Nalezli jste při svých putováních východisko, jak se po návratu do naší civilizace nenechat semlet kombajny? Staří Řekové věřili, že tvrdé prostředí zoceluje tělo a šlechtí duši. Pouze vnitřním zápasem, jenž se ve velkém odráží naší společností, lze vydobýt svobody a harmonie mezi oběma.
Blogy, přednášky i instagramové profily nejrůznějších cestovatelů těžknou koncepty jako spirituální cesta, oproštění od každodennosti, sebepoznání, satori, atd. Téměř se očekává, že se z divočiny navrátíte osvíceni a pocit nirvány přenesete na ostatní. Jinak jste asi debil. Jako by se dala lidská duše polapit, vykrmit, porazit a naporcovat, paní prodavačce říct dvacet deka prosím a hodit do košíku. Jistě se dá namítnout, že nejsem první, kdo si toho všiml, a že toto stále naléhavější volání po volnosti je prostě symptomem moderní doby. Proč tedy nespoutaná příroda tak stimuluje naši duši?
Nežijeme v přesvědčení, že svoboda a demokracie je jaksi předinstalovaný, optimalizovaný stav věcí a že jen občas stačí pohrozit cinkotem klíčů? Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ale jen potud, pokud jste ochotni trpět a podrobit se v zápas (agon). Tento zápas se podle starých Řeků neodehrává jen na závodišti či za řečnickým pultem, jedná se o pohled na svět a na život: je to souboj se sebou samým. Nikdy nevstoupíš do stejné řeky dvakrát; a ani ty nejsi stejným člověkem, prohlásil Herakleitos. Co to znamená? Že vesmír je v neustálém pohybu, pokud se zastavíme, semele nás: musíme nutně a vždy ze sebe vykřesávat to nejlepší (homérské aien aristeuein) a tím překlenout propasti uvnitř i mezi námi.
Masaryk pravil, že demokracie je pouze tak dobrá, jak dobří jsou její občané. Pro člověka, společenské zvíře (zoon politikon), je schopnost adaptace předpokladem k přežití v divočině i politické aréně. Ať jste Aron Ralston nebo bába pod kořenem, jistě uznáte, že tvrdé podmínky zocelují charakter a vedou vás k samostatnosti. Povinnost tužit tělo a pečovat o duši (antické spojení kalos kagathos), bojovat za svobodu a člověka, se u nás asi nejlépe zrcadlí v sokolských heslech: Tužme se! V zdravém těle zdravý duch! Paže tuž, vlasti služ!
Po návratu do „civilizace“ je tudíž v pohodě nebýt v pohodě. Demokracie je jedním z největších dobrodružství v dějinách, nemůžeme chtít hned dílo dokonalé.
Srdci není o nic cizejší být sám s bohy, nahlédnout do smrti, mít rád lidi, neboli xenia, než tělu zadržet dech nebo vyběhnout kopec. Ale milovat lidi jako Sókratés nebo Ježíš je dřina vyžadující obětavost, trpělivost a odhodlání, bez nichž byste se sotva dokázali potopit do sta metrů, vylézt K2 nebo vést spravedlivou společnost.
Když je dnes člověku dvacet,
chce se mu hnusem zvracet.
Ale když jim je čtyřicet,
maj toho vyblít ještě více.
Jen ten, komu je šedesát,
může jít se sklerózou klidně spát.
Mao Ce-tung.
(přednes Egon Bondy, The Plastic People of the Universe: Ach to státu hanobení)]
Pokud cítíte touhu po svobodě a něco se vám nelíbí, máte možnost věc nechat plavat, nebo ji změnit. Pak je jen na vás, abyste se navrátili do platonské jeskyně a přesvědčili se, že pravdu nemá většina, ale že většina musí brát ohledy na slabší. Jako když se profesor Patočka zastal Plastiků: „Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“
Musíte se naučit vést život odvážně a s rozvahou. Choďte do přírody a usilujte o nesmrtelnou slávu, plníte tak občanskou povinnost: nebát se, nelhat, nesrat.
Pokud chceš sledovat Honzovy cesty, mrkni sem.
