2000 km s koloběžkou po Irsku

2000 km s koloběžkou po Irsku

Všudypřítomná zeleň, ohromující modř oceánu a osvěžující kapky deště v kontrastu oslňujícího slunce. Irsko není pouze Dublin a Moherské útesy. Irsko jsou rozpadlé hrady, barevná městečka pulzující hudbou, úzké silničky mezi pastvinami, rašeliniště, neskutečně milí lidé, ovce, krávy, černé pivo i whiskey. Irsko pro mě byla láska na první pohled a měsíc a půl absolutní svobody a čistého štěstí.

Splnění velkého snu

Výprava do Irska pro mě byla splněním jednoho velkého snu, který jsem měla už od dětství. Nevím, jak to začalo, nevím, proč to začalo, ale tomuto zelenému ostrovu jsem naprosto propadla. Poslouchala jsem muziku, četla si knihy o zemi i knihy od irských autorů. Když jsem pak byla starší, tak jsem s chutí popíjela rozličné irské nápoje… Ale pořád se mi nedařilo se na ostrov podívat. A v roce 2018, když jsem končila studium na vysoké škole, jsem si řekla, že už se tam konečně vydám. A když už, tak to vezmu nějak pořádně – třeba ho objedu na své milované koloběžce. Udělala jsem si teda plán cesty…

A skončila jsem i s koloběžkou na Islandu. Lepší destinaci na první sólo koloběžkovou výpravu si už asi nejde ani představit a dodnes se tak trochu divím, že jsem to přežila. Další roky jsem na velké výpravy neměla moc prostor, tak jsem postupně s koloběžkou projela Itálii, Polsko, Česko, ale Irsko zůstávalo stále jenom nesplněným snem. Ten správný čas nastal až v roce 2022, kdy jsem původně plánovala úplně jinou výpravu až v zimě, ale z ničeho nic se přede mnou objevil měsíc a půl volna a já neváhala ani vteřinu a vyrazila jsem hned do Irska. Konečně!

V opačném směru, ale na cestě

Plán cesty byl jednoduchý. Chtěla jsem projet trasu EuroVela1, která na západě kopíruje cyklistickou variantu slavné Wild Atlantic Way – divoké atlantské cesty, která propojuje nejkrásnější místa při atlantském pobřeží. A k tomu jsem se chtěla podívat do všech národních parků, ideálně tam vyrazit i na nějakou túru a pak vidět pár míst z takového toho klasického seznamu “co musíte vidět v Irsku”. Jedno z takových míst, které mě i lákalo nejvíc, byl Obrův chodník na severu. A právě kvůli němu jsem se rozhodla svou cestu začít v severoirském Belfastu, vydat se na sever podél kouzelného Antrimského pobřeží a pak pokračovat po západním pobřeží směrem na jih. Limitovala mě jen jedna věc, a to byl čas, takže cíl cesty jsem nechávala otevřený, prostě kam až stihnu dojet. 

Takhle to zní docela logicky, že? Jenomže on tam byl jeden háček. Taková drobnost, kterou jsem zjistila až asi třetí den na cestě. Oni všichni, ale opravdu všichni cyklocestovatelé jezdí podél irského pobřeží v opačném směru. A proč? Protože vítr fouká většinou z jihu na sever. Takže já jsem se naprosto suverénně vydala na 2000 km dlouhou cestu proti větru. Naštěstí jsem už ale měla trénink z Islandu.

Více než polovinu nocí jsem stanovala někde na divoko a užívala si romantiku sama uprostřed irské krajiny
Více než polovinu nocí jsem stanovala někde na divoko a užívala si romantiku sama uprostřed irské krajiny

Déšť, déšť a zase déšť

Hned od prvního dne mi Irsko vyráželo dech svojí nádhernou přírodou a množstvím zelené všude kolem. Ani za deště se na to všechno nedalo vynadívat. A když už mluvíme o tom dešti – ano, bylo ho hodně. Irsko je přeci jen deštěm docela pověstné, taky se říká, že tam každý druhý den prší, na západě dokonce tři dny ze čtyř. Mě propršelo asi polovinu dní, někdy to byl jen takový pohodový deštík ve kterém jsem dál pokračovala v cestě, jindy, když jsem o velkém dešti věděla dopředu, jsem si raději naplánovala odpočinkový den. Ale párkrát jsem si déšť vychutnala opravdu dosyta. Hned první týden jsem projela dvěmi bouřemi a ke konci jsem musela jeden den ujet 50 km v hotové průtrži mračen. To už bylo moc nejen na mě, ale i na nepromokavou bundu, kalhoty, obal na mobil… Dojela jsem absolutně promočená a zmrzlá.

Často se mi stávalo, že jsem na sobě musela mít nepromokavou bundu skrz déšť a zároveň opalovací krém kvůli slunci. Slunce zkrátka často střídalo déšť a někdy dokonce pršelo a svítilo slunce zároveň.

Průměrné irské teploty kolem 12 °C mi naprosto vyhovovaly. Velmi rychle jsem si na ně zvykla a pak mi bylo strašné horko, když se teplota po dvou týdnech vyšplhala na 14 °C a k tomu vylezlo slunce! A když jeden den bylo dokonce neuvěřitelných 21 °C, tak jsem využila situace a vykoupala se v Atlantském oceánu. No, vykoupala. Bylo to spíš jen takové rychlé osvěžení.

Stanování na divoko i pozvání domů

Více než polovinu nocí jsem stanovala někde na divoko a užívala si romantiku sama uprostřed irské krajiny. I přesto, že má Irsko pověst destinace ne zrovna vhodné ke kempování, moje zkušenost je naprosto opačná. Až na pár výjimek jsem si našla krásné klidné místo, často s výhledy do krajiny a s těmi nejúžasnějšími a nejbarevnějšími západy slunce, jaké si jen dokážete představit. Za šumění oceánu jsem pozorovala, jak se na obloze střídají všechny odstíny barev od žluté přes oranžovou, červenou až po fialovou. A to všechno klidně během pár minut.

2000 km s koloběžkou po Irsku
V Irsku jsem zažila ty nejbarevnější a nejkrásnější západy slunce

Několikrát se mi stalo, že jsem byla místními pozvána domů, někdy to skončilo jen u obědového sandwiche, čaje a dlouhého povídání, jindy mi bylo nabídnuto i přespání. Místní jsou snad nejmilejší lidé na světě. Vždy usměvaví, vstřícní a ochotní pomoci. Dokonce i řidiči jsou velmi ohleduplní, nikdy mě nikdo nepředjížděl rychle, vždy si nechávali dost prostoru mezi mnou a autem a pokaždé mi zamávali na pozdrav.

Jedno přespání se mi povedlo domluvit přes službu Warmshowers, což je obdoba Couchsurfingu zaměřená na cyklisty. S hostitelem Tomem jsme si ale tak sedli, že jsem u něj nakonec místo jedné plánované noci zůstala rovnou čtyři. Ono v tom teda hrálo roli i to, že celou tu dobu bylo opravdu velmi větrné počasí, což při jízdě na koloběžce může být až nebezpečné. Kromě mě u něj přespávali každou noc ještě další cestovatelé a všechny dny byly ve znamení úžasných setkání, výborného jídla, odpočinku a pohodových výletů. Teda pokud berete za pohodový sedmikilometrový výšlap na irskou svatou horu Croagh Patrick s převýšením 700 metrů.

Hospodská kultura

Bez návštěvy hospůdky s tradiční živou hudbou byste ani nemohli říct, že jste byli v Irsku. Já jsem si tuhle zkušenost samozřejmě také nenechala ujít, a to ne jednou. A pokaždé to byl trochu jiný zážitek. V Derry byla atmosféra hodně domácká, minimum turistů a místní nás hned vzali mezi sebe. A když u vedlejšího stolu zjistili, že jsem nikdy neměla panák “Baby Guinness”, tak mi pak začali objednávat jednoho za druhým. V Galway to byla dobře rozjetá párty, v Dingle jsem zažila neformální jam session a v Dublinu to bylo na můj vkus až moc zaměřené na turisty.

Když jsem dorazila do 400 let staré hospůdky ve vesničce Glen, téměř nikdo tam nebyl. Sedla jsem si na malého Guinnesse, abych se na chvíli schovala před větrem a odpočinula si, a za chvíli do hospůdky přišla parta Američanů a chvíli po nich začali chodit místní. A právě ti Američani začali obdivovat moji koloběžku, pak si všimli, že mám ukulele a nakonec jsem hrála české písně pro celou hospodu. A Guinness jsem měla zadarmo.

2000 km s koloběžkou po Irsku
2000 km s koloběžkou po Irsku bylo pro mě splněným snem

Zázračné setkání

Psala jsem, že všichni cyklisté jezdí po západním pobřeží v opačném směru, ale přeci jen jsem nebyla úplně jediná. Jeden den jsem potkala Rachel z Nového Zélandu a následujících pár dní jsme nakonec pokračovaly spolu. Vlastně celý zbytek mé cesty po západním pobřeží. Sice mi sólo cestování nevadí a dá se říct, že si ho vlastně i užívám, ale bylo moc příjemné mít pro změnu na cestě společnost. Společně jsme si projely poloostrov Dingle, který je považován za jedno z nejkrásnějších míst Irska, a slavnou trasu Ring of Kerry na poloostrově Iveragh. Rozloučily jsme se až za onoho nepříjemně deštivého dne, kdy jsem já v Killarney nastoupila na autobus do Dublinu a Rachel pokračovala dál podél pobřeží.

Shrnutí

Irsko se mi dostalo pod kůži. Užívala jsem si každý kilometr na koloběžce i pěšky, každé úžasné setkání, každý pohled do krajiny. Kromě Killarney jsem navštívila všechny národní parky, nasála atmosféru malých měst a obdivovala živost měst velkých, zažila jsem slunečné dny, ale i dny plné deště. Kdybych měla říct, kde se mi v Irsku líbilo nejvíc, musela bych říct všude. Ráda ale vzpomínám na národní parky Glenveagh a Buren, na liduprázdné pohoří Ox a útesy Kilkee, které jsou jen kousek od těch Moherských, ale masový turismus se jim vyhnul. Touto cestou ale rozhodně můj irský sen nekončí a nemůžu se dočkat, až si na zeleném ostrově dám další pintu lahodného Guinnesse za zvuků tradiční hudby…

Veronika Jiříčková

Jsem celkem normálně nenormální člověk, který má neklidné nohy a naprosto nejlíp ze všeho mi je na cestách nebo někde v přírodě. Na koloběžce, pěšky, během, lodí… Prostě co je zrovna po ruce. O svých cestách ráda vyprávím na přednáškách a píšu blog. Můžete mě najít na www.neklidnenohy.com, na FB Neklidné nohy nebo IG @neklidnenohy.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: