Ak-Suu Traverse v Kyrgystánu: do země koní

Většinu země tvoří vybíhající pásy pohoří Ťan-šanu a Pamíru (Alajské a Zaalajské hřbety). Při pohledu na mapu nelze přehlédnout velkou modrou plochu: jezero Issyk-Kul, po Titicace druhé největší horské jezero světa. Těrský Alatau, horské pásmo plné ledovců s nejvyššími vrcholy překonávajícími pětikilometrovou hranici, tvoří celoročně zasněženou hradbu na jižním břehu jezera. Právě těmito místy vede neznačená a relativně neznámá trasa Ak-Suu Traverse, kde na 110 kilometrech odvážlivci nastoupají přes sedm tisíc metrů a kterou jsme se rozhodli v loňskému srpnu přejít.

Logistika aneb tetris trochu jinak

Téměř každá expedice zde začíná příletem na letiště u hlavního města Biškek a my se poprvé ocitáme ve skutečně chudé zemi. Bída je zde patrná všude. Zvlášť zřejmá je na ulicích, kde se mísí přehršel odpadků a stánky se zbožím všeho druhu. A kdo nemá co prodávat, nabízí v přepočtu za korunu padesát možnost se zvážit. S cenami 5,- za chleba, 15,- za litr benzinu a 120,- za SIMku s neomezeným tarifem a daty si člověk připadá jako zbohatlík na výletě.

S angličtinou zde cizinci nepochodí, vládne zde kyrgyzština a ve městech a mezi mladými ruština, se kterou se dá domluvit všude. Již po pár pokusech měníme angličtinu za češtinu a s chabou znalostí ruštiny a dopomocí rukou a nohou se domluvíme téměř na všem. Třeba na transportu přes celou zem pomocí hlavního dopravního prostředku: minivanů zvaných maršrutky. Na jízdní řády nebo informace o trasách zapomeň, vše je zapotřebí zjistit od místních, kteří jsou však extrémně milí a nápomocní.

Přejezd maršrutkou do turistické mekky Karakol trvá zhruba šest hodin, a to zejména kvůli zastavování a nabírání stopujících po cestě, dokud není auto plné. Jak však zjišťujeme, optikou kyrgyzských řidičů není maršrutka nikdy plná a pasažéry vidí jako kostičky tetrisu. Po příjezdu se iluze Karakolu jako turistického města velmi záhy rozplývá a jsme rádi, že alespoň jeden ze tří outdoor obchodů na pár minut k večeru otevírá, abychom pořídili plynové bomby. Nákupem čerstvého chleba, uzenin a ořechů jsou naše batohy plné a my jsme připraveni vyrazit.

Pustá divočina

Trek jdeme z východu na západ tak, abychom vyšli z kopců do skal. Začínáme tak ve vesničce Džergalan, plazící se po svazích ve výšce 2300 m n. m. Trasa není značená, zejména první dny chybí i cesta (ovčí stezky zrádně svádějí pryč), a je proto nutná dobrá navigace v terénu. Stoupá se podél kličkujících meandrů ledovcových řek údolími nahoru dolů a s každým sedlem se otevírají čím dál více dechberoucí rozhledy.

Jelikož jídlo na celou expedici něco váží, ze vzdálenosti ukrajujeme oproti plánu o něco méně. Těžký terén a vysoká nadmořská výška taky tempu dvakrát nepřidají a ve špatném počasí je třeba počítat u průměrného chodce s krátkými vzdálenostmi.

Některé řeky a potoky se musí brodit a máme štěstí, že přes Turgenaksu za úplatek převáží místní na koni, protože vodu po krk bychom nezdolali . Kasíruje nás o dost, až si říkáme, jestli nestrhl most a nedělá si na turistech živobytí. To však nedává smysl, protože ačkoliv jdeme ve vrcholné sezóně, první dvě třetiny trasy jsou zcela pusté. Za týden chůze potkáváme jediného turistu a obden zahlédneme pastevce ženoucí své stádo krav nebo ovcí. Kdo zná ten opojný pocit samoty v rozlehlé divočině, kterou sdílíte jen s koňmi a zvědavými krávami, je pro něj tato oblast rájem.

Volně se pasoucí zvířata znamenají nutnost filtrovat vodu vytékající z okolních ledovců, k nimž se rozhodně vyplatí udělat odbočku a kochat se ledovcovými masami ryjícími do hor hluboká údolí. Jsme rádi, že jsme namísto repelentu přibalili extra opalovák. Když vykoukne agresivní slunce, mazat pětkrát denně nestačí a již druhý den jsme spálení. I ve 3000 metrech je během slunných dnů téměř 20 °C, přičemž v noci padá teplota k nule.

U řeky Ak Suu přespáváme u místní rodinky, která symbolizuje dobrosrdečnost místních. Nezištně nabízejí nocleh i místa u jídelního stolku, aby se podělili o to málo, co mají. V zemi obecně není hygiena životní prioritou a možná i proto se další den budím v horečkách a se střevní chřipkou. Koštování zdejší kuchyně je proto riskem, který se nemusí vyplatit a naši cestu zpomaluje. S energií na nule a vydatným deštěm je následující kopec výživným martyriem, za který jsme však odměněni v podobě jediné stopy civilizace na trase: usedlostí Arashan. Několik jurtových hostelů na stejnojmenné řece nabízí útočiště před horskými živly a teplou koupel v termálních pramenech. K tomu tříchodová večeře a jako bonus, pro toho, kdo se domluví, dokonce možnost nasosat elektřinu z fotovoltaiky na střeše!

Zaledněný, zalidněný závěr

Jak si člověk váží toho, že nemusí vločky zalít ledovcovou vodou, ale čerstvým mlékem! Druhá část trasy vede z Arashanu do Jeti-Oguzu a je zcela jiným zážitkem. Převýšení se zvyšuje na průměrných 1000 metrů denně a ze zelených kopců se klubou žulové skály. Hned první den se musí člověk vydrápat do čtyřkilometrové výšky, aby mohl za odměnu shlédnout na nejkrásnější výhled na cestě: kalné jezero Ala Kol. Nad sněžnou čarou je tu i v parných srpnových dnech sníh a led, kam oko dohlédne.

Ačkoliv jsou panoramata jak z pohlednic, jde o velmi jiný zážitek, a to kvůli lidem. Tatam je nekonečná samota, najednou jsou turisté všude a člověk si nepřipadá jak v divočině uprostřed ničeho, ale jako v Tatrách u Štrbského plesa. Zejména když kolem něj nahoru cválá na koních skupina vypasených Rusů v teplákovkách. Na noc se však všichni navrací do postelí a jurt a na břehu jezera vysoko nad mraky stanujeme sami. Vyplatí se vynést si s sebou dostatek vody, nebo mít chemické a mechanické filtrace. Voda je zde totiž, navzdory nehostinným podmínkám, jak výjevem z prehistorie a plná života.

Následuje sešup dolů a do dalšího krpálu nestoupáme sami; celá stráň doslova píská. Cesta pod námi je podtunelovaná zdejšími svišti a když u jedné z nor zaleháváme, zvědavost u obřích hlodavců vítězí nad instinkty a pobíhají kolem nás. Alespoň není nutné pravidelně kontrolovat mapy, neboť cesty jsou zde již prošlápnuty a namísto značení kolem vás občas proběhne obtěžkaný šerpa, aby vás uklidnil, že jdete správně.

V noci otvíráme stan a kocháme se hvězdami, protože světelný smog je zde cizí slovo a celá obloha září. Na závěr trasy vycházíme s kroužícím sokolem nad hlavami a do údolí sestupujeme za lasičkou vítězoslavně pádící s večeří pro mláďata. Krom kopytníků je to jediná fauna, se kterou se setkáváme – šelmy žijící v Kyrgyzstánu (vlci, medvědi, rysi či sněžní levharti) se v těchto místech vyskytují jen velmi vzácně. Zato hory kypí květinami všech barev a tvarů, až to Ali nutí založit si herbář. V závěrečném kopci máme dost a rádi scházíme do posledního údolí, kde u ohně nacházíme skupinu Čechů a společně si notujeme, že Kyrgyzstán je pro našince skutečnou horskou pohádkou.

Proložení hor kulturou

Kráse navzdory jsme rádi, že máme trek úspěšně za sebou. Zbývající dny trávíme v Tossoru na břehu jezera Issyk-kul, kde nacházíme opět oázu klidu. Tentokrát však v podobě písečných pláží a křišťálově čisté a teplé vody (v srpnu přesahující 23 °C). Kdyby protější obzor netvořily zasněžené vrcholy hor, připadali bychom si jak u moře. Na naše poměry až směšně levný nocleh s večeří nás láká zůstat déle, ale odoláváme, abychom si závěrečné dva dny prošli Biškek.

Zde si přijdou na své zejména milovníci brutalistní architektury střídané sovětskými pomníky a památníky. Své smlouvací schopnosti si lze vyzkoušet v jednom ze dvou obřích bazarů: Oš a Dordoi, kde najdete vše od koření po vrtačku. A nezapomenout na zdejší kuchyni – a to zejména nudlovou baštu lagman, knedlíčky manti nebo smažené pečivo boortsog. Člověk by neměl odjet bez zakousnutí do místního typicky kulatého chleba, jehož ornamentální střed je podpisem pekaře.

Ak-Suu traverse je náročný trek, na který je zapotřebí dostatek zkušeností a sil. Osvědčil se nám solární panel, UV filtrace a satelitní komunikátor, protože signál zde nechytíš ani na vrcholech. Odměnou jsou nádherné hory, v nichž se díky vzácnosti šelem a relativní blízkosti měst (vždy nejvíce do 3 dnů chůze) člověk cítí bezpečně. V případě, že člověk nerad vyráží na delší dobu mimo civilizaci či nemá dostatek času, lze trasu libovolně zkrátit, případně naopak prodloužit (například náš původní plán byl dojít přes ledovcový travers do Kyzyl-Suu). Anebo po vzoru divokých koní kamkoliv, kam si nohy zamanou.

Nocování: Spí se ve stanu, ve dvou třetinách trasy jsou jurtové hostely Altyn Arashan.

Voda a jídlo: Vody je v Kyrgyzstánu všude dostatek, jen je zapotřebí buď kontrolovat, že nad danou říčkou není dobytek, nebo vodu filtrovat. Pouze na úsek kolem Ala kolu doporučuju vzít větší množství vody. Zásoby lze dokoupit v Karakolu, kde jsou velké supermarkety, ale sušená jídla je fajn přivézt si z domoviny. Většina věcí v obchodech (zejména menších) je prošlá, ale hlavu si z toho tady nikdo nedělá.

Letecky Biškek (např. s Turkish airlines přes Istanbul), poté maršrutkou do Karakolu, odkud dojet do Džergalanu. Z Jeti Oguzu jezdí maršrutky a v sezóně čekají taxíky. Konkrétní místa se vždy doptat místních, mění se.