Španělsko pro většinu našich turistů představuje slunečné pobřeží jihu, moře a suchou pustinu uprostřed Iberského poloostrova. Jenže na severu je několik míst, která stojí za návštěvu. A to i pro vodáky.
Pod jménem Galície si většina lidí představí zřejmě Galského kohouta, tedy část třeba dnešní Francie, možná to v někom vzbudí dojem některého z míst v Italií. Galície je provincií tzv. „zeleného Španělska“. Španělsko pro většinu našich turistů představuje slunečné pobřeží jihu, moře a suchou pustinu uprostřed Iberského poloostrova. Jenže na severu je několik míst, která stojí za návštěvu. A to i pro vodáky. Pokud úspěšně přejedeme Baskicko, kde nám turistické brožurky zapovídají používat věty jako : „Dej sem toho Velveta nebo bude po tobě veta“, to proto, že ve slovech je obsažena zkratka „ETA“, přejedeme Kantábrii, Astúrii a dorazíme do cípu nad Portugalskem – do Galície. 
Celým severem se táhne Kantaberské pohoří s nejvyššími vrcholky v „Picos de Europa“, přesahujícími 2500 m nad mořem. Řeky stékající z těchto hor do Biskajského zálivu se nesmí v sezoně tahu lososů sjíždět. Ale voda je zde i v zimě (listopad až únor), kdy to lze a kdy je zde jednak dostatek vody a na druhé straně „příjemné počasí“ (nějakých 10-15 stupňů, občas déšť). V únoru se nám na vodu ještě nechtělo, tak jsme zvolili „svátkové týdny“ na konci dubna a počátku května letošního roku. Počasí bylo stejné jako v únoru (nějakých 10-15 stupňů a déšť proložený občas krupobitím a v jižní Francii dokonce 10 cm sněhu). Moc jsme se neohřáli, ale voda stála za to. Vynechme problémy dlouhé cesty (téměř 3000 km jen tam), poruch automobilových (rozpadlá převodovka) a zažívacích (z vína nebo stravy?) a věnujme se řekám.
Oblast „Picos“ jsme úmyslně vynechali, vědouce, že se tu nesvezeme a započali svou cestu na řece Narcea. Ale i zde nám „Guardía el Río“ oznámila hned ráno, že jsme na lososí řece a že musíme na úsek nad přehradou. Obecně zřejmě platí, že splouvání je zakázáno jen na tocích tekoucích přímo do moře. Jakmile je tok přerušen přehradní hrází, lososi dál nemohou a mohou sem vodáci. Na horním toku jsme neměli problémy. Dostatečně vodnatá, místy kamenitá řeka obtížnosti I-II s jedním či dvěma místy III nás docela nadchla a byla příjemným vstupem do vod severního Španělska. Pokračujeme dále do Galície. Zde máme informace o řekách dostatek (i když se nám španělsko-francouzskou kilometráž „Kayak en Galícia“ sehnat nepodařilo). Informace z německých pramenů a internetové stránky místních raftařů „Arrepions“. Tuhle partu potkáváme hned na druhé řece – Ulle. Úsek pod přehradou je vodnatý (nějakých 50 kubíků) a většinu odrazuje. Voda teče mezi stromy, v zatáčce jsou vidět obrovské vlny a řeka někam mizí. Nakonec se ukázalo, že jen za tu zatáčku a to horizontálně, nikoliv vertikálně. Necelých 12 km toku je střídáním krátkých peřejí s velkými vlnami, které krásně houpou, karfioly a víry, které si s lodí dělají co chtějí (většinu rodeových prvků umí řeka lépe než jezdci) a rychle tekoucí vodou. Teprve ve druhém úseku se řeka trochu zklidňuje a zas přicházejí jezy (umělé, ale vypadající jako přírodní) s krásnými „šlajsnami“. „Playboateři“ si užívají. V polovině plavby potkáváme právě kamarády z Arrepions. Jsou unešeni, že jsme z Čech, obdivují, že jedeme na kajacích (já na singlu) a ne na raftu a doporučují nám další řeky. Bohužel komunikace probíhá trochu ve francouzštině, hlavně ve španělštině s anglickým OK nebo super. Přesto rozumíme, že máme určitě navštívit „Mino wave“, rodeový spot na hraniční řece u Arba a ukázková je prý řeka Leprez (něco jako Viecho nebo Versazca) nebo Arnoia, to je totéž. Zařazujeme je tak trochu do plánu, i když o nich víme. Přejíždíme na řeku Deza.
Jen několik lodí dává na vodu na horní úsek, který je uváděn jako IV-V+. Dvě místa zkoumáme, ale nevypadají zrovna bezpečně. Skupinka dává na vodu pod nimi a pod dalších asi 4 km se připojují ostatní. Přesto je řeka stále divoká, stupně, peřeje, určitě do WW IV. Studujeme v mapě program na další den. Mapy příliš nesouhlasí se skutečností. Máme několik map Michelin a pak atlasy RV Verlag. Rozdíly mezi nimi a pak ještě skutečností jsou značné. Občas cesty nejsou na mapě a což je horší, někdy i naopak. Na řece Arnoia jsme třeba most podle mapy hledali zbytečně – prostě není. Volíme podle mapy řeku Umia, která teče údolím hned vedle Dezy a mohla by mít stejný chrakter. Hned za první zatáčkou se to potvrzuje, peřej a stupeň s válcem IV. Jenže velmi rychle se řeka uklidňuje a nakonec proplouváme pralesem. Několik kilometrů vzduté vody a hráz nově stavěné přehrady o které nikdo neví. Asi je tajná, protože ochranka hráze nás okamžitě vyhnala pryč. Naštěstí cílový most je 500 m pod přehradou a tam naše auta. Pod hrází pokračuje ještě asi kilometr vody IV+ k výtoku z údolí a pak klid. Tohle se nepovedlo. Náladu spravuje druhý den Arnoia. 12 km kaňonem, voda III – V+ bez možnosti přístupu (ten most chyběl). Opravdu expediční! Ještě, že šla na vodu skupinka nejlepších a tak se to moc nepletlo. Ale Arnoia stála za to. Čas nás tlačí, tak pojedeme hledat vlnu na Mino. Přístup k řece podle informací Arrepions jsme nenašli. Řekou teče nějakých 500 m3/s – pro nás neuvěřitelné, voda jak v Kanadě, Naštěstí spád malý a tak hrozí jen velké vlny, víry a krafioly. Takhle jsme snad ještě neviděli vodu se chovat. Karfiol zamáčkl Járu i se singlem metr pod vodu, s Barasem udělal vír krásnou piruetu za 6 bodů (podle CNAWR klasifikace). Jak by se v tom asi plavalo? Tak jsme delikátně přešli hranici. Startujeme na pravém břehu a končíme na levém – v Portugalsku. Konečně slunce a teplo. Přejíždíme na první portugalskou řeku – Tamegu. Informace zní – 35 km WW III v jednom úseku. Nemáme čas hledat nic jiného a tak jedem spodní část od slalomové trati, kterou vypláchla letos velká povodeň, místního slalomového oddílu a končíme asi po 7 km u další slalomové trati v městečku Amarante. Tady nás čeká trenér portugalských slalomářů (jak o sobě tvrdí), zná Pollerta a další a tak se lámanou portugalštinou radíme kam dál. Víme o řece Paiva, ale jen to, že je bezva. 
Doporučuje nám spodní úsek téměř až k jejímu ústí do veletoku Douro, ten prý je tak III-IV a jezdí se zde slalomy i rodeo. Vršek je prý excelentí, tak IV – VI+. A jen za malé vody! Tu máme, ale počasí pod psa a není čas. Budeme se sem muset vrátit. Ale i spodní úsek je krásný, vody dost, tekoucí voda se střídá s dlouhými peřejemi slibované obtížnosti. Jen jedno místo, asi po necelé hodině plavby, vypadá shora nevině. Matouš najíždí první, válec s ním práskne do skály, ještě vidím eskymáka a raději couvám z nájezdu a volím „dámskou cestu“ vpravo. Zespoda je vidět nádherný sifon (a dostatečně nebezpečný). Ještě že tak! Dál jet se nám nedaří, cesta zpět je daleká, ale řeka je tu spousta a všechny budou hezké. Dalších 1500 km do Francie k rozbitému autu, ještě vodácká radost na řekách Adour Lesponte a Adour (krásná IV-III s pěknou vodou) a dalších 1500 km domů, do Čech.
Dlouhý výlet, chtělo by to buď víc času nebo dopravit se tam nějak jinak (vlakem, letadlem, já nevím…). Nejen Alpy jsou krásné!
Rady na cestu:
Po trase Praha-Stuttgart-Ženeva-Lyon-Narbonne-Tarbes-Bilbao-Oviedo-Lugo se dostanete do Galície. Mezi Bilbaem a Lugem leží pohoří Cordillera Cantabrice s Picos de Europa, odkud stékají řeky na jih jako přítoky Doura a na sever do Biskajského zálivu. Severní odtoky je možno sjíždět v listopadu až do půlky března. Teplota zde je okolo – stupňů a vody dostatek. Kempovat je možné kdekoliv ve skrytu a míst je dost, hotýlky jsou levné a příjemné. Cenová úroveň asi tak jako u nás snad jen mírně nad. Toky vlastní Galície tekou v oblasti Ourense, Ponferada a Pontevedra. V Portugalsku pak jsou zajímavé úseky na velké řece Mino (rodeová vlna u Arbo) pod přehradami, střední tok řeky Tamega, celá řeka Paiva, obě jsou přítoky veletoku Douro. Tamega protéká v úseku nad Amarante krásnou soutěskou obtížnosti I-III. Paiva, levostranný přítok Doura pak má krásný extrémní úsek mezi Castro Daire a středním úsekem, který obsahuje peřeje WW IV-VI a lze jej sjet jen za optimální malé vody. Skoky, válce, sifony to vše přináší maximum adrenalinu. Dolní úsek je příjemně rekreační, II-IV, již vodnatější a peřeje jsou přerušovány klidnějšími úseky. V Portugalsku by se našly i další řeky stékající ze Serra de Estrela, mnoha obtížností. Nevýhodou je snad jen vzdálenost od Čech. Pokud by milovníci Korsiky či Piemontu našli odvahu na dalekou cestu z Čech až na konec světa, najdou tu řeky jako : Couso – 6,5 Km IV-V+ (3X) 24 -nebo Parada – 4,5 km IV-V, 1X 33 a další Verdugo 8 km IV-V+, 3X, 20-60 , Linares 5 km IV-V,2X,22, Deza 13,5km, III-IV (V) 1X, 9-15 , nejhezčí řeka oblasti Lerez 12 km, IV-V+, 20 , Arnoia 15 km, IV+-V, 1X, 12 a Oitaven 6 km, V-V+, 1X, 28, ale najdou se i lehčí toky, jako Ulla, Tea a další a mnoho je jistě ještě neobjevených.
Podklady : kniha Kayak de Galicia (ve francouzštině a španělštině) a www.arrepions.es.
– Vojta Jančar –
