Ve Ventu jsem byl naposledy asi před 15 lety se skupinkou svých kamarádů skialpinistů. Již dlouho jsem přemýšlel o tom sem někdy zajet i v létě a vystoupat na jednu z nejvýše položených rakouských horských chat – Brandenburger Haus. Moje „touha“ zesílila poté, co na chatu přišli jako správci češi Petr a Katka Kalinovi a začalo se tam čepovat české pivo. V nadmořské výšce 3.277 m to byla zaručeně „nejvýše položená“ česká hospoda v Evropě a možná i na světě, pokud ho tedy nemají někde např. v Peru nebo v Nepálu.
Letos na jaře jsme se na společném skialpu v Rakousku dohodli s našimi dlouhověkými přáteli, Martinem a Radkou, bývalými sousedy a v současnosti také špičkovými triatlonisty, že vyrazíme společně do Alp. Vybral jsem zkrácenou verzi známé Venter Runde s přespáním na 3 chatách po trase: Vent (1.895 m) – Hochjoch Hospiz (2.413 m) – Brandenburger Haus (3.277 m) – Vernagthütte (2.755 m) – Vent (1.895 m). Zvolili jsme první zářiový víkend s tím, že už bude trochu méně lidí. Už při zjišťování stavu ledovce pod chatou jsem zjistil, že má chata novou správkyni Terezu Seiwald z Insbrucku. To asi z českého piva už nic nebude…
Do Ventu jsme dorazili ve středu večer a přespali v centru v klidném hotelu Mein Weißkugel. Hned ráno jsme vyrazili na první asi 8 km etapu k první chatě. Stezka se klikatí podél kaňonu ledovcové říčky Rofenache. Na chatu jsme dorazili už odpoledne, někteří zalehli k odpočinku a někteří se toulali kolem chaty. Večer jsme si dali kromě vydatné večeře i pár sklenek dobrého rakouského vína. Nálada na rakouských chatách večer je vždy parádní…
Druhý den ráno jsme si přivstali, čeká nás totiž přechod ledovce Kesselwandferner. Je to sice necelých 6 km, za to s převýšením přes tisíc metrů. Asi po necelých třech hodinách stoupání s přestávkou na svačinu konečně přicházíme k patě ledovce. Navazujeme se na lano, jak se sluší a patří a vyrážíme přes ledovec směrem ke skalnímu ostrohu, na kterém byla v roce 1905 postavena chata Brandenburger Haus. Asi po hodině cesty po poměrně plochém ledovci s minimem trhlin opouštíme ledovcové pole a po příkrém skalnatém srázu stoupáme k chatě. Počasí je nádherné, pohledy na ledovec úchvatné, všichni jsme šťastní…
Máme před sebou opět asi 3 hodiny času do večeře. Popíjíme pivo a radler a klábosíme s chatařkou Terezou, omlouvá se, že Plzeňské už na chatě bohužel nečepují. Někteří z nás odpočívají a někteří vyrazí ještě na obhlídku nedalekého skalního vrcholu Dahmannspitze (3.397 m) nad chatou.
Večer u piva diskutujeme s místním horským vůdcem ohledně trasy na další den. Mohli bychom vystoupat po ledovci do sedla Oberes Guslarjoch (3.316 m) a pak kousek dolů k chatě nebo jít zpět stejnou cestou přes ledovec a obejít celý hřeben zprava údolím nebo přes vrchol Guslarspitzen (3.147 m). Sestup ze sedla Oberes Guslarjoch je zpočátku velmi strmý po skále a následně ohrožený pádem kamení. S ohledem na incidenty posledních měsíců se rozhodujeme pro bezpečnější cestu údolím.
Ráno příliš nespěcháme a navíc je venku obrovská zima a fouká silný studený vítr. Po vydatné snídaní vyrážíme po stejné cestě přes ledovec dolů. Přes ledovec přejdeme opět navázaní na lano poměrně rychle. Jakmile se dostaneme na stezku začíná mírně pršet a ledovec nad námi se halí do černých mraků. Asi to bylo dobré rozhodnutí, že jdeme dnes spodní trasou. Na odbočce na Guslarspitzen se rozhodujeme pokračovat dolů údolím. Cesta je sice o dost delší, ale téměř po vrstevnici. Asi po 10 kilometrech přicházíme pod chatu Vernagthütte (2.755 m). Čeká nás posledních asi 150 výškových metrů stoupání od potoka k chatě.
Na chatě nás opět čeká polopenze a pivo. Spíme v krásné zcela nově vybudované „depandanci“ mimo hlavní budovu, kde vše ještě voní novotou. Dnešní večeře je asi ta nejlepší, velmi chutný hovězí guláš se zeleninou a těstovinami. Chata je zásobována lanovkou, proto je zde i o něco levněji než na předchozích chatách.
Další ráno opět nespěcháme, čeká nás totiž pouze asi 10 km sestup do Ventu. Asi po 3 hodinách chůze z kopce přicházíme k autu zaparkovanému před hotelem Mein Weißkugel. Už nás čeká jen oběd v hotelu a cesta přes Mnichov směr Praha. Tak snad jsme alespoň někoho inspirovali…
