Běžkařský přejezd minivelehor

Změna je život

Dovolte mi, drazí čtenáři, pojmout tento tip na výlet, který pro vás uveřejňuji, pojmout trochu jinak – jako zápis z akce, které jsem se zúčastnil společně s kamarádem Jirkou. Bylo to letos na jaře, ale je vhodné vyrazit v kteroukoliv zimní dobu, neboť hřeben Krkonoš většinou svou sněhovou pokrývku udržuje v dostatečné souvislosti díky nadmořské výšce a klimatickým podmínkám. Běžkaření si tudíž užijete až až. Jedná se o (plně) dvoudenní akci, a tak je na víkend jako stvořená!

Ačkoli už nikde v nížinách sníh nebyl a na Pálavě začaly pomalu rašit koniklece, bylo pro vlakové spolucestující velkou neznámou, proč ti dva kluci tahají velké batohy a ještě k tomu běžky v ruce? Nechutně brzy v pátek ráno jsme vstali, dorazili z východních Čech vlakem a lehce po šesté ranní jsme se začali ubírat blíže Krkonoším. Z ospalosti nás vytrhl až Trutnov, kde se okolní kopce krásně jarně vybarvily, ale pohled na zasněženou Černou horu (1299 m n.m.) oznamoval jasně, že si ještě sněhu užijeme. Autobusem z Trutnova jsme se dostali až do Janských Lázní. Zde pro nás akce nadobro začala.

Vzhůru a vzhůru, to byl program pro následující necelé dvě hodiny. Z turistické značky jsme uhnuli přímo do sjezdovky, po jejímž okraji jsme nabírali metry docela rychle. Na vršku Černé hory (1299 m n.m.) jsme konečně vyměnili pohorky za běžkařskou výstroj a dojeli se po příjemně vedené stopě podívat až k vysílači. Je fajn vědět, že největší stoupání už máte za sebou a že jste opravdu na hřebeni. Přes typicky krkonošská místa jako Václavák či Pražskou boudu jsme se dostali po červené značce až k Chatě Na rozcestí, kde jsme si dopřáli malou pauzu na příjemném jarním sluníčku. Sněžka (1602 m n.m) se mezitím dostala z oblačného závoje a ukázala se nám v celé své kráse. Pokračovali jsme okolo Výrovky přes kopec nahoru a dolů až na Luční boudu.

Čas jsme měli dobrý, a tak jsme odbočili na Sněžku (1602 m n.m.), kde jsme měli v plánu přespat. Zahrabaní ve sněhu – abychom trochu potrénovali svou kondici. Nahoru to nebyl žádný med, uklouzané namrzlé kameny, sníh povoloval v jarním slunci a zase tuhnul s příchodem mraků.

Na samotném vrcholu vítr jako blázen, sníh ztvrdlý tak, že nebylo možné vykopat lopatou díru na přespání. Vyčkali jsme západu slunce a za svitu čelovek ještě sestoupili k polské boudě pod Sněžkou – Schronisko Dom Ślaski, kde jsme naštěstí objevili bivak v návěji u plechové stěny nedaleké kůlny, takže jsme vyházeli nafoukaný sníh a nasoukali se do díry dvakrát jeden metr, půl metru vysoké.

Ani Polka s dobrou duší, která nás přišla přesvědčovat, ať jdeme do chaty, neuspěla, měli jsme perfektní závětří a zima zase tolik nebyla, což se o vrcholku Sněžky (1602 m n.m.) říct v danou chvíli nedalo vůbec. Polospánek střídalo pozorování nádherných hvězd a nejvyššího vrcholku České republiky, který svítil díky polskému hotelu nahoře.

Den druhý – Hlavně setrvat!

Druhý den pěkně naopak vůbec nebylo, vítr nafoukal z Polska značnou oblačnost, ale tak jako tak jsme museli opustit vyhřáté spacáky v poloiglů a nasoukat se do studených běžkařských bot, abychom pokročili na druhou stranu hřebene. Kvapem jsme si všechno sbalili, v patřičném silném větru a mlze se sněhem se odebrali brzo na cestu.

Po polské straně a po hranicích jsme pokračovali až na Špindlerovu boudu, cestu jsme měli zpestřenou přejezdem namrzlých ledovosněhových desek, na kterých sotva držely hrany lyží, Jirka se dokonce sklouzl po zadku dolů, já se pro změnu asi třikrát natáhl dopředu. Ze sněhových plání jsme shlíželi do promrzlé ranní nížiny na polské straně. Zkrátka zábava a radost přežívání v přírodě. Lidi nikde, v tom saigonu by ani psal nevyhnal. Nad Špindlerovkou jsme neriskovali a prudký kopec sešli. S těžkými batohy a foťáky by šlo o zdraví. Na Špindlerovce jsme si dali snídani, lidé teprve vstávali a my už měli skoro deset kilometrů v nohách. Počasí se nelepšilo, a tak jsme se rozhodli zase pokračovat co nejrychleji dále. Okolo bývalé Petrovy boudy přes Dívčí (1413 m n.m.) a Mužské kameny (1416 m n.m.), Vysoké kolo (1509 m n.m.) až na Sněžné jámy. Cesta pořád stejná – vítr, že se proti němu nedalo skoro ani jít, namrzlý sníh, na kterém to klouzalo a po sněhu se nešlo hnout. Do toho začala mlha na pět metrů, takže jsme Sněžné jámy skoro minuly. Škoda, jenom chvíli jsme měli možnost vidět nad údolím cestu, na níž umrzl Hanč s Vrbatou při slavných závodech.

Ani jsme se nezastavovali, když nebylo nic vidět, nikoho jsme nepotkali, od Jam jsme sjeli až k opevněnému Violíku (1472 m n.m.) po zledovatělé uježděné cestě a následně až k Vosecké boudě, která nám udělala na chvíli zázemí, protože byl čas oběda a hlavně byla v závětří. Lidmi se to tu jenom hemžilo, nikomu se nahoru na hřeben nechtělo a když od nás zjistili, že jedeme až ze Sněžky (1602 m n.m.), mnozí nám nevěřili. Od Vosecké boudy jsme sjeli úžasných deset kilometrů až do Harrachova, nemuseli jsme hnout nohama, stačilo se jenom odpichovat a křičet na skupinky chodců, co šli čtyři vedle sebe a nebylo se kam uhnout. Naštěstí jsme to všichni přežili ve zdraví, jenom můj výtečný pád nepřežil filtr na foťáku. Ale to se stane. V Harrachově nás přivítal déšť a trochu opožděný autobus, nicméně nám čekání zpříjemnil místní upovídaný sportovec, kterému mohlo být okolo třiceti. Přesunuli jsme se do Tanvaldu na vlak, který nás utahané a vyfoukané krkonošskou hřebenovou vichřicí zavezl zpět domů směrem do východních Čech.

Rada nad zlato

Za dva dny je tedy možné na běžkách ujet poměrně pohodlně skoro šedesát kilometrů a trasa, kterou jsme absolvovali je ideální i na dvoudenní přechod natěžko v létě, jde samozřejmě zkrátit a nastoupit na hřeben i z jiných míst. Ačkoli spaní venku není standardně tolerováno (v létě skoro vůbec a v zimě pramálo, většinou jen ve stanu v těsné blízkosti chat po domluvě), abyste se vyhnuli pokutě je jedna ideální možnost, kde přespat přímo na hřebeni: ano, v Luční boudě!

• Nejvýše položená chata (1410 m n.m.) v České republice
  
  
• Uvnitř budovy je vlastní pivovar a pekárna, které lákají turisty nejen k nárazové návštěvě, ale i k přespání a delšímu pobytu s užíváním si Krkonoš.
  
  
• Strategická poloha chaty je takřka bez chyby. Celou východní část hřebene Krkonoš máte z chaty co by kamenem dohodil. A při dvoudenním přejezdu je téměř v polovině trasy!
  
  
• Ceny za ubytování za noc se pohybují od 300 Kč do 1050 Kč, více podrobností včetně kontaktu naleznete na webových stránkách www.lucnibouda.cz.

Luční bouda – lepší místo k přespání nenajdete! Nejvýše položená chata (1410 m n.m.) v České republice Uvnitř budovy je vlastní pivovar a pekárna, které lákají turisty nejen k nárazové návštěvě, ale i k přespání a delšímu pobytu s užíváním si Krkonoš. Strategická poloha chaty je takřka bez chyby. Celou východní část hřebene Krkonoš máte z chaty co by kamenem dohodil. A při dvoudenním přejezdu je téměř v polovině trasy! Ceny za ubytování za noc se pohybují od 300 Kč do 1050 Kč, více podrobností včetně kontaktu naleznete na webových stránkách www.lucnibouda.cz.