Jsou Vánoce, konec roku, období návštěv, společenských povinností. Vyšetřit den dva pro zábavu je mnohdy umění. Pojďme společně na krátký výlet za rozhlednou Ruprechtického špičáku v opuštěném koutu naší republiky.
V Zemi nikoho
Snad se obyvatelé tohoto východního koutu naší malebné republiky neurazí, když jejich kraj nazvu Zemí nikoho – já mám tento výběžek plný skal velmi rád, byl jsem zde nespočetněkrát, ale ta samota, která zde vládne v mnoha částech, to je něco neuvěřitelného! Chcete-li si odpočinout od povinností, vyrazte právě sem a nebojte se zimy!
Rovně za nosem!
Jak už u našich výletů bývá tradiční, necháme auto doma a vyrazíme vlakem. Směrodatnou zastávkou pro nás bude Meziměstí, kde přestoupíme na vláček jedoucí dolů do Broumova, ale my vystoupíme už v Ruprechticích, kde jako zastávka slouží malá budka.
Vydáme se skoro přímo na sever přes celou vesnici po úzké asfaltové silnici. Místy přemýšlíme nad životem místních, jak nelehké to tu musí mít – nelehké, ale krásné. Naše kroky doprovází žlutá turistická značka. Okolo kostela sv. Jakuba Většího a pěkného hřbitova jdeme dále, přibližně 2 kilometry. Dojdeme k místní hospodě a zde se láme chleba.
Ti, kteří důvěřují turistickým značkám, mohou pokračovat po žluté turistické stezce dále, projdou celou vesnicí a na jejím konci se asfaltová silnice změní v lesní cestu. Chvíli traverzuje vrstevnici a stoupá z lehka, náhle však uhýbá doleva na sever do kopce přes vrstevnice a dosahuje po několika kilometrech vrcholu Ruprechtického špičáku (881 m n.m.) s rozhlednou.
Vraťme se v popisu zpět k ruprechtické hospodě, kde mají dobré pivo, a pokud s sebou máme kamarády, kteří rádi experimentují, vydejme se jinudy. Asi dvacet nebo třicet metrů před hospodou uhneme po polní cestě doprava, cesta je rozbitá a stoupá za horizont kopce. Po pár set metrech dosáhne vrcholu a otevřou se perfektní výhledy široko daleko, na husté lesy i do kraje Broumovska. Stojíme mezi nekonečnými poli. Cesta dále klesá okolo několika výrazných stromů dolů, její stav se o něco horší, často jsou na ni velké a hluboké kaluže. Po půl kilometru přijdeme mezi krásné travnaté louky (na nichž v létě táboří skauti), vydejme se na ně v levo pod les. Louka z nadhledu tvoří skoro písmeno „L“, zajdeme za roh (v našem směru jednoduše doleva), za tři statné břízy vyjímající se v rohu jehličnatého lesa. Pokračujeme do zužujícího se cípu dlouhé a úzké louky, čím dál více jsme terénem zaháněni na kraj řídkého a čistého lesa.
Dojdeme do místa, kde terén tvoří logický „žlab“, kterým se vydáme vzhůru „za nosem“. Čas od času rozeznáme pěšinku, leží zde klády, které stahují koně a budeme-li míti štěstí, na koně i narazíme. Výhodou je, že se není opravdu kam ztratit – neustále jdeme nahoru krásným vysokým lesem a naše případné zabloudění zabrzdí státní hranice, kterou nelze přehlédnout. Navíc jdeme opravdu sami a můžeme tak nasávat poklidnout lesní atmosféru kraje Nikoho. Po dvou třech kilometrech dojdeme na modrou turistickou značku probíhající po hřebeni ze západu na východ a zároveň státní hranici s Polskem. Vydáme se po ní na západ (z našeho pohledu jednoduše doleva) a krátkým, nicméně vydatným výstupem, dorazíme rovněž na Ruprechtický špičák (881 m n.m.), kde nás uvítá několik turistických laviček, odpadkových košů a pěkná kovová rozhledna.
Cesta zpět
Už je na každém, kolik má času, sil a plánů. Z vrchu lze sejít buď po již zmíněné žluté turistické trase zpět do Ruprechtic. Druhou možností, která je orientačně snadná, je pokračovat po modré turistické značce na sever a po ní následně dolů přes osadu Pomeznice a Vižňov až do Meziměstí. Pro ty, co přišli „vlastní variantou“, tedy lesem vzhůru, doporučuji.
