HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Češi pod Huascaránem: Tragédie expedice Peru 1970 i úspěch na Huandoy Norte 2019

Češi pod Huascaránem: Tragédie expedice Peru 1970 i úspěch na Huandoy Norte 2019

31. května 1970 zahynula v Peru na úpatí čtvrté nejvyšší hory Jižní Ameriky, Huascaránu, 14členná československá horolezecká výprava. Linku, kterou si ve stěně peruánského Huandoye možná před 50 lety vyhlédli, vylezla až loni v srpnu naše současná horolezecká elita – Marek Holeček a Radomír Groh.

„Trvá okouzlení, zvoní karabina o kruh, zní smích. Postůj a zavzpomínej, neboť to největší mezi horolezci je přátelství.“ – hlásá nápis na pamětní desce. Stojím u památníku se symbolem puklého slunce a mezi desítkami jmen se snažím najít ta, která patřila účastníkům výpravy před 50 lety. Dnes je totiž výročí – 31. května 1970 zahynula v Peru na úpatí čtvrté nejvyšší hory Jižní Ameriky, Huascaránu, 14členná československá horolezecká výprava. Pohřbila ji obrovská lavina, způsobená zemětřesením, která si tehdy kromě těch českých vzala také desítky tisíc dalších lidských životů ve svém okolí.

Ivan Bortel, Arnošt Černík, Milan Černý, Vilém Heckel, Jiří Jech, Valerián Karoušek, Jaroslav Krecbach, Miloš Matras, Ladislav Majsner, Milan Náhlovský, Bohumil Nejedlo, Zdeněk Novotný, Jiří Rasl, Svatopluk Ulvr, Václav Urban. Skvělí lezci i horolezci, ale také umělci, sportovci, vědci. Mladí kluci i tátové od rodin, kteří si chtěli splnit svůj sen o vysokých horách.

Lezte, ale jen v politicky korektní zemi

Když se v osmašedesátém v bývalém Československu trochu uvolnily politické poměry a svitla možnost vycestovat konečně jinam než jen do spřátelených „socialistických“ zemí, začali členové z horolezeckého oddílu Lokomotiva Liberec plánovat horolezeckou expedici na Aljašku, s cílem vylézt nejvyšší horu Severní Ameriky, 6 190 metrů vysokou Denali. Jenže zařizování celé výpravy trvalo déle než dočasná „svoboda“ v naší zemi, a jak se po srpnu 1968 zase vše zvrhlo a vrátilo do starých kolejí, přišel i z vedení horolezeckého svazu příkaz změnit destinaci. Z politicky „korektních“ zemí tehdy prošlo Peru, a tak byl určen nový cíl výpravy: prvovýstup jižní stěnou Huandoy (6 395 m) v pohoří Cordillera Blanca.

Výprava odletěla 23. dubna 1970 z pražské Ruzyně do peruánského hlavního města Limy, kde měla čekat loď, která vezla horolezcům čtyři tuny vybavení. Jenže ta se nejen opozdila, ale jak se posléze ukázalo, dovezla náklad chudší o asi 400 kg oblečení a potravin, které byly cestou ukradeny. Jenže tahle nepříjemnost byla jen začátkem mnohem vážnějších trablů, které na výpravu číhaly.

Podle Marka Holečka byla peruánská výprava z roku 1970 i symbolem svobody pro Čechoslováky, kteří byli nespokojeni s tehdejším režimem. (V. Heckel)
Podle Marka Holečka byla peruánská výprava z roku 1970 i symbolem svobody pro Čechoslováky, kteří byli nespokojeni s tehdejším režimem. (V. Heckel)

Smůla expedice pokračuje

Krátce po založení tábora u jezera Llanganuco, 18. května, zahynul při vynášení věcí do předsunutého tábora pod stěnou Huandoy Ivan Bortel, nejlepší lezec celé výpravy. Osudným se mu stalo uklouznutí v poměrně jednoduchém chodeckém terénu a následný asi 30metrový pád. Tragédie otřásla všemi členy expedice, dokonce se uvažovalo o návratu, nakonec se ale zbytek výpravy rozhodl pro náhradní cíl: výstup „normálkou“ na nejvyšší horu Peru, vyhaslou sopku Huascarán. Vrátili se tedy k jezeru, do základního tábora v údolí mezi Huandoy a Huascaránem.

31. května v poledne, když 14 Čechoslováků sbíralo síly k dobytí vrcholu, se najednou u Huascaránu otřásla země. Tak silně (7,9 Richterovy stupnice), že se z vrcholu hory utrhl kus ledovce a masa kamení, bláta a ledu, pohybující se rychlostí více než 300 km v hodině, pohřbila v okamžiku vše živé v údolí. Pod lavinou zmizel také tábor československé expedice. Nepřežil nikdo.

Stojím u památníku, jehož idea se zrodila v hlavě jednoho z účastníků expedice Peru 1970 – sochaře Valeriána Karouška. Její realizace se nedočkal – památník byl slavnostně otevřen až 31. května 1971, na první výročí smrti 14 československých horolezců. Napadá mě – je něco, co je schopno spojit, překlenout těch 50 let? Co spojuje horolezce napříč desetiletími, možná staletími?

Na českém písku, kdysi a dnes

V českých pískovcových skalách, na kterých lezecky „vyrostla“ i česká elita 70. let, je stále rušno. Mladí horolezci mají na výběr stovky cest – pod mnohými se jako prvovýstupci zapsali členové expedice Peru 1970, jiné ještě voní novotou.

„Na lezení se mi líbí to, že se člověk může srovnat v reálném čase s konkrétními lidmi, kteří už tady nejsou.“ Odkazuje Stanislav Mitáč, lezec a editor webu eMontana na možnost lézt cesty staré 50 let a přitom mít téměř stejný pocit strachu a dobrodružství jako jejich prvovýstupci.

„Na lezení se mi líbí to, že se člověk může srovnat v reálném čase s konkrétními lidmi, kteří už tady nejsou.“ (S. Mitáč)
„Na lezení se mi líbí to, že se člověk může srovnat v reálném čase s konkrétními lidmi, kteří už tady nejsou.“ (S. Mitáč)

Standa se spolu s místními lezci rozhodl v den tohoto výročí natočit Příběh cesty s názvem Peru 70 u Sloupu v Čechách (VIIb se stavěním, čistý přelez letos v dubnu udělal Standa za IXa). Tuto čtyřicetimetrovou cestu na věž Socha svobody k prvnímu výročí neštěstí členů expedice udělali Joska Rybička a Milan Kudelka.

„Řekli jsme si, že by bylo pěkné, kdyby ti horolezci, elita 70. let, věděli, že na ně myslíme i nějakým aktivním způsobem, že dál děláme to, co je bavilo, že jsme ve skalách a stále přijímáme stejnou výzvu.“ Vysvětluje, proč vylezli zrovna cestu Peru 70 a jedním dechem dodává: „Když jsem viděl Heřmana, jak se tam dneska snažil, nebo jeho parťáka, Martina, měl jsem pocit, že je to jako cestovat v čase. Protože toho, co nás spojuje, je hodně. Třeba touha se prostřednictvím lezení poznat, zjistit, co dokážu, nebo balancovat na hraně – nezkoušet příliš moc, ale zároveň nebýt posera.“

„Člověka věčně prahnoucího po bohatém a intenzivním životě nezadrží žádná oběť. Horolezectví bude existovat, dokud budou existovat hory.“

(Arnošt Černík, člen expedice Peru 1970)

Huandoy o 50 let později

Linku, kterou si ve stěně peruánského Huandoye možná vyhlídli před 50 lety českoslovenští horolezci, vylezla až loni v srpnu naše současná horolezecká elita – Marek Holeček a Radomír Groh. Také oni si splnili svůj sen „Upřímně, přesný směr, kudy měla vést linie výstupu, neznali tehdy nejspíš ani sami kluci, když tam odjížděli. Jejich předpoklad byl udělat novou linii na jižní vršek čtyřhlavého Huandoyského draka. Však jaká byla jejich rozvaha na místě, kde se protnuli s reálným pohledem, je již navěky uloženo pod nánosem šutrů a bahna.“ Uvádí do problematiky prvovýstupu na Huandoy Marek Holeček, který se do Peru chtěl vždy podívat, obzvláště když měl bělostné štíty Coldillera Blanca jako na dosah ruky během cest třeba na Antarktidu. 

„Teprve minulý rok přišla chvíle, kdy konečně zbyl čas. Pak se už roztočila spirála zvědavosti, kdy jsem začal pátrat všude možně po databankách výstupů a též v myšlenkách, co o daném místě vím. Tím se vyplavily mé dětské vzpomínky při čtení příběhů z pionýrských dob českých a československých horolezců. Jejich úspěchy, ale i neštěstí, které je provázelo. Tak byl kruh téměř uzavřen.“

Huandoy (6 395 m) v pohoří Cordillera Blanca, Peru. (M. Holeček)
Huandoy (6 395 m) v pohoří Cordillera Blanca, Peru. (M. Holeček)

Prokletá výprava

Podle Marka Holečka byla peruánská výprava z roku 1970 i symbolem svobody pro Čechoslováky, kteří byli nespokojeni s tehdejším režimem. „Právě výprava kluků v sobě totiž nesla představu i mnoha dalších lidí, kteří doma byli zadupáni normalizační doktrínou. Dodávala záblesk svobody a dobrodružství v daleké zemi s příchutí pohádky.“ Pohádka, která se však posléze změnila v tragédii, dala výpravě přídomek „prokletá“. 

„Nikoliv kvůli tomu, že by účastníci byli jakkoliv špatní nebo prokletí, ale díky sérii nešťastného řetězení událostí, které je právě přivedlo až na místo pod Huascaránem ve špatný čas. Tam již zasáhla vyšší moc, jenž přišla ze dna moře při pohybu zemských desek. Uvolněná obrovská síla dál s krutostí pustošila 400 kilometrů pobřeží a 200 kilometrů hluboko do vnitrozemí. Ten den bylo během pár minut zmařeno dalších 70 000 lidských životů.“

Nesmrtelná myšlenka ve filmu

Marek Holeček a Radomír Groh v době, kdy v Peru pod lavinou zahynula československá horolezecká elita, ještě nebyli na světě. Přesto právě oni po 50 letech nejen uskutečnili plány svých předchůdců, ale dokonce natočili film, ve kterém se minulost prolíná s přítomností.

„U peruánské výpravy se přímo nabízelo oprášit a navázat na myšlenku našich předchůdců. Nicméně pro nové kroky vpřed je potřeba se vždy poohlédnout zpět, to abych věděl, kam došli ti přede mnou. Takže jsem využil faktu, že myšlenka je imunní vůči rokům v kalendáři. Tím byly sestaveny mantinely pro scénář filmového dokumentu, kde se dva příběhy o silné vášni, které od sebe dělí díra půl století, začnou navzájem prolínat v jedné časové ose. Jediné, co na začátku při odletu z Prahy chybělo, aby celý ten příběh fungoval, byla taková drobnost… Vylézt na kopec novou linií. Nicméně cesta BOYS 1970 následně vznikla, a tím dala název i celému filmu.“

Boys 1970

Marek „Mára“ Holeček a Radoslav „Radar“ Groh v srpnu 2019 uskutečnili prvovýstup alpským stylem na šestitisícovku Huandoy North v Peru (6 360 m n. m.), v oblasti Cordillera Blanca. Cesta je 1 200 m dlouhá a má obtížnost M6, WI6, ED+. Cesta byla pojmenována na památku československé expedice, jejíž členové zahynuli v roce 1970 pod sousedním Huascaránem pod lavinou, kterou uvolnilo rozsáhlé zemětřesení. Tento výstup spolu s výstupem na nepálský Chamlang byly porotou udělující ocenění Zlatý cepín označeny jako jedny z nejvýznamnějších z roku 2019.

Dialog dvou generací

Hodinový dokument střídá historickou linii, která je vyprávěna prostřednictvím členů tragické expedice: dobových fotografií Viléma Heckela, dopisů horolezce a sochaře Valeriána Karouška a pamětníků – pozůstalých a elitních horolezců 60. let. Současný příběh je zachycen obrazem i slovem obou prvovýstupců. Vyniká tak to, co generace horolezců dělí, i to, co je spojuje.

„Nejmarkantnější je svoboda v rozhodnutí. Udělám si čas, najdu letenku z desítek nabídek v daném čase, nikoho se nemusím doprošovat a letím. Další logistika na místě pro ty, kteří cestují často, nepředstavuje žádný problém. Vše jde v podstatě zařídit při cestě. Tedy od transportu pod kopce přes ubytování až po najmutí nosičů. Tento proces, kdy zavřete domovní dveře a následně už sípete ve výšce 4 900 metrů někde v Peru, obklopeni krásou hor, nemusí zabrat ani týden.

Jediný problém, který oproti tehdejší výpravě vidím, je nalezení volného výstupového směru. Tam se dynamicky zúžil výběr. Před 50 lety byly hory téměř nedotčené. Teď zbývají v Cordillerách cesty těžké nebo záludné. To, co nás spojuje, je času nepodléhající vášeň a očarování z jedinečnosti přírodních krás.“ Porovnává rozdíly Marek Holeček.

TIP: Přečtěte si recenzi knihy Peru 1970: Čeští horolezci pod Huascaránem od Libora Duška, která barvitě popisuje půl století starý příběh expedice Peru 1970 a propojuje ho se současností.

Když jsou hvězdy nakloněny

Přestože si horolezectví žádá obrovskou fyzickou kondici a přípravu, není to sport, kde se dají jednoduše poměřovat výkony. Často se navíc stává, že se plánovaný výstup zvrhne v boj o přežití. „Je to spíš zážitková činnost, kde ideálně musíte mít celou škálu výkonosti vrcholových sportovců, plus další dovednosti, které vás dovedou k vrcholu, případně pomohou jen přežít. Vždyť hory jsou prostředí s nejkrutějšími přírodními podmínkami, kam se člověk svépomocí dokáže dostat. Nic horšího pod dlouhodobou zátěží všudypřítomného chladu, dramatických změn počasí, nedostatku kyslíku a v opuštěném prostoru s celou plejádou dalších rizik nemáme.

Přitom každý z desetitisíců kroků je vázán přesností, protože vás gravitace táhne přímo do pekelné propasti. Na druhou stranu, každý výstup vám dá pocit z intenzity žití a zaznamená se v podobě prožitků mezi ty nejsilnější prožité okamžiky. Můžete vyzkoušet svoji představivost, odolnost, šikovnost a z důvěry druhému ukovat přátelství. A můžete se dostat i do míst panenských, kde natáhnete jen ruku a do dlaní chytáte hvězdy.“

Česká vlajka na památníku obětem tragických událostí roku 1970, který stojí nedaleko bývalého základního tábora pod Huascaránem. (M. Holeček)
Česká vlajka na památníku obětem tragických událostí roku 1970, který stojí nedaleko bývalého základního tábora pod Huascaránem. (M. Holeček)

A ty Markovi Holečkovi a Radkovi Grohovi během loňského výstupu na Huandoy přály. „Jedná se o jeden z mnoha krásných zážitků a uzavřených snů. Já s Ráďou dostal při výstupu a při celém dokončování natáčení přemíru štěstí, oproti BOYS, kteří měli nezaslouženou smůlu.“

Vilém Heckel, fotograf Expedice Peru 1970.

Vilém Heckel (1918-1970)

Vyučil se živnostenským fotografem–portrétistou, věnoval se reklamní fotografii – fotografoval auta, motocykly, elektro apod., ve které je jeho dílo dosud nedoceněné a často neznámé. V roce 1949 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců – fotografické sekce a v 50. letech se začíná aktivně věnovat horolezectví. Svými aparáty zachycuje fotografie plné příběhů hor a člověka. V polovině 50. let se stává fotografem na volné noze a plně se věnuje horám a cestování, túrám, expedicím a výpravám. Vydává první publikaci – Naše hory. V 60. letech následují tituly – Cesty k vrcholům, Království slunce a ledu, Expedice Kavkaz, Hindúkuš, Schody pod vesmír a další. 23. dubna 1970 odjíždí na expedici do Peru, kde se svými kamarády horolezci 31. května umírá v horolezeckém táboře zavalen lavinou bahna a kamení při zemětřesení pod horou Huascarán. V Trentu získal nejvyšší ocenění, v soutěži Vittorio Sella za horolezeckou fotografii. Během svého života vydal deset publikací, z nichž řada byla přeložena. Fotografie Viléma Heckela nadále vycházejí knižně in memoriam, což svědčí o jeho neustálé aktuálnosti. Cit, technická dokonalost a svědomitost, píle, odvaha a výlučnost zařadily Viléma Heckela mezi přední české a světové fotografy.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: