pokus o výstup na Piz Bernina – nejvyšší horu Východních Alp vysokou 4049 metrů, přes ikonicku trasu Biancograt, skončil fiaskem. Museli jsme si zavolat pomoc, strávit neplánovaně noc v bivaku pod vrcholem a nakonec se nechat zachránit vrtulníkem. Vše jsme natočili a v tomto článku přinášíme odpovědi na otázky, které v éteru pravděpodobně vyvstanou.
Uděláme video z Biancogratu!
Na Berninu jsme vylezli klasickou cestou už před devíti lety. Trasa Biancograt (v překladu znamená bílý hřeben), občas nazývaná „alpinistická maturita“, nás však lákala od doby, co nám o ní na ledovcovém kurzu vyprávěl náš horský vůdce. Byla nám doporučena jako jakýsi další teoretický krok naší alpinistické „kariéry“ poté, co jsme zvládli Stüdlgrat na Grossglockner a několik dalších nejen alpských kopců.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
A protože jsme filmaři, rozhodli jsme se výstup přes Biancograt natočit od A do Z. Ve videu, které bychom posléze vydali na našem kanále, jsme chtěli přinést něco více než jen záběry z goPro bez komentáře, kterých jsou na YouTube stovky. Pokud bychom pokračovali v dalších výstupech na atraktivní kopce, mohla by to být zajímavá série reportážního/cestopisného charakteru obsahující informace o noclehu na chatách, výstupových trasách, historii prvních výstupů atd. Tento nápad jsme navíc v hlavě nosili přes dva roky. Oslovili jsme několik partnerů, jestli by naši myšlenku podpořili a mohlo se jet.
Každý plán, hlavně v horách, je však jen pouhé přání. A tak náš výstup nakonec nabral úplně jiný směr. Co všechno se nakonec stalo, je detailně popsáno v 1. díle minisérie z dílny naHoru.tv Zkušenost k (ne)zaplacení, který nese název Fiasko a má stopáž 23 min.
Jsme si jistí, že s tímhle chceme jít ven?
Objevila se i myšlenka, že o našem „fuck-upu“ radši pomlčíme. Kdo chce taky v době, kdy se prezentují jen úspěchy, ukazovat svá selhání? Tvářit se, že člověk na horách nikdy nic nepodělal, je mnohem bezpečnější.
Ale víte co? Byla by to škoda. Radši jsem se rozhodli to otočit: nejen se z vlastních chyb poučit, ale napomoct tomu, aby se ostatní stejných chyb třeba vůbec nedopustili.
A proto v této sérii Zkušenost k (ne)zaplacení, doufejme, přibude 2. díl s pracovním názvem Rozbor, ve kterém s horským vůdcem (či přímo organizací, která je zastřešuje) detailně naše chyby rozebereme. (V tomto nebo dalším díle se také dozvíte, kdo nakonec musel hradit fakturu za vrtulník…to je příběh snad na samostatný díl.)
A následně, v posledním díle s názvem Reparát, bychom za doprovodu horského vůdce, Biancograt společně vylezli a udělali vše tak, jak se má. Další díly budou tedy více edukativní a méně dramatické. Ale kdo ví? Je to jen plán.
Ďábel skrytý v detailech
Důvody, proč přesně se stalo, co se stalo, nyní obšírně rozebírat nebudeme – diváci si budou muset počkat na 2. díl. Několik věcí však stojí za pozornost alespoň stručně.
1. Přestože jsme měli trasu nastudovanou a dlouhodobě sledovali počasí, sněhu v uplynulém cca týdnu nakonec napadlo více, než jsme odhadovali (a než bývá údajně v tomto období v roce zvykem). Na chatě jsme se ptali na počasí a podmínky na hoře, ale žádné upozornění na nic neobvyklého jsme nedostali.
2. Náš pohyb byl velice pomalý a nejednomu divákovi svitla otázka, proč jsme se prostě nevrátili zpět na výchozí chatu Tschierva. Šlo o to, že od určité chvíle by byl návrat více nebezpečný než pokračovat v postupu dále. Biancograt se chodí z 90 % jednosměrně, neslézá se dolů stejnou trasou. Cílová chata Marco e Rose se nachází na opačné straně hory. Slézat pozadu místy, kde jsou klíčová jištění pod sněhem, nepřipadalo v úvahu. A moment, kdy jsme to ještě otočit mohli, jsme propásli. Celou dobu jsme měli totálně popřené, že jsme na tom s časem blbě. Až do nejzazšího momentu jsme se tvářili, že je vše v nejlepším pořádku.
„Já jsem se paradoxně nejlíp cítil na sněhu na Biancogratu, možná kvůli zkušenostem ze skialpových výletů. Říkal jsem si, že už to je za rohem a jde to dobře, i když už jsme na cestě fakt dlouho a síly ubývají. Když jsem ale vylezl nahoru a v díře mezi mraky uviděl, co je mezi námi a Berninou, nálada šla rychle dolů.“ Lukáš V.
3. Na dokončení závěrečného výšvihu na samotnou Piz Berninu nám možná po stránce vybavení chybělo jen pár friendů. Tou dobou však už chyběla především energie a sebedůvěra. Zatmět v nejexponovanější části celé túry nás rovněž nelákalo. A protože na nás dohromady čekalo doma pět dětí, tak jsme se rozhodli zavolat si o pomoc. Byli jsme samozřejmě překvapení, když nás záchranáři odkázali na to vykopat si díru do sněhu a nějak přečkat noc, protože kvůli mrakům nechtěli vzletět. Ale nedalo se nic dělat. A ani druhý den po bezesné studené noci jsme si nedokázali představit slézt zpět až k výchozímu bodu. Tou dobou už byla navíc rozjetá záchranná akce a tato varianta jaksi nebyla vůbec ve hře.
„Táhl jsem celou trasu a jako prvnímu mi z kluků úplně došla energie. Poslední dvě noci jsem se téměř nevyspal a byl to fakt dlouhý den. Bivak už jsem nebyl schopný kopat a jen jsem na kluky civěl. Do té doby jsem celý den zachovával klid, ale v určitý moment mi docvaklo, že by ten závěrečný výšvih na horu mohl být poslední, o který se kdy pokusím. Jakmile jsem si tohle připustil, nebylo vůbec nad čím přemýšlet. Museli jsme si zavolat pomoc.” Lukáš H.
4. Štěstí v neštěstí spočívalo v tom, že jsme s sebou měli minimalistické spacáky, dostatek jídla a vařič. Původně jsme totiž chtěli využít celoročně otevřeného winterraumu staré chaty Marco e Rosa. Pravděpodobně jen díky tomu jsme se vyhnuli podchlazení a dehydrataci. Měli jsme také powerbanky, dostatek světla a pár drobností, díky kterým jsme noc přečkali v přijatelném stavu.
Jediná podstatná věc však je, že se nikomu nic nestalo. Byla to zkušenost, kterou bychom si klidně odpustili, ale rozhodnutí vzdát to a nechat si pomoct, považujeme za jednoznačně správné. Stejně, jako o tom otevřeně hovořit a příspět k povědomí o bezpečnosti v horách v dalších dílech.
„Stejně jako Lukáš H. jsem měl za sebou dvě velmi špatné noci, první ve stanu na šikmo, druhou na chatě kvůli výšce. K tomu zodpovědnost všechno dobře natočit a fyzické vyčerpání z výstupu, kdy jsem byl navázaný uprostřed a neustále pracoval s lanem. Ke konci už to bylo opravdu na hraně. Když Lukáš H. navrhl zavolat si pomoc, což byla myšlenka, ke které jsem se sám blížil, vůbec jsem neváhal.“ Aleš N.
Text byl převzat z naHoru.tv
