Turkmenistán je země plná kontrastů a překvapení. Od zlatých soch otáčejících se za sluncem přes absurdní zákazy až po město z bílého mramoru. V zemi, kde se vojáci bojí psů a každý metr trávníku je pečlivě zavlažován, se odehrávají příběhy, kterým jen těžko uvěříte.
Začnu nejdůležitější osobou v zemi (a možná i na světě a v celém vesmíru!), prezidentem Turkmenbašim, který už ani prezident není. Saparmurat Nijazov vládl Turkmenistánu v letech 1990–2006. Prezentoval se jako Turkmenbaši, vůdce všech Turkmenů, a na tomto základě kolem sebe vybudoval kult osobnosti.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Socha diktátora se zlatě blyští všemi směry
Turkmenbaši si nechal postavit zlatou sochu. Nikoliv pozlacenou, ale skutečně jednolitou zlatou sochu! Dvanáctitunová hrouda ve tvaru jeho podobizny stojí na nejvyšším bodě hlavního města Ašchabad, a aby nebylo symboliky málo, automaticky se otáčí za sluncem. Tato sebeprezentace mu ale nestačila, a tak celý Ašchabad je tvořen budovami z bílého mramoru, čímž se dostalo do Guinessovy knihy rekordů jako nejmramorovější město světa.
Svou moc projevil Turkmenbaši také v oblasti literatury, kultury a vzdělávání. Napsal autobiografickou knihu Ruhnama, která se okamžitě po publikování zařadila do povinné četby na základních školách. Její důkladná znalost navíc byla také podmínkou získání vysokoškolského diplomu. V knize se věnoval jak náboženským a historickým tématům, tak vlastnímu životu. Psaní různorodých textů měl v oblibě. Často vydával tiskem návody na správné řešení všemožných situací, jako je například výchova dětí nebo životní styl. Jakékoli jiné knihy a filmy (rozuměj ty, které nevytvořil přímo on sám) mohly být vydány pouze s jeho osobním svolením.
Ve vzdělávacím systému provedl ještě několik dalších změn. Jednou z nich bylo zrušení studia západní literatury a matematiky a tyto obory nahradil studiem turkmenské literatury. Zároveň nařídil, aby byly z výuky historie odstraněny pojmy „trestný čin“ a „revoluce“.
Zákazy, příkazy a další absurdity
Nijazov vytvořil pro Turkmenistán vlastní kalendář, odlišný od gregoriánského. Každý měsíc se jmenoval podle nějaké významné události nebo hodnoty. Například leden byl na počest nezávislosti Turkmenistánu přejmenován na Neutrálnost. Po jeho smrti v prosinci 2006 byl pak tento měsíc rovnou nazván jeho jménem. Dny v týdnu pojmenoval po své rodině a významné přístavní město na Kaspickém moři z dřívějšího Krasnovodsk na Turkmenbaši.
Tyhle výstřelky ohrožující fungování i pověst celé země ale se smrtí diktátora neskončily. Turkmenbašiho nástupci i celá vláda ženou zákony ještě do větších extrémů. Turkmenistán zakazoval, respektive stále ještě zakazuje, kouření a prodej cigaret (neúspěšně), jelikož když Nijazov přestával kouřit, omezil kouření všem. Jsou zakázány kšiltovky, oblečení s logy západních značek, auta s tmavými skly, špinavá auta, hraní na většinu hudebních nástrojů, tanec, videohry, cirkusy, neslušné účesy, ženská práva, vozit autem ženy, které nejsou součástí rodiny, vlastnictví psa a covid-19. Bez legrace! „Pochopitelně“ je také zakázáno pojmenovat své dítě po prezidentovi. A třešnička na dortu? Je zakázáno používat slovo „problém“! Vláda omezuje přístup k internetu a mnoho běžných online služeb v zemi vůbec nefunguje. Z této absurdity navíc není úniku, protože je samozřejmě zakázáno opustit zemi bez povolení.
Neoholený a se psem, diktátor by se zlobil!
Stopnutým autem vjíždím do města Ašchabad, podotýkám, že čistým bílým autem. V jiném by nás totiž policie nevpustila, jiná než bílá do Ašchabadu nesmí. Řidič, kterého jsem si stopnul v Türkmenabadu, se živí prodejem vepřového masa v muslimských státech – 30 % snězeného masa v této zemi je právě vepřové.
Zanedlouho vyzvedáváme krásnou mladou dívku. Moc nerozumím tomu, co se děje, ale to je na stopu a v zemi s takto odlišnou kulturou zcela normální. Jestli jsem to dobře pochopil, je to „kamarádova dcera“, ať už to znamená cokoliv. Řidič hned navrhuje, že by mě mohla provést po městě. Slečna nemluví anglicky ani rusky, ale je hezká, a tak souhlasím. Ona sice také přikyvuje, ale když dojedeme na místo, kam zjevně potřebovala, loučí se a vystupuje z auta. No nic, škoda!
Já vystupuji o chvilku později v samém centru Ašchabadu. Stojím se psem na chodníku ve městě, kde je vlastnictví psa zakázané, a jsem ve stresu z toho, co mě na tomto prapodivném místě čeká. Jsem si vědom svého dalšího přestupku – nejsem oholený, a to je věc, za kterou bych mohl jít klidně do vězení. Řidič mě sice ještě ujistil, že turisté se holit nemusí, ale stejně nemám dobrý pocit, když potkávám první vojáky. Ti se na mě nakonec bezstarostně smějí, vítají mě a přejí mi hezký den. Tak asi dobrý!
Las Vegas bez lidí
V Ašchabadu je mnoho mramorových budov a soch, což je pro pouštní město poměrně neobvyklé. Vysvětlení je však jednoduché. Mramor se v Turkmenistánu těží a je jedním z nejdůležitějších exportních produktů. Jedná se tedy o levný a dostupný stavební materiál, ale zároveň také jediný povolený stavební materiál. Všude ve městě jsou upravené anglické trávníky, které automatické zavlažování kropí pitnou vodou. Zbytek státu sice nemá přístup k pitné vodě a žije pod hranicí chudoby, tady to ale musí vypadat dobře. Jen nevím pro koho. Získat víza je totiž extrémně složitá záležitost a místní tady stejně nevidím, v ulicích jsou jen vojáci.
Obyčejné lidi potkávám až u obchodního centra. Tam je plno, rodiny nakupují, dvojice a skupinky sedí v kavárnách, zkrátka úplně normální svět! Zbytek města je ale prázdný jako po nějaké apokalypse a čtyřproudové silnice zejí prázdnotou. Se soumrakem získávám dojem, že jsem v turkmenistánském Las Vegas. Hlavní město září všemi barvami, každá budova z bílého mramoru je precizně osvětlená. Ano, Las Vegas, jenže bez lidí.
(Ne)bojácná hradní stráž
Ze všeho nejdřív chci vidět zlatou sochu bývalého diktátora. Oni mu samozřejmě neříkají diktátor. Jeho pomník navíc stojí v Parku nezávislosti, což je v druhém nejuzavřenějším státě na světě – hned po Severní Koreji – docela klišé.
Před zlatou sochou stojí bez pohnutí dva vojáci jako čestná stráž. Mám štěstí, dorazil jsem právě ve chvíli, kdy se budou střídat. Mají to krásně nacvičené. Najednou oba současně praští pažbou o zem, secvaknou paty a dávají se pochodem v chod. To se ovšem nelíbí mojí fence Corey, která se lekla kraválu a prudkých pohybů a začíná štěkat.
Vojáci to neznají, ani nemůžou, když jsou tady psi zakázaní, a v šoku ruší krok a začínají utíkat. Za chvíli jim asi dochází, že to je trochu přehnaná reakce, a tak se otáčejí a zjišťují, že je neprohání zlý vlk, nýbrž si jen štěkl neškodný pejsek uvázaný na vodítku. Dávají se do smíchu, chechtají se, až se prohýbají. Potom zničehonic nasazují kamenný výraz a důstojně pochodují pryč.
Jejich místa před zlatou sochou mezitím zaujali dva další vojáci. Myslím, že lepší střídání stráží jsem nikdy neviděl a už asi neuvidím.
TIP: Chceš se pokusit překonat hranice do Turkmenistánu? Stáhni si amatérskou únikovku Slávka Krále. Hodně štěstí! www.slavekkral.cz/unikovka (QR kod)
