovky. Odpoledne jsem vyrazil zpět na hlavní hřeben, umyl se ve velké louži v sedýlku a sešel traverzovou pěšinou do sedla mezi Midžorem a Dupljakem (2033 m n.m.) a tam, na jediném rovném místečku u velkého hraničního patníku, odkud schází červená značka do Bulharska (tou jsem šel loni), jsem rozbil stan.

Ticho, klid, úžasný výhled, vařím si večerní čaj. Když vtom… co to nevidí oko mé modravé… nějak se začíná zvedat vítr. Podle předpovědi měly být bouřky / přeháňky až druhý den. Vylezl jsem ze stanu, abych se podíval, co se děje. Ze Srbska se valil tak černý mrak přes celý obzor, že mě okamžitě zachvátila mírná panika. Mohl bych se honem sbalit a zdrhat zpět 7 km do chaty, ale to bych nebyl já. Honem jsem začal zadupávat a zatloukat kolíky až do mrtě do země, aby stan udržely. Jedním jsem si přitom propíchl podrážku v patě naskrz a následně ho zlomil. Narychlo jsem ho nahradil kolíkem od pomocného vypínacího lanka a rychle zalezl do stanu.

Co následovalo, lze těžko popsat. Modlil jsem se, aby blesk raději uhodil do některého z vrcholů namísto mě. Několik hodin jsem seděl tak, že jsem zády a hlavou vypínal zadní stranu stanu, abych napomohl lepšímu obtékání vzduchu a snad o trošku zvýšil pravděpodobnost, že ho vítr neroztrhá, a zároveň jsem držel jedinou svislou karbonovou tyčku, která stan vypíná, protože se pod nápory větru prohýbala jako luk na všechny strany. Dlouho trvalo, než začalo pršet. Jako by se bouřka stále jen blížila, kdy je vítr nejsilnější. Až asi po hodině a půl začalo pršet, ovšem vítr neustal. Skrz špičku stanu mi prokapávala voda. Po možná čtyřech hodinách takového zápasu jsem byl tak unaven, a vítr se zároveň aspoň o trošku uklidnil, že jsem se položil a okamžitě usnul s tím, že když se tyčka zlomí, stan na mě spadne, to mě vzbudí a pak to budu řešit…

ČTVRTÝ DEN, cca 23 km

Probudil jsem se ráno. Mlha, sychravo, mrholení. Stan vydržel. Respekt. Kolíky (Lesovik Spig UL) neměly vůli, držely jako přikované. Hustý. Extrémní zátěžový test stanu tedy vyjevil, že nejslabším prvkem je tyčka. V tomto ohledu by byla lepší treková hůlka, leč já chodím bez hůlek.

Zabalil jsem všem navlhlé a mokré a vyrazil dál. Chůze byla jediná možnost. Výstup na Dupljak byl v pohodě, pěšina je zřetelná. Ovšem vrchol je jen jedna velká hromada kamení. Kterým směrem jít dál bylo v mlze naprosto nemožné určit. Nemít Mapy.cz a v nich modrý bod, musel bych to otočit. Na vrchol Repljanska crkva (1969 m n.m.) ještě jakás takás pěšina vedla – ale dál ani ťuk.

Zde se začíná druhý pekelný úsek. Zhruba 3,5 km z Repljanska crkva na Šilja čuka (1711 m n.m.) je ještě o řád horší terén, než byl výstup na Midžor, pokud to lze… Kamení, kamení a zase kamení. Porostlé mechem, jalovcem a prorostlé smrčky. Nevidím, kam šlapu, při každém došlapu se noha zvrtne jinak. Pěšina žádná. Občasný náznak její někdejší existence se mi snad jen zdál. Občas skála, kterou je nutno obejít, ale není kudy. Sklon místy takový, že je nutno zapojit pro sestup i ruce. Zkoušel jsem jít vzrostlejším lesem v bulharském svahu. Nebylo to lepší. Džungle. Kameny, skály, přelézání a podlézání padlých kmenů. Ten úsek jsem šel asi 2,5 hodiny. A to jsem měl už dost lehký batoh a jsem myslím dost fyzicky zdatný a obratný. Boty plné píchajících jehliček jsou to nejmenší…

Byl jsem tím tak znechucen, že když jsem se pak z vrchu Šilja čuka polozarostlou pastvinou konečně dopotácel do Svatonikolského průsmyku (1378 m n.m.), byl jsem již zcela pevně rozhodnut, že dál už nejdu ani metr. Okamžitě dolů do civilizace. Zbývalo mi 2,5 dne času, netušil jsem, co budu dělat, ale dál jít bylo prostě vyloučené. To už nemělo nic společného s radostí z chůze po horách. Bylo to zoufalé plahočení, pajdání a prodírání se džunglí.

Sestoupil jsem po cestě do vsi Ravne Bučje… a protože jsem neměl plán a opravdu nevěděl, co budu dál dělat, kam mám teď vlastně jít a proč, šel jsem až do tmy… až úplně dolů, na asfaltovou silnici a po ní až do Balta Berilovac. Na začátku vsi mě zaujal krásný starý dům, viditelně neobydlený. Žádné auto, nikde nikdo. Velmi pěkně upravená zahrada, volně přístupná. Chvíli jsem váhal, byl bych nerad, aby mě ráno někdo vyháněl, ale únava na mě dolehla, postavil jsem v zahradě stan a usnul.

Hřebenovka Staré planiny, Srbsko
Tri čuke

PÁTÝ DEN, cca 20 km

Když jsem se ráno vyhrabal ze stanu, rozespalý se jen v trenkách a tričku potácel po zahradě a snažil se zorientovat v realitě… najednou slyším auto, motor se ztiší, dveře bouchnou… někdo tu vystoupil. K domu kráčí krásná žena s malou dcerou. Zdálky jsem pozdravil – a ona odpověděla tak vesele a samozřejmě, jako bych byl zahradník, kterého tam vídá denně… Nevšímala si mě, zašla do domu a starala se o své. Rychle jsem se sbalil, bylo mi hloupé v té situaci setrvávat. Zjistil jsem, že jsem včera na cestě ze Svatonikolského sedla dolů zapomněl u potoka vařič. Zaťukal jsem na dveře a omluvně vysvětlil, že jsem turista a že jsem tady přespal ve stanu. Ona, že to není vůbec problém… Následovalo pozvání na kafe, no, a zůstal jsem tam sedět tři hodiny. V dětství na planině pásla krávy. Zná hory jak své boty. Na jaře šla prý na Repljansku crkvu. Asi jen tak. Když byly ještě zbytky sněhu… Nechápu…

Potvrdila mé tušení. Následující úsek planiny je prý zase lepší. Ze Svatonikolského průsmyku po té jediné cestě… ne po hřebeni, ale pod ním. Pořád rovně, neodbočovat. Stejně jsem se musel vrátit pro vařič. Takže to bylo jasné: vracím se na planinu a pokračuju…

Vařič jsem našel a z průsmyku se vydal po oné cestě. Věděl jsem, že bude dobrá. Této ženě jsem naprosto důvěřoval. A bylo to tak. Stará cesta úbočím pod hřebenem, mírně klesající (jak směrem k SZ klesá celý hřeben). Chvíli lesem, chvíli přes zarůstající pastviny. Místy trochu zarostlá, ale celkově velmi dobře průchodná. Potkávám stádo jejích svobodných krav. Cesta je obsypaná lesními jahodami a borůvkami. Stanuji přímo na cestě pod vrchem Golaš (1583 m n.m.) a před usnutím slyším výt vlka na měsíc…

Při přechodu pohoří Stará planina je na několika úsecích neprostupný terén
Dobrá cesta dál na SZ ze Svetinikolského průsmyku

ŠESTÝ DEN, cca 17 km

Pokračuji stále rovně po téže cestě. Kam až to půjde. Ideálně odpoledne sestoupit do Aldinace a odtamtud do Knjaževace. Skutečně cesta vede stále rovně až mezi vrchy Bovče Bil (1163 m n.m.) a Zeleni grad (1239 m n.m.). Tam probíhá těžba dřeva, hřeben už je zde zcela zalesněný. Dál jít by mě stejně nelákalo. Už žádné výhledy, jen les. Sestupuji do Aldinace, rozprší se. Na rozloučenou. V Aldinaci na asfaltu potkám první a jedinou zmiji. Pak stopnu lesníky v Ladě Nivě, kteří mi nabídnou plechovku výtečného teplého polského piva o síle 7,2 %. Ve tři odpoledne mě vysazují na autobusáku v Knjaževaci. Já ale nechci odjet, chci do hotelu; do Bělehradu a Budapešti vyrazím až zítra ráno…

NÁVRAT

A to byla fatální chyba. Kéž bych býval odjel, jak nejdříve to šlo. Nemá smysl popisovat peripetie cesty do detailu, to by bylo na román. Veřejná doprava je v Srbsku prostě zoufalá. Vlaky nejezdí, autobusy na sebe nenavazují. Všechno se zdá být vymyšleno naschvál tak, aby se člověk nikam nedostal. Chápu, proč jsou tak oblíbené taxíky, které je vidět všude…

Zkoušel jsem z Knjaževace i stopovat, ale celý den pršelo a na výpadovce se kolem mě shlukovalo čím dál víc cikánů. Dotírali na mě s věcnými otázkami: Na koho tady čekáš? Kam jedeš? Co tady děláš? A podobně. Za dvě hodiny zastavila tři auta, ale všichni jeli jen do blízkých vesnic. Vzdal jsem to a šel na vlak, který samozřejmě do Niše nedojel… Nějaký bagr prý poškodil most… Zkrátka, dostat se z Knjaževace je výzva.

V Bělehradě to není o moc lepší. Dorazíte na autobusák včas, máte koupený lístek. Opouštíte Srbsko, čili jste utratili poslední hotovost. Ejhle, do prostoru nádraží lze projít jen se vstupenkou za 190 dinárů (40 Kč). Kartou zaplatit samozřejmě nelze. Jediný bankomat nefunguje. A tak dále. Připravte se na horror a obrňte se nekonečnou trpělivostí.

Mimochodem, v Srbsku se téměř nikde nedá platit kartou, ale zároveň téměř nikde nejsou bankomaty. (Naopak směnárny jsou všude. Ve dvacetitisícovém Knjaževaci jsou odhadem tři bankomaty a 30 směnáren. Srbi milují hotovost.) V centru Bělehradu (!) jsem hledal bankomat (s pomocí opilého Rusa) bezmála půl hodiny. Lidé asi nosí po kapsách v hotovosti celou měsíční výplatu. Doporučuji vybrat při první příležitosti obnos dostačující na celý pobyt. Bez hotovosti si neškrtnete.

Z hlediska takzvané zodpovědnosti by samozřejmě bylo namístě doporučit nejezdit do těchto hor sám. Ale to je každého věc. Když si pod Koprenem, na Tri čuke nebo Repljanske crkvě zlomíte nohu, zachrání vás asi jen vrtulník. Pochybuji, že existuje nějaká srbská horská záchranná služba. Skrz ty kameny, skály a jalovec se asi nikam do údolí nedoplazíte. Žádný náhodný kolemjdoucí turista neexistuje. Já šel vědomě a záměrně do toho rizika.

Pohoří Stará planina - vody v horách je dostatek
Luxusní večerní koupání

Ubytování a jídlo

UBYTOVÁNÍ 

  • Planinarski dom (horská chata) Babin zub – ubytování, jídlo
  • Balta Berilovaci – možnost nakoupit jídlo a pití
  • Za ubytování v Bělehradě na cestě tam i zpátky jsem dal cca 50 €, tj. bezmála 6.000 dinárů. Za asi jediný slušný hotel v Knjaževaci 34 €, což je na místní poměry hodně. I tak, protože byl pátek, hrála dole v restauraci balkánská hudba do půl jedné tak nahlas, že to otřásalo celým hotelem… Srbsko.

VODA

Voda v horách je. Výjimečně to bylo od jednoho zdroje k dalšímu (po trase, bez zacházek!) dál než v řádu několika málo jednotek km. Kdybych to šel znovu, nenosil bych vodu v podstatě žádnou. Fakt je, že nebylo nijak suché období. Než jsem přijel, pršelo, v průběhu mého týdne taky. Kdyby delší dobu nepršelo, bylo by to asi horší.

JÍDLO

Snídaně: Velmi se mi osvědčily instantní ovocné ovesné kaše. Přidával jsem do nich lyofilizované jahody a maliny navíc a ještě zjemnil přepuštěným máslem. Výživná lahoda. Ideální horská snídaně. Má to zásadní výhodu, že se vaří jen čistá voda, v níž se to jen zamíchá a nechá odstát. Žádné připáleniny a je to rychlé. Samozřejmě instantní kafe 3v1. Bez dvojitého po ránu bych stěží vyrazil. Doporučuji Nescafe, ne Jacobs. Osobně mám rád verzi „brown sugar“. Jacobs se špatně rozmíchává, hrudkuje a navíc obsahuje víc konzervantů.

Hlavní jídlo: Inspirován Kubou Venglářem jsem si nasušil zeleninu a ovoce, vzal kuskus a brkaši, klobásu, sýr, koření a spoustu jiných ingrediencí na vaření. Neosvědčilo se. Zastávka na vaření a jídlo přes den mi zabere minimálně hodinu a půl. Možná někdo ano, já to rychleji neumím. Když je chladno, prší nebo fouká, nechce se mi zastavovat a vařit. Když je hezky, tím spíš ne. Chci se kochat horami a jít, ne ztrácet hodinu a půl vařením. Instantní polévky a jídla typu Dobrý hostinec vylučuji. To jsem jedl na horách dřív, je to hnus. Čili zbývá jediná možnost: velmi drahá, ale kvalitní a chutná (a velmi výživná!) hotová sušená jídla, která stačí zalít vodou. Pokud bych byl na cestách týdny a týdny, vyšlo by to draho. Když jedu na dvě tři kratší cesty za rok, není co řešit.

Svačiny: Mana. Ta je k nezaplacení. Nedodá úplně pocit sytosti, ale zažene hlad a dodá energii na několik hodin. Když jsem v extrémně náročném terénu a mám hlad, je to nejlepší možnost. Rozmíchat a vypít manu je záležitost na 10 minut. Na týden bych si vzal dvě balení. K tomu nějaké pečivo, co se dá jíst se sýrem či klobásou, pár sladkých tyčinek či čokolád, pár pytlíků čaje (a do něj cukr), nějaké oříšky a je to.

Bral jsem jídlo na šest dní zcela mimo civilizaci, ale nakonec jsem měl dvakrát možnost se najíst u lidí. V chatě Babin zub a v Balta Berilovaci. Většina nasušené zeleniny mi zůstala, dokonce i chleba, sýry a klobása. Měl jsem toho zbytečně moc. V součtu, když jsem vyrážel, zhruba 5,5 kg jídla.

Potřebné vybavení

Vezměte si vše pro pobyt v přírodě.

Pro dostatečnou výdrž telefonu (kvůli navigaci a nouzovému spojení) přibalte powerbanku. Pokud chcete být kdykoli ve spojení se světem přes internet, chce to srbskou SIM kartu. Nejlepší signál má v horách operátor Yettel nebo mts.

Mapy: Osvědčila se mi kombinace papírové mapy a Mapy.cz v mobilu. Srbská mapa srbské Staré planiny snad existuje, ale není k sehnání. Naopak dobře sehnatelná je bulharská mapa, která zahrnuje celý srbsko-bulharský hřeben až po vrchol Vetren na SZ (na úrovni Knjaževace). Je to Stara planina, 3. část (mapy nejsou číslovány postupně od východu na západ ani naopak). Lze ji koupit např. v Turistashopu na Bělehradské ulici v Praze. Vyplatí se, protože obsahuje mnoho informací, které na Mapách.cz nejsou, zejména prameny a potoky. 82 gramů mapy vám tak ušetří zbytečné nošení vody. A samozřejmě baterii telefonu. Mapy.cz se naopak hodí pro zjištění přesné polohy, zejména když jdete mimo cestu. Cesty jsou v obou mapách značeny často jinak, obecně na Mapy.cz jich většina vyznačena vůbec není, v papírové mapě jsou naopak zakresleny i cesty dávno zarostlé.

Přístup na začátek

Jak se dostat do Senokosu? Já volil cestu z Prahy vlakem do Budapešti, odtud busem do Bělehradu. V Bělehradu jsem se ubytoval, druhý den jsem jel přímým busem do Pirotu, odtamtud stopem a pěšky. Večer jsem byl v Senokosu. Cesta tedy trvá dva dny včetně plnohodnotného přespání (nemám rád noční cestování) 36 hodin. Zpáteční cesta z Knjaževace trvala s vypětím opravdu všech sil 48 hodin.

Přístup z konce

z Knjaževace/ Zaječaru, okresního města na SZ konci pohoří

Základní trasa

Senokos - Srebrna glava - Kopren - Midžor - Svetinikolski prochod - Bovče Bil - Aldinac

Zajímavé vybavení

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: