HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Fotograf, který došel s dronem pod K2 a vyšvihl tam světový rekord – Petr Jan Juračka

Fotograf, který došel s dronem pod K2 a vyšvihl tam světový rekord – Petr Jan Juračka

Petr Juračka je na první pohled nenápadný hydrobiolog, který se zajímá o fotografii, cestování a také o letecké záběry pomocí dronů. Pokud si ale vygooglíte jeho jméno, zjistíte, že není až zas tak obyčejný! Petr miluje hory a díky jeho citu pro detail i celek, filmařskému umu a odvaze najdete řadu nádherných fotografií a také mnoho perfektně zpracovaných krátkých filmů, tvořených úžasnými leteckými záběry. Nebyla tedy jiná možnost, než Petra Juračku vyzpovídat.

Pracuješ jako hydrobiolog, fotograf, kameraman… Co z toho tě živí a co tě nejvíc baví?

Hele, tohle je otázka, kterou dostávám čím dál častějš. Blbý je, že se na to ptají i moji rodiče, moje žena a čekám, kdy se na tohle zeptají moje děti… A čím víc lidí se mě na to ptá, tím míň vím, co odpovědět. Mě prostě strašně moc baví svět kolem nás, fascinuje mě fenomén jménem život a moje srdce tluče pro všechno, co je v pohybu. A tak jsem v pohybu i já sám a já už prostě neumím rozlišovat mezi tím, co je práce, co je koníček, co mě živí, anebo mě naopak stojí prachy.

Je to celý jeden velikej spojitej příběh, a mě nezbejvá doufat, že to ještě nějakej ten pátek takhle půjde dál. Ani nedoufám v nějakej happy end, protože to je mrtě happy už teď, takže spíš doufám, že za dveřma nečeká ten end. Teď když Ti tyhle slinty sepisuju ve vlaku, jsem asi spíš v práci, ale z pohledu mého zaměstnavatele by to vypadalo krapet jinak.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Byl jsi filmovat z drona při expedici na K2 s Klárou Kolouchovou. Jak tento nápad vznikl?

No, Klára mě pozvala na oběd. Dál nás do kupy Pablo Blažek, vůbec jsme se neznali. Klára se mě opatrně zeptala, jak nejvejš jsem kdy lozil a jestli bych s ní nechtěl na kádvojku. Tak jsem ji řekl, že jsem nikdy vysoko nebyl, ale že jestli mě nechá odletět s dronem, že jedu. Tak jsem jel 🙂 Osmičky byly pro mě vždycky dětským snem, prostě jsem žral vejšky odmala. Jen jsem netušil, že se mezi ně fakt podívám, a že to bude už teď. Ale jak bych to taky věděl, viď.

Nejen o expedici Kláry Kolouchové na K2 jsme psali v přehledu, kam všude se letos češi rozutečou.

Jak jsi takového žrouta baterií, jakým dron je, dokázal uživit?

To je dycinky velikej příběh. Ale odpověď je jednoduchá – Goal Zero. V Čechách existuje jistej nadšenec pro napájení všeho z čehokoliv, Jirka Jedlička. Bez něho bychom byli vlastně mnozí v hajzlu – Mára Holeček, Radek Jaroš, Lucka Výborná… pokaždý, když někam někdo z nás jede, zvoníme u jeho dveří a taháme z něj solární panely, powerbanky, měniče, kabely… A on nám to půjčuje 🙂 Čili odpověď je jasná – byla to kombinace solárních panelů a pak generátoru, kterej nám tam donesli nosiči, i s benzínem. Nabíjel jsem z toho, tam nahoře na moréně, tejden cesty od nejbližší zásuvky, nejen drona, ale i počítač, tablet, čelovku, telefon, foťáky, kamery… Musíš přitom dost kalkulovat, co fakt potřebuješ nabít, a co naopak nemá prioritu. Energie není skoro nikdy dost.

Petra na expedicích podporuje Ledlenser – výrobce kvalitních a výkonných svítilen a čelovek.

Jaká technická omezení ti přinesla nadmořská výška?

Tak to největší omezení byla bolest hlavy, s tím se dělá blbě cokoliv. Ale po čase to přešlo a pak už jsem fakt řešil jen techniku, moje tělo bylo překvapivě dobrý. Ta vejška pak člověka limituje zejména nízkým tlakem vzduchu, tedy tak nízkým, že dron musí točit vrtule klidně i třikrát rychleji, než tady dole. No, a to znamená nejen vyšší výkon motorů, tedy vyšší odběr z baterie a jeho nižší výdrž v letu, ale taky vyšší proudy. Dron je tak na samých hranicích a dějí se v něm různý, nepříliš zmapovaný věci. Jeden to kvůli tomu taky zabalil už v základním táboře… Letová doba i novýho dronu s novýma baterkama byla maximálně do pěti minut, oproti sedmnácti tady. Ale s tím se dá pořád uhrát veliký divadlo 🙂

A jak ses tedy s nadmořskou výškou vyrovnal ty?

No, v tip je v tom, že mě bylo blbě už ve třech kilometrech. To je vejška, ve který jsem byl xkrát a nakonec to mělo původ, patrně, v bakteriální infekci, a ne ve vejšce. Jenomže mě to celkem znejistělo, neb jsem letos v únoru dostal po prudkým stoupání od moře výškovou nemoc už v 3 500 m v Lesothu. Pak mě bylo ještě ve 4000, to jsem rozkafoval celkem rychle. Nejhorší pak byla první noc v 5 200 m, brufen, kafe a pořád mě bolela hlava. Ale dycinky jsem si pak přivykl a začal fungovat. Když jsme vylezli do těch 6 300 m, už jsem byl úplně cajk a strašně se mi tam líbilo! 🙂 Teď jsem se vrátil z Kilimandžára, kde jsem cítil bolest hlavy ve 4 800 m, ta noc byla strašná. Ale zase rychlá, protože jsme o půlnoci vyrazili nahoru (5 895 m) a tam už mi bylo zas dobře. Otázka je, zda bych se tam i vyspal 🙂

Přípravy ke startu, rozmýšlení záběrů a čekání na vhodné světlo – to všechno muselo zabrat mraky času. Měli s tebou sherpové a nosiči trpělivost?

Vůbec. Ani Klára 🙂 Já jsem teda na tyhle věci, troufám si soudit, dost rychlej a moc se neohlížím. Nakonec to dopadlo tak, že cestou do bejzu jsem šel vlastně sám. Zfotil jsem Kláru a ostatní ráno, zbytek dne už jsem pak ťapkal daleko za ostatníma a doufal, že se neztratím. Dalo mi to obrovskou svobodu a já si naplno užíval těch pohledů do hor. Toho vzduchu, klidu a ticha. A burácejících ledovců pod nohama. Bylo to nazepomenutelný. Kolikrát jsem tam úplně sám stál třeba dvacet minut a čuměl. Štípal jsem se jak blbec do prstu, abych si byl fakt jistej, že je to realita. Tohle ti horolezci nezažijí, protože šlapou jak pominutý, doslova běží krajinou, aby byli co nejdřív v dalším táboře a mohli relaxovat. Je to hold něco za něco, já relaxoval jen spánkem. Ale zjevně mi to stačilo… 🙂

Byla Klára dobrá parťačka?

No jasně! Není to teda vůbec taková ta trampská holka – čekal jsem chlupatý lejtka, vorvanou flanelku a vlasy mastný jako pekáč po nedělním obědě. Opak byl pravdou. Ona nejenže leze na kopce, ale ještě se umí o sebe pečovat, takže byla k večeři nafintěná jak se sluší a patří na dámu z vyšších vrstev 🙂 Každopádně jako trekovej i lezeckej parťák je nečekaně super, a hlavně je dobrá i do nepohody. Klobouček dolů!

Na expedici se ti podařil husarský kousek – let s dronem v nejvyšší nadmořské výšce. Jel jsi tam s tímto cílem?

Ani ne, vlastně mě to napadlo asi až tam. Ale je to takovej příjemnej bonus a i když je mi jasný, že to někdo brzy zase prolomí, mám z toho vlastně i radost 🙂

Záběry a celý dokument z basecampu K2, který je k vidění na YouTube, jsou uchvatné. Chystáš nějaký podobný projekt do budoucna? Případně kam?

Děkuju 🙂 má vždycky radost, když vím, že se to lidem líbí 🙂 Plánů na to dál je mnoho. Ale žádné nejsou zatím v té rovině, že už bych je mohl prozradit. Nebylo by to teď fér. Ale můžu naznačovat… takže zase daleko, ne nutně vysoko, a zase veliký dobrodružství… 🙂

A kde všude jsi létal?

Míst je už požehnaně. Je to celkem sranda – spousta modelářů chodí na svoje fleky, resp. na jedno či dvě modelářská letiště. Já to celkem chápu u letadel, kde jde víc o let, než o film. Ale v případě dronů, kde ten trénink na volným vzduchu není až zas tak zásadní, tomu nerozumím. Dron, tím teda myslím multikoptéru, podle mě patří do baťohu a ten baťoh na cesty. Lítání mimo známá místa dělá z normálního pilota toho opravdovýho profíka. Musíš umět prolítat hustým lesem, kroužit blízko skal, nebát se letět rychle jen centimetry nad vodou… Dostaneš tím do obrazu přidaný děj, a to je podle mě to, co diváka baví 🙂 Takže pokud to mám vyčíst, nejzajímavější lety pro mě byly zatím kromě PákistánuZillertálských Alpách (Rakousko), Dračích horách (Lesotho), v severní Ugandě, Gobi (Mongolsko), anebo teď na Kilimandžáru (Tanzanie).

Zjišťuješ si předem, zda lze v dané oblasti létat? Jak obtížné je získat případná povolení?

No jejda! Jsem na tohle překvapivě dost pečlivej, zejména poslední roky to je s drony těžší a těžší. Povolení jsou obecně na dlouho, stojí taky dost peněz. Už skoro rok čekám na povolení komerčního létání tady v Čechách, fakt to není sranda. Ale je to potřeba, nutný je hlavně dodržovat letový prostor a to nejen v cizině, ale i u nás. Jen magor poletuje v dnešní době nedaleko letišť, nad koncerty a městy. Ale i takoví magoři tu stále jsou.

Lákají tě i jiné typy krajin, než hory?

No jasně! Miluju pouště, pralesy, oceány… ale hory mě teď berou fakt hodně a pokud se do nich chci podívat, je lepší teď, dokuď mě nebolí záda ze spaní ve stanu a nohy z výstupů… 🙂

Díky za rozhovor.

Já díky! 🙂

Naplno jsem si užíval těch pohledů do hor. Toho vzduchu, klidu a ticha

Petr Jan Juračka

Narodil se v roce 1985 s hodně špatným zrakem. Až tak špatným, že doktoři rodičům tvrdili, že patrně oslepne úplně. Když mu bylo 16 měsíců, dostal na nos svoje první brejle a od té chvíle je prakticky nesundal. A dokonce ani neoslepl, ale naopak, užívá si naplno zasněných pohledů z okna, z vrcholků hor, skrz hledáček fotoaparátů a co je pro něj nejvíce typické – skrz mikroskop. Miluje totiž všechny typy světla, barev i tvarů.

„V současné době se fotografii věnuji zejména na půdě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde fotím pomocí světelných i elektronových mikroskopů, bezdrátově řízených blesků a časosběru. Krom těchto aktivit jsem také podlehl kouzlu rádiem řízených vrtulníků a filmu. A co je pro mě asi nejtypičtější – vše co dělám, dělám s až s naprosto fanatickým zaujetím.“

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: