Když jednou ochutnáš dálku, už nejde přestat. Kdo zakusil svobodu, ten moje pocity pochopí. Nechodím proto, abych si něco dokazoval nebo abych uspokojoval svoje ego. Chodím proto, abych žil přítomností. Ten opravdový život je pro mě tam venku. Tam si všímám, že naplno žiju. Smysly mám bystřejší a vnímám přítomný okamžik. V létě roku 2023 jsem si k hltání přítomnosti vytyčil 33 dní a pospojoval 930 km dlouhý thru–hike přes východní Alpy. Bylo to neuvěřitelně pestrý a krásný!
Je prvního července a já se společně s mou novou hikovací parťačkou ocitám na nejvýchodnějším okraji Bodamského jezera v rakouském městě Bregenz. Vyrážíme! Už od začátku neustále opakuji svoji oblíbenou větu „Konečně zase žijeme trail!“ Prvními kroky postupně vystoupáme a přejdeme naše první pohoří – Bregenzský les. Výhledy jsou úchvatné hned od začátku, břidlice se střídá s vápencem a první hřebenovka při výstupu na Hoher Freschen (2 004 m n. m.) stojí opravdu za to.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
LECHTALSKÉ ALPY: NÁDHERNÉ HORY BEZ LIDÍ
Liduprázdno a obrovské převýšení každý den. Jsou tu divoké, sotva chozené, opuštěné traily s náročným terénem. Všude pískají marmoťácí (svišti horští). Dvakrát využíváme k přespání kapličku (v těch větších bývají dokonce i zásuvky). Po dvou letech utrácím peníze za ubytování, protože nás silná bouřka na hřebeni s větrem a kroupama vyhnala do tepla. Pátý den se napojujeme na žlutou Via Alpinu, po které povalíme následujících 500 km.
ÖTZTALSKÉ ALPY: KOLEM LEDOVCŮ DO ITÁLIE
Ötztalské Alpy se nám nezdají tak divoké jako Lechtalské, zato nás berou až do výšky téměř 3 200 m n. m. na dotek ledovcům. Výhledy jsou spektakulární! Údolí střídají hřebeny, asifič zase slajdování po sněhu. Budu vzpomínat na úžasnej euforickej západ slunce na vrcholu Glanderspitze (2 512 m n. m.) a na první čelovkovej hike. Stejně tak na nekonečnej spojovací úsek údolím Pitztal. V restauracích nás tu mají za smradlavý bezdomovce, na horských chatách zase za exoty v teniskách. Desátý den stoupáme k místu, kde našli v roce 1991 Ötziho, nejstarší přírodní mumii evropského člověka, a sestupujeme do Itálie.
SARNTALSKÉ INTERMEZZO
Původně jsme si mysleli, že sekci mezi Ötztálkama a Dolomitama povětšinou odtravezujeme, ale nakonec jsou z toho docela náročné dny zejména kvůli převýšení. Krásné traverzíčky po Alta Via di Merano vedou divokými provoněnými jehličnatými lesy, ze kterých jde před setměním docela strach. Sestupy a výstupy do Merana a Bolzana jsou vždy jednorázové – klesání z 2 000 do 300 m n. m. a pak zase nahoru. Za zmínku jistě stojí výhled z vrcholu Giogo della Croce (2 084 m n. m.) v Sarntalských Alpách, z něhož vidíme od Brenty až po Marmoladu.
Zvláštní jsou také setkání s místními. Milý pán se psem nás nechává přespat u sebe na pozemku s krásným výhledem. V jedné horský chatě se ptáme, jestli si můžeme uvařit na terase, a dostáváme odpověď: „No samozřejmě, my jsme tu pro všechny.“ O dva dny později jsme vyhozeni z terasy jiné chaty kvůli vaření i přesto, že si tam kupujeme kafe a džus. Dostáváme rázně za uši: „Tohle tady nemůžete dělat, tohle je restaurace. Jestli nemáte peníze, tak si jeďte domů.“ Pohostinnost vs. vypadněte, slušnej kontrast.
DOLOMITY: SETKÁNÍ, LOUČENÍ A KONEČNĚ SVOBODA
Během jediného dne se krajina mění o 100 %. Za Bolzanem opouštíme nepříliš záživný spojovací úsek a stoupáme do nádherných Dolomit. Terén zase přiostřuje a začíná se slušně sypat. Po úžasných osypech klesáme, stoupáme, traverzujeme. Ach, ty výhledy! Snad jen kdyby tu bylo míň turistů. Příjemným zpestřením je náhodné setkání s kamarádkou Denčou v Penii a pak už šup šup pod Marmoladu (3 343 m n. m.), nejvyšší horu Dolomit. V těchto dnech se začínají projevovat jiná očekávání, která od tohoto trailu máme já i moje parťačka. Každý jsme jiný, máme jiný režim snad úplně všeho a baví nás v krajině pozorovat jiné věci. I proto se 16. den trailu rozdělujeme a od té doby šlapeme každý sám.
Už sám tak opouštím přelidněné okolí Marmolády a všechny ty známé přeinstagramované skvosty. Pokračuji kolem úchvatné hory Monte Pelmo (3 172 m n. m.) až na úplný východní okraj Dolomit, kde se nachází Furlánské Dolomity. Vysoké skalní věže, stovky metrů dlouhé osypy, divočina, žádný signál, hluboká údolí a divočící toky unášející spoustu materiálu. Kloužu sutí a při sebězích z kopců řvu radostí. Taková svoboda! To bylo něco pro mě. Spím v opuštěné chajdě s fantastickým výhledem na Marmoladu, v přístřešku pro krávy a z nostalgie i na okraji koryta řeky Tagliamento.
KARNSKÁ SPOJOVAČKA
Mezi odpojením od žluté Via Alpiny a napojení červené zbývá asi 50 km dlouhý úsek bez značení. Na trailech není vůbec nikdo. Na konci stoupáku z Forni di Sopra mě chytne slušnej slejvák a já promokám až na kost. Naštěstí je kousek domek Casera Tragonia. Ve stavu úplně durch zaťukám, a když mi otevře paní správcová, jejíž první reakce je: „Mamma mia!“. Dostávám horký čaj a po 30 minutách mi s manželem oznamují, že jedou domů, ale jestli budu chtít, můžu tu sedět, jak dlouho chci, a pak jen zabouchnout. Ano, toto se skutečně děje i mimo Balkán.
22. den se přede mnou vynořuje nádherná hora Monte Peralba (2 694 m n. m.), která mě zve na Karnskou hřebenovku. Než se k ní ale přiblížím, čeká mě zajímavé klouzání sutí. Před kroupama, které zbarvují hory do bíla, mě zachraňuje pivní pauza. Pivo dělá dobrá rozhodnutí.
KARNSKÁ HŘEBENOVKA: SPOUSTA DEŠTĚ A MILÁ SETKÁNÍ
Vracím se do Rakouska a napojuji se nejen na Karnskou hřebenovku (Karnischer Höhenweg) ale i červenou Via Alpinu, což je hlavní trasa sítě Via Alpina. V Zolnerseehütte se seznamuji se skupinkou čtyř Čechů z Olomouce a kousek za Egger-Alm-See potkávám hikery Teru a Matěje, kteří jdou část červené Via Alpiny v protisměru. O pár hodin později ještě narazím na Švýcara Mathiase, jenž jde Via Alpina Red-Yellow Combo taky. Díky za další milá setkání.
Naprostá většina hřebenovky je úplně bez signálu a v divočině. Lesy jsou temné. Potkávám zmiji a slyším bručet medvěda. Místňáci tu chodí s rolničkama a Já světem táh jen tak s celtou s Míšou Tučným nahlas. Vzhledem k jednoduššímu terénu a deštivému počasí zvedám denní kilometráž a užívám si ten nenahraditelný pocit z chůze plnými doušky. Těch 125 km hřebenovky utíká šíleně rychle a já se najednou ocitám ve Slovinsku.
JULSKÉ ALPY: FAMÓZNÍ KRAJINOU KOLEM TRIGLAVU
Slovinsko. Úžasná země s nádhernou přírodou, která je hybridem střední Evropy a Balkánu. Bohužel má pro mě i jednu negativní věc. V Triglavském národní parku, jenž je jedním z nejstřeženějších parků v Evropě, je pod vysokými pokutami zakázáno bivakování. Vymýšlím tedy strategii, jak to projít, abych nespal nikde na drahé chatě, kde by mě sedřeli z kůže. Za Naravni reservat Zelenci začínám stoupat údolím Planica. Od sedla Vršič klesám do údolí nádherné řeky Soči a pokračuji až do kempu Trenta. Z údolí Soči se trail zvedná na planinu, kde dominují tvary vysokohorského krasu. Údolím triglavských jezer se úzká stezka klikatí kolem obrovských škrapů, bogazů a úval. V hlavě si listuji skripta krasové geomorfologie a připadám si jako v ráji. Náročný terén vrcholí při večerním traverzování u hřebenovky před vrcholem Vrh Planje (1 863 m n. m.). Euforie. Mrazení v zádech. Běh po trailu. Pro tohle se ten život žije!
Na Domu Zorka Jelinčica na konci hřebenovky mocně hasím žízeň a vzápětí klesám do sedla Petrovo Brdo. V sedle je zavřený bar, a tak se jen smutně odbelhám na blízkou lavičku. Po chvíli vedle mě zastaví auto, vystoupí andělsky krásná Slovinka a se slovy „This is for you“ mi podává studené pivečko. Můj první nefalšovanej alpskej trail magic. Hvala Slovenija.
ZÁPADNÍM SLOVINSKEM AŽ DO TERSTU
Oku lahodící krajina plná horských štítů se sestupem do Petrova Brda se stává minulostí. Z vrcholu Porezen (1 632 m n. m.) ještě naposledy vidím Triglav v celé své kráse a pak už mu nadobro společně s celými Julskými Alpami zamávám. Když ale něco krásného odchází, něco nového, mnohdy ještě hezčího, přichází. Tím novým krásným elementem jsou lesy, opravdu nádherné bučiny, skrze které se po ránu prodírají paprsky slunce. Je to magický.
Bivakuji s krásným výhledem na mlhavé údolí řeky Idrijica, na zahradě opuštěné chaty, před vchodem do kostela a nakonec na dětském hřišti. Na závěrečný úsek opět trochu zvedám denní kilometráž. Terén je jednodušší (dost šotoliny), cítím se ve formě a pocit z chůze si neustále snažím uvědomovat a zpřítomňovat se.
ZÁVĚREČNÁ EUFORIE
Klesám do Terstu. Ve sluchátkách mi hraje Nech Sa Darí od Suverena, mrazí mi v zádech a do města dobíhám. Cítím se tak šťastnej! Dělám to, co mě baví. Dělám to, co ze 100 % naplňuje moje tělo i mysl. Dělám thru-hiking, tu nejkrásnější činnost na světě. Není to falešná reklama na štěstí ani stresující křeččí kolečko běžného života, kde je nepsanou normou se každý den sprchovat, vystudovat dobrou školu, vydělávat hodně peněz, najít si životní partnerku, hledat pozemek na barák, vzít si hypotéku a jednou za rok jet s rodinkou na dovolenou k moři do Chorvatska. Trailovej život nabízí člověku vzrušující pocit nejistoty, přítomnosti, svobody a nezávislosti. Upřímně říkám, že se každý rok cítím víc a víc spokojenej, když můžu jít spocenej mezi skalníma štítama s větrem v zádech. Špinavej, ale s čistou myslí. Štastnej.
PRAKTICKÉ INFORMACE
DÉLKA: 927,4 km
PŘEVÝŠENÍ: 58 195 m
POČET DNÍ: 33
ZAČÁTEK: Bregenz
KONEC: Terst
NEJVYŠŠÍ BOD: Tisenjoch (3 188 m n. m.)
DOZÁSOBENÍ: Max každé 2–3 dny v závislosti na denní kilometráži.
NAVIGACE: Offline verze mapy.cz. Pozor, převýšení často nesedí a bývá i o 30–40 % podhodnoceno. Celá trasa: https://mapy.cz/s/forevululu
