HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
Pochod Sibiří v polárnickém stylu v blízkosti pohoří Ural
Treky

Pochod Sibiří v polárnickém stylu v blízkosti pohoří Ural

Cesta mrazivou zimní tundrou je pro člověka zvláštní výzvou. Naše dvoučlenná expedice si vybrala území poblíž Karského moře, jehož záliv se pokusila přechodem ledových ker překonat. Existuje tu jen třpyt sněhu, praskání ledu a nedozírný prostor pro putování.

Ural – Rusko

Typ
Vhodné i jako zimní pěší túra, 11 a více denní
Stát
Rusko
Další státy
Rusko
Počet dní
15
Vhodné měsíce
prosinec, březen, únor, leden
Délka
200 km
Nejvyšší bod
200 m n. m.
Ledovec / sněhová pole
ano
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Když jsem se v loňském roce vracel zdecimovaný neurčitými zdravotními problémy ze zimní výpravy do Sajan, říkal jsem si, že je již načase těch mých výletů zanechat. Najednou jsem si nebyl jistý, zda jsem i nadále ochoten podstupovat tu velikou námahu, to podstatné omezení osobního pohodlí a někdy i bezpečí při mých zimních cestách. Časem však opět převládlo mé vlastní ego, má divná touha si opět něco dokazovat. Pustil jsem se do přípravy další cesty.

Cíl byl jasný, alespoň v obecné rovině. Chtěl jsem znovu do zimního Ruska. Opět mě lákala rozlehlá tundra s vrcholky hor na horizontu, řeky a jezera na severu, mnohdy zamrzlé až do dna. Pročítal jsem ruské cestopisy a jeden mě zaujal. Skupina ruských lyžařů absolvovala pochod na pobřeží Karského moře, při kterém překonala i jeden z jeho zálivů, Bajdarackuju Gubu. Bylo rozhodnuto. Část jejich pochodu bych společně s parťákem Petrem Sedláčkem rád zopakoval, ale v opačném směru – z východu od jezera Che-To přes moře a pak do Vorkuty, města na západní, již evropské straně pohoří Polární Ural.

Jamal

V oblasti, tedy poněkud jižněji, jsem již v zimě roku 2007 byl. Absolvovali jsme tehdy výstup na horu Pajer v pohoří Polární Ural. Oblast je dobře přístupná železnicí, která nedaleko nad severním polárním kruhem překračuje pohoří a končí ve městě Labytnangi na břehu Obské Guby. Pobřeží Karského moře již ale náleží do tzv.“zapolarje“, to je do území s nutností speciálního povolení. Je také obtížně dostupné. Z Labytnangi, lépe řečeno ze stanice Obskaja, se sice staví s podporou plynařů železnice na sever Jamalu a příležitostně po ní jezdí pracovní vlaky, ale zajistit si dopravu předem se nám nepodařilo. Podél železnice však funguje tzv.“zimnik“, což je cesta, po které v zimních měsících probíhá zásobování stavby. A po této cestě jsme se s Péťou vydali 270 km vzhůru na sever.

Na sever

Cesta k jezeru Che-To trvala 12 hodin a představovala snad ten nejhorší zážitek z jízdy autem, co jsem dosud zažil. Jeli jsme speciálním autem pro jízdu zimní tundrou. Rusové mu říkají Trekol. Mělo tři nápravy s obrovskými podhuštěnými koly a s posádkou, která se dokázala během této cesty neuvěřitelně namazat a z ní nejvíce řidič. Cesta po zimniku mi pak připadala jako Brownův pohyb molekul, kdy jsme se volně pohybovali kabinou, otloukali o strop, stěny a podlahu, jeli střídavě po zimniku a střídavě letěli vzduchem a modlili se ke všem něneckým bůžkům o přežití.Přijeli jsme v noci do „Razdělu Chralov“, stanoviště poblíž jezera Che-To. Je to shluk stavebních buněk, kde jsou ubytováni dělníci. Staví v zimě železnici v neuvěřitelně tvrdých podmínkách, protože v létě se vše změní v jeden močál a stavba se téměř zastaví. Panuje zde přísná disciplina se zákazem alkoholu. Naše ožralá posádka se zde dobře vyjímá, vysazuje nás a hned pokračuje zpět domů. Kontaktujeme náčelníka stanoviště, ale ten nejeví příliš ochoty nás umístit na noc někam do tepla. Je -35°C., fouká a kolem stojící těžká technika má nastartované motory celou noc. Stavíme opodál za svitu čelovek stan a je nám blbě ze spálené nafty. Ráno se na nás přišel podívat náčelník stanoviště, jestli jsme prý přežili a povzbuzuje nás tím, že tuto zimu naměřili na severu Jamalu -60°C.

Pochod začíná

Dnes startujeme k západnímu břehu Jamalu a pak dále přes moře. Plánujeme přejít moře ve stejné trase a zeměpisné výšce, jako ruská výprava předloni. Překonali záliv za necelé tři dny a v jejich cestopise byla zmínka pouze o ojedinělých torosech. My půjdeme opačně k mysu Narjusalja. Měl by zde být již dávno opuštěný srub geologů s fungujícími kamny. V sousedství má být dřevěný domek, který se rozebírá na topení. Máme pilu a hodláme mu poněkud odlehčit. Plánujeme zde den odpočinku spojený s usušením věcí.Po dvou dnech pochodu tundrou dorážíme na pobřeží. Mám slavnostní náladu, splnil se mi sen procházet se po Severním ledovém oceánu, a tak to hned večer ve stanu zapíjíme. Péťa totiž vykouzlil litrovou láhev 96% lékárenského lihu, který sehnal někde ve Švýcarsku. Zbytek večera počítáme, kolik pití nám vhodným naředěním vznikne.První den cesty po moři celkem jde. Další den se podmínky zhoršují. Povrch vypadá, jako by ho obří buldozer zmuchlal jak papír. Ledové kry jsou nakupené na sobě a hledat cestu je velmi obtížné. Postupujeme zoufale pomalu. Nikde nevidíme rovné plochy ledu, o kterých jsem četl od Rusů. Při překonávání torosů dostává zabrat také náš materiál. Já i Péťa máme doma dělané pulky, což jsou saně, které při pochodu na lyžích táhneme za sebou. Mají tak asi 50kg i s nákladem. Mám je sice ověřené na několika předešlých výpravách, ale v těchto podmínkách začínám mít obavy, zda vydrží.

Další den je silný vítr a mě při bourání tábora odlétá karimatka k severu. Navíc zjišťujeme, že jsme se odchýlili z trasy poněkud na sever. Na západním obzoru vidíme tmavé mraky a já jsem z nich docela znepokojený. Během pochodu se pak podmínky zhoršily tak, že jsme nuceni sundat lyže a přetahovat saně přes nakupený led. Večer ve stanu zjišťujeme, že jsme za sedm hodin dřiny ušli necelé čtyři km. Ještě, že tady led alespoň nedriftuje a že máme líh.

Obavy se další den potvrdily. Povrch s nakupenými krami náhle skončil a my jsme došli na pás zcela rovného čerstvého ledu. Za ním byla volná vodní hladina, ze které se kouřilo jak v prádelně. Nevypadalo to na nějakou lokální záležitost, ale na souvislý pás vodní hladiny, táhnoucí se, bohužel, kolmo na směr našeho pochodu.   Zažil jsem to již před lety na Bajkale. Jeli jsme se psím spřežením po pásu příbřežního ledu, za kterým byla vodní hladina. Neprůhledné ledové tabule, které měly na sobě vrstvičku sněhu nebo námrazy, se střídaly s tabulemi ledu, průhlednými jak sklo. Když jsem na ně vběhl, měl jsem intenzivní pocit, že padám do vody. Hluboko pod nohama bylo vidět dno a pohybující se ryby. Led se pod námi vlnil, psi si lehali na břicho a odmítali pokračovat v běhu.Pokračujeme k jihu. Nevidíme konec volné vody, pouze tmavá mračna nad jižním obzorem. Čeká nás dlouhé obcházení. V ústech máme slanou chuť. Led je sice rovný, bez torosů, ale na jeho povrchu jsou vyrostlice námrazy, na kterých lyže a saně dřou jak na smirkovém papíru. V jednu chvíli se ledový povrch se mnou začal vlnit. Opřel jsem se hůlkou o led, ta ho však propíchla a z otvoru začala tryskat voda jako z fontánky.Táboříme poblíž hranice ledu. Mám obavy, že přijde silný vítr a rozláme led na kousky, jak se tady občas stává.Odplout na kře k severu se mi věru nechce. Také jsem se dočetl, že sem občas zavítá lední medvěd. Nemáme žádné odstrašující pomůcky s výjimkou neoprenových ponožek, které dáváme na noc vymrazit a které vydávají neskutečný smrad.V noci mám sen. Probořil jsem se do vody a marně se snažím uvolnit z lyží a saní. Křičím na Petra, aby mi pomohl, ale on odpovídá, že nemá čas, že musí stavět pječku. Petr totiž každý večer stavěl pječku a ta se mi tak dostala i do snu. Pječka byla taková jeskyňka ze sněhu a ledu, veliká tak akorát na vařič a hrnec. Nefoukalo v ní a myslím, že díky ní a díky našemu speciálnímu hrnci jsme ušetřili mnoho paliva.

Po dvou dnech pochodu dorážíme na pobřeží. Večer řešíme, co dál. Do Vorkuty plánovanou trasou je to 200km. Ztratili jsme na moři příliš mnoho času a ten nám teď chybí. Bojím se, že když nedorazíme do cíle v plánovaný termín,  spustí Kosťa, náš styčný důstojník v Labytnangi, záchrannou vrtulníkovou akci a tu nezaplatí ani naše děti.  Volíme náhradní trasu. Půjdeme k jihu podél východní strany hor. Labytnangi je sice o něco dál než Vorkuta, ale my se budeme postupně blížit k zimniku, po kterém probíhá občasná doprava, a ke kterému se můžeme uchýlit v případě problému.Následující dny pochodujeme nedohlednou tundrou, velmi plochou krajinou téměř bez vegetace, s absencí nějakých výraznějších bodů, které by nám pomohly udržovat správný kurs. To je docela problém, když není slunce nebo nefouká a člověk nechce každých 10 minut tahat GPS. Když fouká, tak fouká dlouhodobě stejným směrem a podle fáborku na hůlce lze udržovat směr.

Často se mě lidé ptají, co na té tundře vidím, vždyť je tak monotónní a nudná. Neumím jim odpovědět. Neumím vysvětlit pocity, které někdy zažívám. Díky tomu skutečně monotónnímu pohybu v nekonečné krajině se občas dostávám do stavu, kdy opouštím realitu, nohy a tělo se stávají nějakým cizím odděleným tělesem, které mě posunuje krajinou a hlava si při tom hezky lebedí, jenom se veze a přemýšlí si o samých pěkných věcech.

Musím se ještě zmínit o našich noclezích. Byla to vždy ta nejhezčí část dne, tedy od okamžiku, kdy je vše hotovo a člověk může zalézt do spacáku. A tam si třeba píše deník, čte si nebo poslouchá něco z MP3 a k tomu chroustá nějakou dobrůtku. Zavedli jsme takové pravidlo, že každé opuštění mapy oslavíme. Měli jsme dílčí mapy 1:100 000 a tak každých cca 45 km  jsme si dali něco lihu.. Map však nebylo mnoho a tak jsme začali slavit i narozeniny svých bližných a když i ti došli, tak jsme oslavili narozeniny Tobíka, mého psa, a nakonec i tragické úmrtí křečka Čendy, kterého Tobík tak před 12 let překousl vejpůl.

U cíle

15. pochodový den jsme dorazili do faktorie Laborovo. Je to vesnička ležící u jezera, s krásným výhledem na kopce Polárního Uralu. Je zde pár domků, obchod, škola a telefon. Kočovní Něnci si zde doplňují zásoby a umisťují své děti do školy internátního typu. Na pahorku před vesnicí je asi 15 něneckých saní. Jsou naloženy potřebami na letní táboření, které zde Něnci zanechali. Pastevecká sezóna se totiž dělí na zimní a letní část. V létě se Něnci se svými stády sobů přemisťují na sever, mnohdy až na pobřeží oceánu. V zimě se stahují na jih až do oblasti lesů a své naložené saně nechávají na místě, aby se k nim opět na jaře vrátili.Osud tradičních pastevců je však na rozcestí. Děti, vychovávané odděleně od jejich kulturního prostředí v internátních školách, již nemají zájem pokračovat v práci svých předků. Současná tíživá ekonomická situace v Rusku by to však mohla změnit. Dřívější státní podpora zkolabovala a pastevectví se pro Něnce stává jedinou možnou obživou.

Ve škole se chystají na oslavu příchodu jara, což je zde velká událost. Místnosti jsou vyzdobené prácemi dětí, kožešinami, vycpanými zvířaty. Na stěně visí obrovský mamutí kel. Přijímáme pozvání od místní učitelky, která nás ve svém domku hostí uvařenou slepicí, čajem a konfetami. Na oplátku jí naštípáme hromadu dřeva. V osm hodin večer přijíždí ve dvou Trekolech štáb regionální televize, který natáčel v tundře cosi o životě Něnců. Hezká redaktorka si se mnou povídá, o naší cestě a odkud jsme. Když se dozvídá, že jsme z Čech, celá se rozzáří, žila prý dva roky ve Svitavách. Povídá si se mnou dál a já najednou zjišťuji, že mě natáčejí a že budu ve zprávách. Štáb odjíždí v noci zpět a tak se domlouváme, že nás vezmou s sebou. Ještě jsme pozváni na hostinu do školy a pak odjíždíme. Po sedmi hodinách jízdy dorážíme do Labytnangi.

string

Potřebné vybavení

Polárnické vybavení – spacák, karimatka, vařič, sáně, popruhy na tahání, věci na vaření, péřové oblečení, trekové hole apod.

Přístup na začátek

Cesta k jezeru Che-To trvala 12 hodin a představovala snad ten nejhorší zážitek z jízdy autem, co jsem dosud zažil. Jeli jsme speciálním autem pro jízdu zimní tundrou. Rusové mu říkají Trekol. Mělo tři nápravy s obrovskými podhuštěnými koly a s posádkou, která se dokázala během této cesty neuvěřitelně namazat a z ní nejvíce řidič. Cesta po zimniku mi pak připadala jako Brownův pohyb molekul, kdy jsme se volně pohybovali kabinou, otloukali o strop, stěny a podlahu, jeli střídavě po zimniku a střídavě letěli vzduchem a modlili se ke všem něneckým bůžkům o přežití.

Základní trasa

Jamal - jezero Che-To - mys Narjusalja - Laborovo

Další možnosti túr v okolí

Trek podél břehu jezera Bajkal – z Listvyanky do Bolshoye Goloustnoe

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: