HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
Treky

Přechod pohoří Visočica v Bosně a Hercegovině

Obojí. Nádherná příroda a fungující moderní města, na druhé straně staré tradiční muslimské vesnice, kde potkáte pastýřky v národním kroji. Nad tím vším se sem tam ozve stín války, aby ho vzápětí popřela radost ze života a chuť minulost překonat.

Visočica – Bosna a Hercegovina

Typ
Výstup na vrchol, 4-6 denní, 3-denní
Stát
Bosna a Hercegovina
Další státy
Bosna a Hercegovina
Počet dní
3
Vhodné měsíce
září, srpen, červenec, červen
Délka
65 km
Nejvyšší bod
15080 m n. m.
Převýšení
4500 m
Ledovec / sněhová pole
ne
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Bosna a Hercegovina má nádherné hory a ty jsou samozřejmě naším hlavním cílem. Parkujeme auta v kempu Boračko jezero. Je už pozdě večer, ale tady se zpívá a dostáváme ještě pivo a spoustu dobrých rad. Jezero leží pod nejkrásnějším pohořím Bosny, Prenj. Nepřehledný skalnatý terén však dodnes ukrývá příliš mnoho min a stále se nedoporučuje chodit tu bez průvodce. Škoda – bílé vápencové štíty by se nám líbily. Na sever se potom rozkládá pohoří Bjelašnica. Nebýt bosenského přírodního unikátu v podobě kaňonu Rakitnice, jsou to spíše méně zajímavé dvoutisícové travnaté kopce. Dalším skvostem jsou staré muslimské vesnice, z nichž válku přežily alespoň čtyři z dvaceti. Majitel kempu nás ochotně nakládá všech šest i s batohy do osobního auta a my frčíme po úzkých silničkách vysoko nad tyrkysovou řekou Neretvou. V posledních letech se tu rozvíjí rafting, a to i přes to, že okolí je stále silně zaminované. Vstup do lesa i příkrých strání střeží smrtky se zkříženými hnáty. „Támhle už je hranice“, ukazuje náš chlapík kamsi doprostřed skalnatých úbočí. Chvíli nechápeme. Myslí tím hranici mezi Federací Bosny a Hercegoviny a Republikou Srbskou… Zdá se být silnější čarou na mapě než ta se sousedním Chorvatskem. Asfaltka končí, jsme v obci Luka. Odtud máme jít pořád po štěrkové silničce, nešlápneme tak na minu ani velmi jedovaté zmije.

Pohoříčko Visočica se liší od ostatních vápencových masivů tím, že má vodu. Stavíme u každé studánky, vybudované na památku častých dětských obětí válečného konfliktu. Rok úmrtí se neliší. Místy potkáváme pastevecké osady i celé vesničky a stoupáme stále výše pod nejvyšší vrchol, horu Džamija. Na mahale polici bychom našli několik středověkých stečků, což jsou výpravné náhrobní kameny.  Tady se také někde odděluje neznatelná a neznačená pěšina na hlavní hřeben a přes vrcholek Džamije směřuje k okraji Rakitnického kaňonu. My však raději pokračujeme po štěrku až do obce Ozimine. Kocháme se nádhernými výhledy na hory Treskavice. Muslimové ubránili vrchol, ale přesto padla velká část dříve nejoblíbenějšího výletnického cíle do rukou Republiky Srbské. Ani jedna strana zatím hory nevyčistila, a tak se sem přestalo jezdit.

Tam, kde jsme čekali opuštěný a adrenalinový brod přes Rakitnici, nás čekala asfaltová silnice, několik vesnic a most. Evropská Unie podporuje zpřístupnění zdejších oblastí, které se tak v dohledné době stanou zimní i letní rekreační zónou pro obyvatele Sarajeva. Před námi je vesnice Umoljani. Natrefili jsme sem právě před páteční bohoslužbou, a tak nás místní chlapíci ochotně po mešitě provedli. Přestože i tato vesnice byla vypálena, kupodivu mešita jako jediná zůstala uchráněna a je tak jednou z nejstarších vesnických svatostánků v Bosně a Hercegovině. Jak se o svůj skvost místní starají, svědčí nové oplechování minaretu. Pravda, ten nyní připomíná spíše vesmírnou raketu, ale nezdá se, že by místní měli něco proti vlnitému plechu.

Z Umoljani byla zpřístupněna dříve zaminovaná pěšinka po kraji Rakitnického kaňonu, cestou míjíme vodní mlýnky. Jdeme přes louky i nad hlubokými stržemi až do Lukomiru. Tato vesnice byla jako jediná ušetřena běsnění srbských vojsk při obléhání Sarajeva roku 1993. Tehdy se celá zdejší horská vesnická komunita musela zmobilizovat a s podomácky vyráběnou municí střežit poslední otevřenou zásobovací cestu do Sarajeva. Koridor udrželi. Ale za cenu obrovských obětí. Vždyť z dvaceti vesnic zbyly čtyři.

V Lukomiru, vesnici jako z pohádky, pletou místní ženy v krojích ponožky a rukavice. V zimě jsou tu až čtyři metry sněhu, přes léto sem trvá cesta několik hodin. Mladí se už odstěhovali a zůstali jen staří. Požádala jsem jednu babku o fotku a jako správná muslimka mi odmítla. Její manžel však byl jiného názoru. Se strašným hartusením babka nakonec svolila, zahalila se celá šátkem a zpod vousů zamumlala: „No a teď budeme na internetu, vidíš dědku.“ Pokračujeme údolím pod hlavním hřebenem, který lze bezpečně přejít během tří dnů. Naším cílem ale není hřebenovka, nýbrž další ze zachovalých obcí se jménem Čuhoviči. I sem se vrátil tradiční život. Také tato obec má svoji vlastní mešitu, včelí úly, políčka a pastvy, několik terénních automobilů a pomalu se sem dostávají moderní stavební materiály. Smutnější je osud těch vesnic, z nichž zbyly jen základy, ovocné sady a sem tam nějaká pastouška, do níž se aspoň na léto vrací život.

Pastviny nás vedou až k Blatačku jezeru. Na jeho kraji, přímo nad sestupovou cestou do dna Rakitnického kanálu, stála před válkou srbská osada Blace. Pravděpodobně nebyla tak tradiční, protože tu k nebi neční jen kamenné ruiny, ale také roztrhaný a rozstřílený železobeton. Z pravoslavného kostela nezbylo už téměř nic a o náboženství původních obyvatel už hovoří jen několik křížů na hřbitově. Kdoví, kde je konec někdejším srbským sousedům, sem do muslimských hor se už určitě nevrátí. Ale místo samo jakoby zahojilo tristní ránu. Čuhovičtí pastevci tu poklidně pasou svá stáda a usmívají se od ucha k uchu. Jejich vyprávění nemá konců. Škoda jen, že jejich horalskému nářečí není rozumět.

Procházka jižní Bjelašnicí trvala 3 dny a popisovaný trek končí v obci Džepi, odkud lze seběhnout na vlak nebo vzít taxík. Jedná se většinou o chůzi po štěrkové cestě, spaní ve stanu (žádné ubytovací ani stravovací objekty cestou nejsou, nebo s nimi nelze počítat). Pozor na zmije a miny – nevybočujte z prochozené cesty z Umoljani do Lukomiru, nesnažte se nastoupat na hlavní hřeben jinde než v trase Šavnici – vrchol Bjelašnice (tady naopak planinárské chaty jsou). V oblasti je také hodně medvědů. Do dna údolí Rakitnice lze sestoupit z opuštěné vesnice Blace, průchod celou roklí trvá více dní a je to vysoce nebezpečný podnik kvůli změnám stavu vody a zmijím, proti nimž je nutné mít sérum.

Potřebné vybavení

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Přístup na začátek

K Boračko jezero nejlépe a nejrychleji od Sarajeva přes Konjic.

Základní trasa

Boračko jezero - Luka - Džamija - Ozimine - Umoljani - Lukomir - Čuhoviči - Blatačko j. -

Další možnosti túr v okolí

Přechod pohoří Zelengora v Bosně a Hercegovině

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: