Lidé byli horami přitahováni od nepaměti, byť zpočátku se jich současně báli a považovali je za nedostupné sídlo bohů. Postupně ale do hor pronikali za vábením drahých kamenů a kovů, objevovali horské pastviny a hluboké lesy na úpatí hor byly nekonečnou zásobárnou stavebního materiálu. Do hor pronikli a přežili zde jen houževnatí a odolní jedinci, horalé se museli v nouzi spolehnout sami na sebe. Až poměrně nedávno začali do hor chodit lidé jen tak, z plezíru. A začaly problémy…
Mohutný rozvoj turistiky, alpinismu a lyžování vedl v druhé polovině 19. století k založení mnoha spolků na podporu těchto aktivit. Namátkou bych zmínil třeba známý rakouský a německý Alpenverein či Klub českých turistů. Tyto spolky nejen propagovaly turistiku a vzdělávaly své členy, ale také zpřístupňovaly hory sítí značených tras a budováním horských chat.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Od dobrovolníků po první záchranné jednotky v horách
Je věcí prosté statistiky, že čím více lidí do hor mířilo, tím více průšvihů se stávalo. Ze začátku samozřejmě nikdo nepočítal s jakoukoliv záchranou v horách, byť v této době se první průkopníci vydávali do hor často v doprovodu místních horalů v roli průvodců a současně i ochránců, a tak reálné problémy začaly ve větším měřítku až ve chvíli, kdy se hory otevřely „masám“.
V tomto období, tedy řekněme na přelomu 19. a 20. století, se do záchranných akcí zapojovali na bázi dobrovolnosti horští vůdci, chataři a další horalé. V horách vždy platilo, že si musí lidé pomáhat, a tak nikdo neváhal v rámci svých možností pomoci. Byla to pomoc nezištná, leč na amatérské úrovni, nekoordinovaná a často ohrožovala i životy samotných zachránců. Úvahy o vzniku profesionální záchranné horské služby podpořilo i několik tragických událostí v horách. Již v roce 1896 vznikl pod záštitou rakouského Alpenvereinu a na základě tragické lavinové nehody v pohoří Rax Alpiner Rettungsausschuß Wien (Alpský záchranný výbor) jako první organizovaná horská záchranná služba na světě.
111 roků Hanče a Vrbaty
Na českém území je zcela jistě nejznámější tragédie Hanče a Vrbaty, ke které došlo 24. března 1913 na hřebenech Krkonoš. Notoricky známý příběh doplnil před pár lety film Poslední závod, který do příběhu vnesl neprávem opomíjenou postavu Emericha Ratha. Základním poselstvím příběhu je lidství, přátelství bez ohledu na národnost či společenské postavení a nezištná pomoc všech, kdo v tu chvíli měli ještě nějaké síly. Hledat posledního závodníka na trati, Bohumila Hanče se do vánice se vydává Rath, Fischer a Jarolímek. A kdesi ve vánici hledá svého přítele Vrbata. O život jde všem, cenu nejvyšší zaplatí Hanč s Vrbatou.
Horská služba v Krkonoších za první republiky
K tragické události Hanče a Vrbaty došlo nedlouho před vypuknutím první světové války, která rozmetala na kousky staré uspořádání střední Evropy a nová Československá republika měla dlouho jiné starosti než řešit záchranu v horách. Nicméně rychlý ekonomický a společenský rozvoj první republiky se brzy odráží v bohatém spolkovém životě a nárůstu počtu turistů a sportovců (nejen) v zimních horách. Záchranu v horách společnými silami řeší místní chataři, lesáci, hasiči a samozřejmě četníci, kteří disponují zásadní výhodou – telefonickým spojením. Mrazivá a na sníh bohatá zima roku 1935 přinesla další zimní tragédie na krkonošských hřebenech a akcelerovala jednání o zřízení samostatné horské služby.
12. května 1935 byla založena jednotná organizace Horské služby v Krkonoších. Předsedou byl okresní hejtman ve Vrchlabí – JUDr. Vladimír Záboj Vaina, a bylo ustaveno šest stanic. Hlavním problémem nově vzniklé organizace bylo materiální vybavení členů. Tento nedostatek byl vyrovnán nezměrnou obětavostí, skromností a vynikajícím kamarádstvím členů horské služby.
Podobná situace jako v Krkonoších byla i v jiných českých pohořích. Vlivem rozvoje turismu dochází k založení záchranných oddílů. Do vypuknutí druhé světové války jsou založeny sbory v Jizerských horách, Krušných horách či na Šumavě.
Druhá světová válka
Další rozvoj horské služby zabrzdil zábor sudet a následné rozpoutání druhé světové války. České obyvatelstvo bylo z hraničních hor vyhnáno a zůstal zde pouze německý Bergdienst.
Po skončení války se naplno obnovila v roce 1945 činnost Horské záchranné služby (HZS) a do roku 1950 jsou založeny či obnoveny členské základny v Jeseníkách, Beskydech, Krušných horách, na Šumavě, v Jizerských horách a v Orlických horách. V roce 1950 aktiv dobrovolných pracovníků HZS požádal o zařazení do Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport (budoucí Československý svaz tělesné výchovy, ČSTV) v Praze a byly schváleny stanovy HZS.
Sjednocení a nemalé změny HZS
Ke sjednocení dvou největších záchranných organizací v republice – Horské záchranné služby a Tatranské horské služby – dochází 1. 12. 1954, kdy byla ustavena Horská služba (HS) s celostátním působením. Díky velkému nasazení lidí z Horské služby, vysoké odbornosti a v neposlední řadě i díky perfektně zvládnutému mezinárodnímu setkání ve Vysokých Tatrách v roce 1967 se Horská služba stala v roce 1968 členem organizace IKAR (Mezinárodní federace záchranných služeb při UIAA ). Situace se stává lehce nepřehlednou po roce 1990. Od tohoto roku měly jednotlivé oblasti HS právní subjektivitu, po roce 1993 vznikla samostatná HS v České republice. V roce 2001 oblastní sdružení HS zanikají a vzniká jednotné občanské sdružení Horská služba České republiky, o. s. v gesci ministerstva zdravotnictví. Od roku 2004 převzalo garanci ministerstvo pro místní rozvoj v rámci podpory cestovního ruchu a koncem roku 2004 zřídilo novou obecně prospěšnou společnost Horská služba ČR, o. p. s., která od 1. ledna 2005 převzala odpovědnost za činnost horské služby v České republice a má podle statutu za úkol spolupracovat s dosavadním občanským sdružením.
Dlouhodobě se po roce 2000 diskutovalo o speciálním zákoně, který by definoval statut horské služby, její povinnosti, financování, ale také pravidla pohybu návštěvníků v horách. Až úsměvnou absurditu českého právního a politického světa potvrzuje fakt, že několik poslanců „propašovalo“ v roce 2009 do zákona o civilním letectví tzv. „přílepek“, který do zákona o cestovním ruchu přidal několik paragrafů definujících obsah činnosti horské služby a přisuzující tuto činnost výhradně obecně prospěšné společnosti založené za tímto účelem ministerstvem pro místní rozvoj, takže od roku 2010 je alespoň v tom základním jasno. Profíci z Horské jsou v obecně prospěšné společností a jsou fakticky složkou integrovaného záchranného systému a dobrovolní členové jsou v pro změnu členy spolku Horská služba České republiky.
Den Horské sužby
Myslím, že je celkem jedno, zdali vám v nouzi pomůže člen spolku či obecně prospěšné společnosti. Zásadní je, že situace okolo Horské služby se stabilizovala, a to především finančně, zázemí a vybavení je na dobré úrovni a všech zhruba 500 horských záchranářů může pomáhat dle svého nejlepšího svědomí. Není to práce u pásu, je to celoživotní poslání. A ne každý také projde náročným sítem fyzických prověrek a testů z různých oborů.
A abych se na závěr vrátil k příběhu Hanče, Vrbaty a spol. 24. březen je na památku tohoto neštěstí a nezištné záchranné akce připomínán jako Den Horské služby. Myslím, že kluci od horské by ale asi nejvíce ocenili celoroční používání zdravého rozumu při plánování našich aktivit v horách. Přeji vám co nejvíce radosti z pohybu na horách s respektem k přírodě a sobě navzájem.
