Expedice Finse 2007

Chci znovu a znovu prožívat tu volnost, osvobození od každodenních starostí, možnost žít jiný, někdy téměř až vysněný život. Zrovna tak pro tu nejistotu, která k cestování nerozlučně patří – napětí, někdy i trochu strach z toho, co mě čeká a s čím se budu muset poprat. Tam někde na cestách.

Finse 2007 je mou další expedicí, nebo chcete-li, výletem za vším, co jsem zmínil v předchozích řádcích. A nejen tím. Měla by také být menší přípravou na větší a dobrodružnější expedice. Ať už třeba na – v pořadí již třetí – pokus o přechod ledovce Vatnajökull na Islandu nebo přechod na Grónského pevninského ledovce. Ale popořádku.

 

Jako téměř vše začala i tato akce snem, představou o několika dnech, strávených v horách, daleko od civilizace a každodenních starostí. Před spaním, mnohdy i během dne při každé volné chvíli, jsem si v hlavě vybavoval všechny ty pocity, které člověk prožívá při podobných výletech, pohledy na zasněžené pláně nebo údolí lemovaná horskými štíty – postupně jsem promýšlel a plánoval jednotlivé detaily mého dalšího dobrodružství. Na jak dlouho bych chtěl jet, kudy by mohla vést má cesta, zda pojedu sám či někoho pozvu atd. Hned od začátku jsem věděl, že bych chtěl jet někam daleko od civilizace. Nešlo mi ani o to stranit se lidí, ale spíš třeba nejít po vyšlapané cestě nebo nepotkávat horolezce či turisty, čímž bych byl tak trošku okrádán o možnost vše mít pro sebe a prožívat naplno. Zároveň jsem hledal oblast, která by byla jednoduše dosažitelná. Neměl jsem chuť řešit velké problémy s organizací dopravy do oblasti, s transportem výbavy do dané země, zajišťovat povolení, pojištění nebo propracovávat způsoby záchrany pro případ, že by se nedej bože něco stalo. Chtěl jsem lehce pohodovou akci, žádné extrémy.

Po pár marných snahách najít rozumnou trasu přes Alpy jsem si vzpomněl na knížku Scott and Amundsen od Rolanda Huntforda – výjimečně dobře napsaný dokument o historii obou expedic, jež se snažily jako první dobýt jižní geografický pól. Matně jsem si pamatoval, že autor psal o nějaké oblasti v Norsku, kde se Amundsen několikrát připravoval na své expedice. Nelenil jsem a knížku ihned znovu přečetl. Tou oblastí byla náhorní plošina Hardangervidda, kterou dokonce Amundsen, spolu se svým bratrem, jako první přešel v zimním období. O cíli bylo rázem rozhodnuto. Zbývalo již jen dořešit, kdy jet a jestli jet sám nebo s někým. Obojí se vyřešilo prakticky samo během podzimu minulého roku. V září mně můj kamarád Petr nabídl jet na pár dní do italských Dolomit, projít nějaké ferraty (zajištěné cesty) a strávit pěkné dny v horách. Samozřejmě Čech je všude, a tak hned druhý den jsme potkali skupinku tří studentů z Brna. Zuzku, jejího přítele Aleše a Martina. Slovo dalo slovo a ve více lidech je vždycky více srandy – rozhodli jsme se zkusit druhý den společně vylézt na 3500 metrů vysoký vrchol Tofana de Roses cestou Giusepe Olivieri. Jedná se o poměrně náročný výstup vedoucí po úzkém a v místech velmi strmém jižním hřebeni Tofany. Pamatuji si, že jsem byl překvapen, s jakou lehkostí Zuzka přelézala i ty nejtěžší partie, a že byla mnohem rychlejší než zbytek výpravy, přestože v podobných horách nikdy před tím nelezla. Po návratu do Čech jsme si vyměnili pár e-mailů a já se rozhodl to zkusit. Zmínil jsem se Zuzce o svém plánu uskutečnit přechod Hardangerviddy a nabídl jí účast v expedici. V té době jsem již oslovil tři další lidi a všichni mi odpověděli, že nemají čas či peníze nebo vůbec chuť jet na dva týdny mrznout do Norska a ještě se přitom snažit ujít 150 km horami. Odpověď od Zuzky mi přišla snad ještě ten samý den a zněla – jedu! 
 

Začalo skutečné plánování a také těšení. Expedice pomalu začala dostávat konkrétní podobu. Už to nebyl jenom sen, přání někdy něco podobného uskutečnit. Měli jsme jasný cíl. Velmi brzo bylo rozhodnuto, kdy jet, a o co přesně nám jde. Začali jsme řešit složení jídelníčku, styl, jakým chceme přechodu dosáhnout, začaly práce na expedičním webu, abychom mohli o své expedici psát. Také bylo potřeba trochu dovybavit Zuzku, která se nikdy předtím podobné akce nezúčastnila. S tím nám pomohla firma Humi Outdoor, která sponzorovala mou expedici na Island a s kterou od té doby spolupracuji. Jejich nabídka obléknout nás oba do svých nejlepších výrobků výměnou za jejich testování nás nejen velmi příjemně překvapila, ale dodala nám i mnohem více chuti akci uskutečnit. V průběhu plánování přišla také nabídka od serveru ČeskéNoviny.cz přebírat a publikovat naše zprávy o expedici na svém webu. Stejnou nabídku jsme obdrželi i od cestovatelského serveru HedvábnáStezka.cz a kulturního portálu bavte.se. Díky spolupráci s těmito internetovými deníky máme možnost o naší mini expedici nejen vyprávět podobně nadšeným lidem, ale také se formou zprostředkované reklamy, aspoň trochu odvděčit firmě Humi Outdoor za jejich ochotu a podporu našeho projektu.

Teď už nám do odjezdu zbývá pouze necelý týden. Nevím jak u Zuzky, ale u mě doma se všude po podlaze válí hromady jídla, všelijakého oblečení, jsou tu lana, lyže, stan, spacák, karabiny, stoupací železa, po stole mám rozložené mapy, všelijaké poznámky k expedici nebo expedičnímu webu… jednoduše – expedice je již v plném proudu. O ničem jiném nepřemýšlím a ničím jiným nežiji. Pokud znáte tyhle pocity, nebo je aspoň rádi prožíváte při čtení o podobných výletech, přijďte zpět. Každý den zde bude nová zpráva o tom, jak nám je zima, jak jsme si třeba nechtěně vylili polívku do spacáku, nebo také o tom, jaká je Hardangervidda krásný kus země a jaké máme štěstí být dva týdny svými pány a uskutečňovat své sny.

Detaily o expedici

• Expediční web: www.pavelblazek.com/finse2007
• Cíl expedice: přechod náhorní plošiny Hardangervidda v Norsku
• Datum konání expedice: 10. až 25. února
• Přibližná vzdálenost traverzu: cca 150 Km
• Trvání expedice: dva týdny
• Průměrné teploty: -12°C přes den, -21°C v noci
• Váha veškeré výbavy vč. zásob jídla (na jednu osobu): cca 50 kg