Great Himalaya Trail: nejlepší očekávání jsou žádná očekávání

JAK TO CELÉ ZAČALO?

Se Sarah jsme se potkaly v roce 2021 při přechodu 4300 km dlouhé Pacifické hřebenovky, která vede napříč USA. I přesto, že jsme to neplánovaly, prošly jsme ji spolu skoro celou. Na konci jsme si řekly, že tohle přeci nemůže být všechno. Kdo totiž jednou okusí dálkové traily, v hlavě mu už nezní, jestli ještě někdy někam vyrazí, ale kam to bude příště. Nabízely se další americké dálkové traily. V tom jsem si ale vzpomněla na nenápadnou mapku visící na zdi jedné nepálské čajovny, kde kromě vyznačené trasy přes celý nepálský Himaláj bylo napsáno Great Himalaya trail (GHT) –⁠ nejtěžší dálkový trail na světě. Kromě vysoké nadmořské výšky, kdy víc jak čtvrtina cesty vede ve výškách nad 5000 m n. m., trail slibuje překročení 21+ pětitisícových a dvou šestitisícových sedel. Pět z těchto horských sedel jsou natolik technické, že je potřeba plná horolezecká výbava zahrnující mimo jiné vychytávky jako 200 m dlouhé fixní lano na slanění. Pojedeme tam, zahlásím. Sarah jen přikyvuje a říká, že to zní jako dobrý nápad. Rozhodnuto.

BUDE ZIMA A BUDE PRŠET, ŘÍKALI…

Vrháme se do plánování. Situaci nám však znepříjemňuje fakt, že trail údajně neprošla ani stovka lidí (polovinu z toho představují Nepálci –⁠ ti toho, jak víme, moc nepotřebují), a tak moc informací nenacházíme. Na trail je nejvhodnější se vydat na začátku března, kdy končí nepálská zima a počasí je nejstabilnější. Pokud totiž vyrazíte z východu na západ, dostanete se do srážkového stínu Annapuren ještě před začátkem letního monzunu, což je ideální. My ale plánovaly vyrazit až o dva měsíce později a monzuny si tak užít v plné parádě. Sbíráme informace. Umíme si představit, že bude pršet, a to hodně. Co si však představit nedokážeme vůbec, je, že kromě bleskových povodní budou všude masivní sesuvy půdy.

NEJLEPŠÍ OČEKÁVÁNÍ JSOU ŽÁDNÁ OČEKÁVÁNÍ

Před odjezdem si ještě voláme s tvůrcem trailu, Robinem Bousteadem. Moc informací nám nedává, asi nějaký tvůrcovský komplex, ale tu nejcennější nám přeci jen dává. Nejlepší očekávání jsou žádná očekávání. V Nepálu se vše mění přímo před očima a nedá se spoléhat na nic. V jediném existujícím tištěném průvodci vypadá navigace nějak takto: „Běžte tři dny podél řeky a pak zahněte do údolí vpravo.“ No jo, ale za tři dny ráno, v poledne, večer? Jdeme rychle nebo jdeme pomalu? Jestli tedy máme improvizovat, nemá cenu nic plánovat. Určujeme si čtyři zásobovací body na výměnu vybavení a doplnění zásob, zajišťujeme agenturu, permity a průvodce, který je povinný na oblast Kanchenjunga, Manaslu a Upper Dolpo. Jdeme na to!

DIVOKÝ VÝCHOD

Trvá nám hodinu letu, dva dny v džípu a šest dní chůze, než se dostaneme na začátek trailu do Kanchenjunga BC (base camp) ležícího ve výšce 5160 m n. m. Místo, které pro mnohé cestovatele bývá vyvrcholením celé túry, je pro nás teprve začátek všeho. Bolí nás hlava, ploužíme se a každý krok stojí spoustu energie. A přitom to je na dlouhou dobu jedna z těch jednodušších částí. Východ Nepálu je známý svou divokostí. Nevedou tu skoro žádné silnice, elektrifikace proběhla teprve v nedávné době.

ZIMA, MLHA, MOKRO – TAKOVÝ NORMÁLNÍ DEN NA TRAILU 

Kterou stezkou se ale vydat? To je otázka, kterou už si přestáváme pokládat. Je to stejně jedno. Musíme se dostat dolů do údolí. Chvíli nám trvá si zvyknout na svobodu pohybu, kdy se člověk nepohybuje po vyznačené trase, ale jediná správná cesta je ta jeho. Kéž by to ale bylo vždy tak jednoduché. Je jaro a procházíme kolem nádherně rozkvetlých rododendronových polí. V údolí docházíme k řece. Most, který přes ni měl evidentně být, přes ni evidentně už pár let není. Co teď? Jediná šance je řeku přebrodit, jenže několik dní ustavičně prší a hladina řeky je vysoká a řeka je divoká. Rozhodneme se tedy počkat do rána, kdy ledovce přes noc zamrznou a hladina vody klesne.

Ráno vstáváme ve čtyři a vše poctivě balíme do nepromokavých vaků. Musíme být připravené, že nás voda strhne a v ledově studené vodě si zaplaveme. Chtělo by to lano, ale to nemáme. U téhle řeky navíc končí GPS trasa Davea (ten šel trail před námi a poskytl nám GPS souřadnice), kterou jsme si posledních pár dní pomáhaly. Dave si totiž musel zavolat záchranný vrtulník. Řeku se mu přebrodit nepodařilo. My máme ale větší štěstí. V noci hodně mrzlo a voda nám sahá jen po prsa. I tak je proud řeky silný a nám dá zabrat udržet se na nohou. Ledová voda se zakusuje do svalů, které ke konci brodu už skoro necítím. Boty se mi zakliňují mezi kameny. Ještě pár kroků a budu mimo hlavní proud. Když se mi konečně podaří dostat na břeh, nepřeji si nic jiného než se zabalit do suchého oblečení. Mám ale tak zmrzlé prsty, že se mi nedaří otevřít batoh. Agónie se tak ještě o chvíli prodlužuje, než se stane zázrak a spona u batohu povolí. Euforie, že jsme to zvládly, je tak veliká, že nám to dodá potřebný adrenalin a chuť vydat se dál.

Teď už to bude jednoduché, motivujeme se. Průvodce říká, bežte na severozápad. Chceme si cestu ulehčit a volíme údolí se spadenou lavinou. Po dlouhé době konečně nějaký stabilní terén, kde se nemusíme ničím prodírat, říkáme si. Lavina to za nás vyřešila. Ale ne, jsme blbě! Asi tak tři údolí blbě. Nevadí, offline mapy říkají, že to můžeme jednoduše přetraverzovat. V Nepálu nic jednoduše nejde, stejně jako tu neexistuje rovinka. Ze zkratky do správného údolí se stává boj o přežití. Moréna, přes kterou traverzujeme, se sype pod nohama. Navíc je všude mlha, která by se dala krájet a GPS přestává fungovat. Jdeme podle intuice nebo spíš podle rčení: „Když nevíš, kde jsi, nemůžeš se ztratit.“

OD MAKALU K EVERESTU: LANO A JDE SE NA TO

Jsme na cestě už měsíc a půl. Mačky jsme skoro nesundaly a cepín se stal oblíbenějším nástrojem než lžíce. Konečně jsme se dostaly do oblasti mezi Makalu a Everestem, kde nás čekají technická šestitisícová sedla. Počasí se na nás usměje a když v noci vyrážíme za čisté oblohy poseté hvězdami do sedla Sherpani Col (6135 m n. m.), vrchol nás odmění krásnými výhledy. Bylo by to ale příliš idylické, a ještě než stihneme nastoupit do dalšího sedla West Col (6110 m n. m.), počasí se prudce zhorší a my uvízneme na náhorní plošině v šesti tisících metrech. Není vidět na krok, cesta je protkaná trhlinami a je téměř nemožné udělat jakýkoliv krok. Tábořit tu ale nechceme, na to je to tu příliš nebezpečné. Několik hodin čekáme na místě, než se počasí umoudří a pak vyrážíme dál.

TILMAN‘S PASS: NENÍ SESUV JAKO SESUV

Je už červen a přesto, že všichni očekávali, že se nástup letního monzunu zpozdí kvůli dlouhé zimě, opak byl pravdou. Tento rok přišel dříve. Na náš první sesuv půdy narážíme poměrně brzy a ještě k tomu v místě, kde bychom ho nečekaly. Máme před sebou sedlo Tilman‘s pass (5320 m n. m.) v oblasti Langtangu, poslední z technických sedel, na které potřebujeme ledovcovou výbavu. V poslední vesnici před sedlem zjišťujeme, že celý svah na severní straně, tedy i celý výškový tábor, byl loni stržen sesuvem půdy. Takový sesuv o rozloze menších desítek fotbalových hřišť. Co teď? No to, co vždycky. Nějak si poradíme.

Sedlo Tilman’s pass je nakonec poměrně jednoduché, ledovec je kompaktní a kromě pár strmějších částí, které se dají lehce obejít, nás vítá jen modrá obloha a nádherné výhledy. Teď už se jen dostat dolů. Po sesunutém svahu se dolů dostat nejde, a tak volíme koryto částečně zamrzlé ledovcové řeky, kterým se snažíme sklesat tisíc výškových metrů. Klouže to a špatný krok nás může stát pár pořádných modřin. I na to jsme si už zvykly. Stezky jsou velmi strmé a kvůli vzniku velkého množství silnic, po kterých se místní vydávají raději, i neudržované.

GANESH HIMAL – SNÍH, LED A PIJAVICE

Na cestě po GHT jsme očekávaly hory, sníh, led a zimu. Co jsme ale nečekaly, že budeme muset několikrát sklesat až do džungle plné divokých opic, ale zejména krvelačných pijavic. Každý náš krok aktivizoval celou armádu pijavic, které byly třemi rychlými přísuny připraveny se dostat přes dírky na tkaničky až na kůži a pevně se zakousnout. Mám z nich husí kůži. Protože je monzunové období, stezky jsou spíš bahenní klouzačky, mně podjedou nohy a už se celá válím v téhle jámě lvové. Pijavice mám už nejen na botách, ale i ve vlasech. Brečím. Poprvé na trailu. Nezlomily mě prudké svahy, návěje sněhu, zima ani mokro, ale tyhle malé potvory. Naštěstí vlhký horký vzduch slibuje dobrou úrodu nejen pijavic, ale i rýže a zeleniny, a tedy i dobrý nášup v podobě dal bhatu (tradičního nepálského pokrmu, který se skládá z rýže a vařené čočky, často ještě doplněn sezónní vařenou zeleninou). Dobrá motivace, jde se dál.

SŮL NAD ZLATO

To, že jsme se vydaly na trail tak pozdě, mělo i svou výhodu. V horách jsme potkávaly pasáčky, kteří vždy během monzunů vezmou jaky, jurtu a celou svou rodinu a vyrazí do nadmořských výšek nad 4500 m n. m. Usnadnilo nám to zásobování, protože jsme věděly, že každé dva dny na někoho narazíme, kdo se s námi podělí o nudlovou polévku s vejcem a máslový čaj. Instantní nudlové polévky s dal bhatem se tak poměrně brzy staly základem naší stravy. Někde se po cestě daly dokoupit i vařená vejce a brambory. Ve větších vesničkách i sušenky nebo popcorn. Sůl jsme si nosily vlastní, a kromě toho, že skvěle dochutila brambory, fungovala výborně i na pijavice. O to větší radost jsme měly, když jsme se dostaly do turistických oblastí Manaslu a Annapuren, kde jsme mohly doplnit nejen tukové zásoby, ale i tolik potřebnou sůl. Ono do sebe dostat 3–4 tisíce kcal denně z nudlových polévek nejde úplně snadno.

JEŠTĚ DIVOČEJŠÍ ZÁPAD

Západ Nepálu je moje láska a je jedno, jestli je to sluncem zalitá pouštní krajina v oblasti Mustangu nebo smaragdové svahy ustící do tyrkysového jezera Phoksundu v oblasti Upper Dolpa. Západ toho má hodně co nabídnout. Člověk by si na jednu stranu přál, aby panenská příroda zůstala neposkvrněná, ale pokroku nezabráníš, a tak už dnes do spousty vesnic vede zpevněná cesta. Byť je to většinou delší varianta, místní ji využívají raději a stezky postupně pustnou. I tak se nám podaří dostat do oblastí, kam ani místní téměř nechodí.

Čím více jsme se přibližovaly na západ, tím se nejen tenčily naše tukové zásoby, ale snižovala se i naše motivace dojít do konce. To, že jsme se na trail vydaly v období monzunů mělo za následek, že nejen že jsme byly neustále promočené na kost a oblečení už se ani nesnažily usušit, ale hlavně, že nikde nikdo nebyl. Po čtyřech měsících bez plnohodnotné komunikace a výměně informací se u nás začala projevovat sociální deprivace a cítily jsme se opuštěné. Asi bychom to i vzdaly, ale byl to právě úraz, který se stal Sarah tři dny před koncem, jenž nás namotivoval to nevzdat a dokončit.

NIKDY SE NEPTEJ NA CESTU STARÉ ŽENY

Když jsme po 101 dnech dorazily do Hilsy na tibetské hranici, dozvěděly jsme se, že nejenže nikdo z Česka doposud trail neprošel, ale že jsme vůbec první, komu se trail podařilo projít v období letního monzunu. Jsme také první holky, které trail přešly „bez doprovodu mužů“, což vzbudilo zájem zejména u samotného tvůrce trailu, Robina Bousteada. Nás, na rozdíl od něj, nevyháněli místní z vesnice děláním rámusu na pokličky v domnění, že přichází bílý zlý duch. Zejména ženy nás vítaly k sobě domů na čaj a kus řeči. Protože to, co je samozřejmé pro nás, není samozřejmé pro ně. Aneb nepálské navigační pravidlo číslo jedna „Nikdy se neptej na cestu staré ženy, protože ta pravděpodobně nikdy neopustila svou vesnici.“ A tak ani pro ně nebylo pochopitelné, co dělají dvě holky uprostřed vysokých hor úplně samy.

ŠLY BYCHOM TO ZNOVU? NIKDY.

To byla první odpověď po příjezdu domů. Vzpomínkový optimismus ale začíná fungovat a my začínáme přemýšlet, kdy se do Nepálu vrátíme. Nejsou to jen osmitisícoví velikáni v oblasti Everestu a Makalu, které bychom chtěly znovu vidět, nebo nedotčená krajina v oblasti Upper Dolpa, jsou to zejména upřímné úsměvy a neskutečná dobrosrdečnost a pohostinnost místních lidí, která hřeje na duši a táhne člověka zpět.

Mapu treku najdete ZDE

Dozásobení je možné zde: Makalu BC, Last Resort, Syabru Besi, Kagbeni