HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Chile – Jezerní oblastí na horském kole

Chile – Jezerní oblastí na horském kole

Pro milovníky turistiky, cestovatelé a hlavně lidi zaměřené na aktivní poznávání přírody ideální. Jezerní oblast je místo, kde naleznete vše.

Na přelomu ledna a února, kdy v Chile vrcholí léto jsme se rozhodli s ženou procestovat na horském kole Jezerní oblast v Chile. S koly sbalenými v transportních brašnách, jsme se letecky přemístili z Vídně přes Řím a Buenos Aires do hlavního města Chile Santiaga.

Asi 800 km jižně od hlavního města Santiago de Chile leží jedna z nejkrásnějších oblastí v Chile. Jezerní oblast – region Los lagos. Startovacím místem do této oblasti je město Temuco ležící na úpatí sopky Villarica. Překrásná zelená krajina je doslova protkaná řadou řek a poseta množstvím jezer, na jejichž modrých hladinách se odrážejí zasněžené kužely vulkánů. Úžasné jsou také, daleké výhledy na zasněžené vrcholky And. Dodnes zde žijí původní obyvatelé Mapuchove.

Je 19 hodin večer, vedro jak ve skleníku a my čekáme na autobus do Temuca. Na zastřešeném autobusovém nádraží je celkem cvrkot a své služby zde nabízí hned několik společností.

Z Cunco do Curarrehue

Se společností Pulman bus za 1000 $ peso, v přepočtu 370 Kč za osobu, se přes noc přesunujeme na úpatí sopky Villarica do města Temuko, jenž je vstupním městem do Jezerní oblasti. Skládáme kola za přítomnosti místních zvědavců a v zápětí začínáme ukrajovat první kilometry z naší dobrodružné cesty.

Z Cunco do CurarrehueZ Cunco do Curarrehue

Z Cunco do CurarrehueZ Cunco do Curarrehue

Mapa ChileMapa Chile

Jedeme po asfaltové silnici směr Cunco. Poměrně těžko se zatím vyrovnáváme s obrovským teplotním rozdílem. Časový posun 4 hodin nám nedělá žádné problémy, ale 30°C vedra ve stínu, ještě večer v 8 hodin je 24 °C, nás ubíjejí. Den zakončujeme na kouzelném místě soukromé farmy, obklopené lesy.

Konečně jsme se pořádně vyspali po těch nočních přesunech v letadle a autobusu. Vaříme, balíme stan a v zápětí pokračujeme v jízdě. Zatím po asfaltové silnici nahoru a dolů. Jen ostře žluté dopravní značky nám prozrazují co bude následovat. Ještě kousek za městečkem Cunco se těšíme jízdou po zpevněném asfaltovém povrchu s nádhernými výhledy na zasněžené vulkány.

Z Cunco do Curarrehue

To se však v zápětí mění. Pevná asfaltová cesta se proměnila v prašnou, sypanou s drobnými oblými kamínky. Charakterem připomínající vlnitý eternit a místy, tak trochu jarní orbu. Zadnice máme naklepané jako nedělní řízky, ruce jsou vytřepané jak po celodenní práci s vibračním pěchem. Od slunce jsme spálení do červena jako raci a přejedení, nebál bych se použít výrazu přežraní, prachu zvířeného z projíždějících aut. Nechceme si stěžovat. Vybrali jsme si to sami. Jsou zde, ale pozitiva, která mažou vše zlé.

Přijíždíme k Lago Colico – rozlehlé jezero s průzračnou vodou a skvělou koupačkou. Na jeho konci přečkáváme dnešní noc.

Kvůli menším přeháňkám vyrážíme další den později. Sotva však vyjedeme, jsme spláchlí přívalem čerstvého deště. Jako dvě zmoklé slepice se krčíme pod větvi košatého stromu a čekáme na lepší počasí. Po chvíli pokračujeme.

Cesta je jak na houpačce. Nahoru, dolů a zase nahoru. Hodně nahoru. Aby té smůly nebylo málo, praskl Evě při nájezdu do jednoho z mnohých kopců řetěz. Samozřejmě nýtovač řetězu zůstal doma. Eva se vrací pěšky zpět kousek za zatáčku, kde jsme viděli odstavená pracovní auta s dělníky, požádat o zapůjčení nějakých kleští . Já se mezi tím snažím spojit roztržený řetěz pomoci vlastního nářadí. Oslovení dělníci se vyloženě baví, když spatří pohlednou blondýnku. Mají z Evy srandu. Ovšem jen na chvíli, a to do doby, než se na scéně objevuje seňora jen o maličko větší než pivo. V mžiku mapuje situaci. Ráznými povely vysílá jednoho chlapa s hasákem a kombinačkami za mnou. Společnou spolupráci se nám daří řetěz spojit. Podáváme si ruce a s poděkováním se loučíme. Večer nacházíme romantické místo u jezera lago Caburgua.

Národní park Huerquehue

Další den se nedá nazvat jinak, než 40km trek s koly. Jedeme, vlastně jdeme proti proudu řeky rio Blanko. Stoupání je tak strmé, že místo jízdy na kole, tlačíme. Dělíme stoupání na dvě kategorie; tlačení za řidítka a tlačení za řidítka a sedlo. Nyní, jen pozitiva: Čarovné přírodní scenérie, jedinečný chilský les v NP Huerquehue, slunečné počasí s modrou vymetenou oblohou a usměvaví domorodci Mapuchové.

PN HuerguehuePN Huerguehue

Po velkém úsilí překonáváme sedlo a začínáme „slaňovat“ do údolí. Sjíždíme podél řeky na jejímž břehu, v místě pod skalou a širokým stromem rozkládáme stan. V řece plné létajících ryb se společně s dětmi koupeme. Noci jsou zde chladné a tak mi můj slabý spacák dopřává noční „jízdu na motorce“. Klepu kosu a probouzím se úplně zkřehlý.

Vymaňujeme se z prašných cest a v městečku Curarrehue, kde mají nádherný dřevěný kostel s kamenným soklem a schody, opět najíždíme na asfaltovou cestu vedoucí z Pucónu do Argentiny přes horský průsmyk. My pokračujeme směrem na Pucón a míříme do oblasti NP Huerguehue.

Již dva dny jsme uvězněni ve stanu, schovaní před deštěm. Před tím jsme však stihli projít překrásný trek v NP Huerquehue. Asi 18km okruh se začátkem v 700 m. Okruh kolem malebných jezer, vodopádů, lesem vzrostlých buků a zakrslých aurekalii vysoko nad hranicí tisíce metrů. S početnými výhledy na zasněžené vulkány a jezera přes průhledy mezi větvemi košatých stromů. Ten den počasí přálo. Sotva jsme však dokončili pochod a došli ke kolům, začalo pršet. Prší i nyní.

Pucón

Je neděle a my se suneme směrem na Pucón. Je třeba se zmínit o tom, že veškeré cesty i v těch nejzapadlejších částech jsou lemovány ostnatým drátem, který ohraničuje pozemek k cestě přilehlý.Všechny pozemky jsou zde v soukromém vlastnictví. Najít jen tak volné místo na postavení stanu je zde velký problém. Pomalu se stmívá a my nemůžeme nalézt vhodné místo, kde bychom přenocovali. Všude samý ostnatý drát a ne a ne najít malý plácek.

Zkoušíme štěstí v domě u cesty, u kterého je rozlehlý pozemek obklopený lesy. Ptám se staršího pána, který nám jde otevřít, zda bychom si na jeho pozemku nemohli postavit stan a přespat. Měří si nás od hlavy až k patě. A teď přijde trochu španělštiny. Odpovídá: „Yo pregunto mi seňora“. Volně přeloženo: „Musím se zeptat moji ženy, jestli se mi vůbec chce vás nechat přespat na mém pozemku“. Jenomže paní je formát. S širokým úsměvem a pohybem ruky nás zve dále. Nakonec z toho je bohatá večeře a teplá sprcha.

Jsme v městečku Pucón s nádherným výhledem na zasněžený vrchol Villarrica, který je na dosah. Sopka tvoří dominantu nejen města, ale celého širého okolí. V městečku nabízející nejvíce služeb a oudorových aktivit v celé oblasti. Prostě blázinec. Hlava na hlavě. Dokupujeme zásoby, posíláme zprávu domů a mizíme odtud. Nic pro nás. Směřujeme směrem k Argentinské hranici.

Směr Argentina

Po cestě lemované z obou stran ostružinami, střídavě nahoru a dolů, podél obrovských jezer Villarrica a Calaquen dojíždíme do městečka Conaripe. Dále po cestě stejného profilu až do Lican-Ray. Kousek za městem končí asfaltová cesta. Před námi se vine 32km prašná cesta s 15km úsekem „mucho loma“ – hodně do kopce.

Následující obrovský kopec a my sesedáme se sedel. Co to? Jedno z projíždějících aut Nissan picup zastavuje a nabízí odvoz. Pohledná blondýnka zapůsobila. Nakládáme kola i naše maličkosti. Divokou jízdou v oblaku prachu zprvu stále do kopce, dorážíme úplně vytřepaní do malinkého městečka Liquine. Městečko je proslulé spoustou termálních pramenů a koupelí v jeho širém okolí.

Manquecura je název termiku, ve kterém se bahníme dva dny. V přepočtu za 300 Kč za oba i s místem pro stan. Smýváme se sebe všechnu tu nahromaděnou a zažranou špínu, která na nás ulpěla od poslední koupele a obzvláště po dnešní prašné cestě.

Před námi je královská horská etapa. Stoupáme serpentinovou kamenitou cestou do sedla 1123 m. Za sedlem nás již čeká Argentina. Cesta je rozbita, úplně rozflákaná na hadry. Prý mezinárodní spojnice mezi Chile a Argentinou. Na posledních 5 km jsme nastoupali 400 výškových metrů. O muerte! Odměnou nám však je nádherná příroda a divoké scenérie tvořené vzrostlými listnatými stromy, loukami pokrytými koberci květů rozličných barev.V dáli dominuje zasněžený vulkán Lanin, který přejmenováváme na Lenin. Po překonání hranice se struktura cesty mění z kamenné na hliněnou a nám se hned jede lépe. Za námi zůstává divoká leč malebná chilská krajina, jež přechází v stejně tak malebnou a divokou i na argentinskou strnu. Potkáváme první domorodce, kteří na nás působí strašně sympaticky. Všichni nás zdraví s temperamentem jim vlastním. Jedeme kolem horských jezer, na jejichž modré, větrem jemně zvlněné hladině se zrcadlí slunce a okolní kopce. Pestrobarevné rozkvetlé květy nás nutí zastavit, pokochat se tou krásou a pořídit fotografie.

Úplně vyčerpáni, dojíždíme na večer do kempu u jednoho z mnoha jezer. Na naši otázku: Kolik že se platí za kemp? Odpovídá sympatická Argentinka: „Nada, todos libre.“ Všechno je bezplatné. Ať žije Argentina a taky ať žijeme my!

Národní park Lanin

Stále nádhernou krajinou v NP Lanin, ukrajujeme další kilometry z 61km porce v horském terénu. Jak jinak než nahoru a dolů. Slunce pálí a teploměr přetekl hluboko nad 30°C. Teprve nyní probíhá pohraniční kontrola. Je to spíše přátelská konverzace doplněná dotazy z naší strany na další charakter cesty.

PN LaninPN Lanin

PN LaninPN Lanin

PN LaninPN Lanin

Oběd ve stínu košaté a voňavé borovice se zvukem bublajícího potůčku a zpěvu ptáků. Prostě idylka. Večer opět spíme volně u jezera. Lidé jsou zde strašně milí. Usínáme. Nad námi visí divoké mraky osazené v modré obloze osvětlené rudými paprsky zapadajícího slunce. Tak nějak si představuji veget.

Sjíždíme do kouzelného městečka pod štíty hor se stejně kouzelným a pohádkovým názvem San Martin de los Andes. Odtud se vydáváme na cestu zpět do Chile. Cesta vede podél jezera Lazar strmě nahoru napříč národním parkem Lanin. Po 13km stoupání začínáme sjíždět a před námi se rozprostírají štíty hor. Krajina vzhledem připomíná Aljašku. Ochladilo se. Zima je taky jako na Aljašce, a tak nezbývá, něž vytáhnout teplé oblečení.

Další den je výrazně tepleji. Pokračujeme nejprve po asfaltu až k jezeru Pichitraful. Zde však asfaltová cesta končí a začíná 50 km prachového pekla. Tak přežraný prachem jsem v životě ještě nebyl. Frekvence aut, zůstává na stejné úrovni, jako na asfaltovém podkladu. Tam, kde stromy tvoří jakýsi přírodní tunel není pro prachovou clonu vidět ani na 2 m. Mění se i struktura povrchu. Doposud jemný kamenitý povrch se mění v hrbolatý sypaný štěrkem frakce 16/32 takzvaný kačer.

Opět jsme na tvrdém asfaltovém povrchu. Stoupáme serpentinovou cestou vysoko do sedla 1321 m na argentinsko-chilskou hranici. Dříve než přichází závěrečné stoupání, procházíme celní kontrolou. Oproti místním, kteří jsou podrobeni důkladné kádrové i fyzické kontrole, jsou jen naše zavazadla očucháni psem. V zápětí znovu šlapeme do kopců.Pro změnu nadáváme jako špačci na nekonečné stoupání, vedro, a na kamiony.

Paso internacionál cardenal Antonio Samore. S radostí objímáme vrcholovou tabuli v sedle 1321 m. Vítejte v Chile.

Sjíždíme po cestě lemované žlutou čarou. Na okamžik se objevuje vulkán Puyehue. Foto, než se definitivně ztrácí v mracích. To co jsme nastoupali postupně ztrácíme.

Postupně se přemísťujeme z hor k Tichému oceánu do městečka Valdivia. Rušné, turisticky velice atraktivní městečko na soutoku tří řek. Řeky se stékají v jednu, která po 15 km vtéká do oceánu.

Nádherný západ slunce, vlny narážející na pobřežní kameny, houpající se loďky kousek od pobřeží a rybáři lovící plody moře, které se pak snaží prodat turistům přímo u cesty. Jen kousek dál je písečná pláž a to je ideální místo k postavení stanu a posezení u ohně s chilskou mládeží. Je zajímavé pozorovat prodavače, jak zručně porcují jednotlivé ryby rozličných barev a druhů. Odřezané a nepotřebné kusy pak odhazuji za sebe do řeky, kde už na maso čekají netrpěliví lachtani, kteří se o kořist mezi sebou přetahují.

Užíváme si večerní atmosféru města a poslední chvíle strávené v tomhle malebném městečku. Přespáváme v kempu vysoké školy zemědělské v sadě plným jablek kousek za městem. Další den se přejíždíme na autobusové nádraží. Rozebíráme kola a večerním autobusem se přemísťujeme zpět do Santiaga.

V průběhu třech týdnů, jsme projeli jen část jedné z nejkrásnějších oblastí v Chile. Pod zasněženými vulkány, kolem tyrkysových jezer a hučivých řek. Po cestách asfaltových, kamenných, lesních, mnohdy prašných s širokými panoramatickými výhledy na zasněžené vrcholky And. Pastelově zelený les, staletý prales a zakrslé aurekálie na nás působili exoticky. Rozlehlé louky pokryté koberci různě barevných květů, byly balzámem a pastvou pro naše oči.Úchvatně a divoce na nás zapůsobila zdejší krajina. Lidé strašně milí, leč trošku odtažití a neosobní, což je důsledek civilizace. Kdo by čekal zaostalost a chudobu bude zklamán, nebo spíše překvapen. Chile je velice kulturní a rozvinutá země na úrovni vyspělých západoevropských zemí.

PN Huerguehue

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: