Tenhle příběh se stal a asi se ještě mockrát stane. V Krkonoších se často plete vrchol Černé hory s Ještědem. Je to takový evergreen. Jednotlivci, skupinky nebo celé rodiny koukají z Vrcholu Sněžky směrem k Černé hoře a obdivují ladné tvary ještědského vysílače. Takže nám tady vyrůstá generace, která si pochvaluje, jak je to kousek ze Sněžky na Ještěd. Vzdálenosti se holt zkracují a pokrok nezastavíš!
Čím více máme map a navigací v telefonech a hodinkách, tím více nám schází celkový přehled. Čím více dostáváme informací a naše znalosti se atomizují, tím méně se orientujeme. On-line objednáme ubytko, za lanovku zaplatíme telefonem. Snadno se dostaneme do cíle pomocí navigace. Vyhneme se zácpě na dálnici. Ale pak jsme stejně konfrontováni s přírodou. S horami nebo nejčastěji se sebou samými.
Letos mě zastavila partička chlapů, kteří s námi vystoupili na Špindlerovce a došli s námi až na Moravskou boudu. My na lyžích, oni pěšky. Pak se mě zeptali, jestli jdou správnou cestou na Sněžku. Prvně jsem si myslel, že si dělají srandu. Takové to klasické: „Jde se tudy dobře k Národnímu divadlu?“. Oni to však mysleli vážně! Takže se otočili čelem vzad a valili zase zpátky.
Jak je to možné? Možná se to stalo proto, že bylo pěkné počasí a krásná viditelnost. Kdyby bylo hned při výstupu z autobusu hnusně, zajímali by se, kudy vlastně vůbec na tu Sněžku. Možná měl na starosti trasu a vedení jenom jeden z nich a neproběhla tam průběžná kontrola na orientačních bodech. Zkrátka vypuštění pozornosti.
Letos to na hřebenech opravdu foukalo. Slyšel jsem vyprávění klienta, jak vyrazili s rodinkou ze Špindlerovky na Luční. A totálně podcenili podmínky a vybavení. Málem omrzli. Ani po třech týdnech nemohla jeho partnerka došlápnout na nohy. Nakonec je z Luční odvezli na skútrech. Všechno dobře dopadlo. Ale nevíme, jak blízko byli průseru.
Když se nakonec nic nestane, nikdy se nedozvíme, jak to mohlo dopadnout. Nemůžeme se poučit. Vždy, když někdo podcení túru a nic se nestane, šíří dál informaci, že to či ono bylo v pohodě. Nenavázaní se na ledovci, bez jištění na via ferratě, bez nesmeků na Sněžku nebo v teniskách na Výrovku. Pak si odnášejí pocit, že je všechno v pohodě. Sdílí to na sítích. Vykládají to známým. A pak jim taky říkají, že viděli ze Sněžky Ještěd a mohli si na něj doslova sáhnout. Společnost 2.0. Všechno na dosah!
