ROZHOVOR: „Strach se snažím si racionalizovat, ale nepotlačuji ho,“ říká horský vůdce

K profesi horského vůdce vede dlouhá cesta. Výcvik, kterým musí zájemci projít, trvá kolem čtyř let. Vy už kromě této cesty a mnoha dalších desítek túr v této roli můžete nahlédnout na povolání z druhé strany jako vedoucí kurzů. Co je na práci nejtěžší?

Myslím si, že nejtěžší je ten „přerod“ od horolezce do „gajda“ (z angl. guide = průvodce, pozn. redaktorky). Horský vůdce si musí uvědomit, že túra s hosty není jako jeho klasický den v horách. Když jdu třeba po padesáté na Gerlach (Gerlachovský štít, pozn. red.), túra mě nemůže sama o sobě bavit. Pokud ale dokážu přijmout, že si ji dokážu užít skrz klienty, kterým zprostředkovávám nový zážitek – to je ten nejzásadnější rozdíl mezi horolezeckým výstupem a výstupem z pozice vůdce.

Naznačil jste, že jde o nejspíš o fyzicky velmi náročnou práci. Mezi čtyřiceti dvěma českými horskými vůdci nemají ženy jediné zastoupení. Mohla bych o práci horské vůdkyně jako žena vůbec přemýšlet?

Co se týče fyzické stránky určitě. Mám kamarádky třeba ve Francii, které vodí. Program mají sestavený jinak – místo dlouhých túr se spíše zaměřují na stěnové lezení, výuku lyžování nebo freeride. U nás už jsme měli ve výcviku studentku, které nedělaly problémy fyzické ani technické požadavky, ale spíše ty taktické. V současné době máme také mezi aspiranty dvě ženy. Větší problém je pro ženy určitě skloubení profese s rodinou. V tomhle ohledu to mají Francouzi ale i Francouzsky jednodušší. Zatímco já trávím každý rok čtvrt roku mimo domov v Chamonix, ony mají tu výhodu, že tam bydlí.

Z toho mi vyplývá, že pro Čecha není úplně přirozené dostat se k práci, která znamená žít takové dva životy – jeden u nás v nízko položeném Česku a druhý ve státech, které jsou obdarovány velehorami. Nebo se mýlím?

Ne všichni horští vůdci v nějaké lokalitě bydlí delší dobu tak jako já. Někteří jezdí každý týden do jiné lokality a často pak i domů. Naše kultura vůdcování je ale například od těch v alpských zemí velmi odlišná. Zatímco v Alpách se i do výcviku hlásí kluci a dneska i holky, kterým je osmnáct nebo devatenáct let, u nás je ten věkový průměr vyšší. Češi si většinou nejdříve dodělají vzdělání, nastoupí do profese a teprve pak si ujasňují, že chtějí do výcviku horského vůdce. I tak si ale vůdcování nechávají většinou jako druhou profesi ke své původní. 

Vzdělávání horských vůdců

Pokud se nemýlím, tak Češi nemají z hlediska vůdcovského vzdělání moc na výběr. Pouze Univerzita Palackého v Olomouci nabízí obor rekreologie, který je kurzům horského vůdce asi nejblíže, absolventi ale po dostudování nemají stejné kompetence. Znamená to tedy, že je stejně následný kurz nemine?

Myslím si, že obecně problém vysokoškolského vzdělávání sportovního zaměření je v tom, že fakulty jsou nuceny do výzkumů. Úplně se vytrácí podstata toho, co znamená výchova a vzdělání ke sportu, a chybí důraz na fyzickou kondici. Vzdělání podle standardů UIAMG je složité právě z důvodu obrovské odpovědnosti vůči téhle organizaci a vůči získané licenci. Už jen fakt, že někdo dokáže projít alespoň částí tohoto vzdělávání, je poměrně slušnou vizitkou. Není ani ostudou, že někdo kurz nedodělá.

Kolik je takových neúspěšných aspirantů?

U nás vzhledem i k velikosti skupin výcvik nedodělá zhruba pět procent uchazečů. V alpských zemích je selekce mnohem větší. Každý rok se do výcviku hlásí kolem tří set, z nich přijmou asi padesát, výcvik pak nedodělá asi patnáct procent uchazečů.

Vaše cesta ke kariéře horského vůdce v jistém slova smyslu také vedla přes vysokou školu. Co byl pro Vás ale impuls k přihlášení se do výcviku?

Já lozím od třinácti let, a to jsme začínali hodně divoce, vyhledávali jsme výzvy, které byly často nad naše možnosti – stručně řečeno jsem rád, že jsem tuhle etapu přežil. Dneska už zájemci o výcvik ale díky platformě UIAMG přesně ví, co kurzy obnáší. I proto už nedochází k ilegálnímu vůdcování, díky kterému jsem se seznámil s vedením lidí v horách já. S průvodcováním jsem začal při studiu na vysoké škole, tehdy ještě bez licence. Nejvíce mě pak oslovila expedice v roce 1999 v Pákistánu, kde jsme byli s mladými vůdci z Francie. Oslovil mě jejich přístup k lezení, který byl založen na zkušenosti, lehkosti a rychlosti. Pak jsem dostal nabídku jít studovat do Francie v tomhle odvětví. Jenže jsem chtěl nejdřív dostudovat vysokou školu. Díky té expedici i nabídce studia jsem ale dostal správný impuls – chci být v horách a tohle by mohla být ta správná profese.

Hlavní náplní horského vůdce je vedení výstupu – na skialpových lyžích, ve freeridovém terénu nebo lezeckých túrách na umělé stěně i ve velehorách. Kromě zajištění a zabezpečení túr má na starosti i výuku. Program sestavuje po konzultaci s klienty, jejichž zkušenosti jsou různorodé – od začátečníků až po excelentní lyžaře nebo velmi dobré lezce. Vůdce si najímají například proto, aby se jim postaral o bezpečný průběh.

V dnešní době se často zmiňuje, že se zhoršuje kondice a celkově fyzická průprava v populaci. Pociťujete to i sám při vedení nebo u aspirantů, kteří absolvují výcvik?

V posledních letech se stává poměrně často, že klienti nejsou na nějakou túru dostatečně připraveni. Hlavně u populárních túr. Proto došlo ke změně i ve vzdělávání samotných gajdů. Dřív se kladl důraz zejména na takzvané hard skills, to znamená, že prioritou bylo naučit aspiranta správně vylézt, zajistit vše, co se týče technické stránky, a nezabloudit. Dneska dáváme v kurzech mnohem větší důraz na komunikaci s klientem, celkově na péči o hosty.

Jakým způsobem tedy pracujete s klientem, u kterého vyhodnotíte, že na danou aktivitu není dostatečně připraven?

V první řadě se snažím, aby k cíli postupně dozrál. Je důležité takovému člověku vysvětlit, proč ho na danou túru teď nevezmu a co můžeme udělat pro to, aby se nám to nakonec třeba i podařilo. Měl jsem třeba klienta, který přišel s požadavkem, že chce zdolat stejně jako jeho kolega z práce Matterhorn a mít odtud taky fotku (směje se). Když jsem se ho zeptal na jeho dosavadní zkušenosti a dovednosti, rychle jsem pochopil, že je to v tu chvíli nereálné. Naplánovali jsme spolu ale lehčí túry, nakonec se mnou byl tu sezónu na čtyřech zajímavých výletech. Kvůli jeho zdravotním problémům jsme spolu na Matterhornu nakonec nikdy nebyli, ale to nebylo ve výsledku vůbec podstatné.

Výzva s názvem stereotyp

Zmínil jste, že na Gerlachovský štít jde takový horský vůdce klidně více než padesátkrát. Pro obyčejného člověka je „spadnutí“ do takového stereotypu nepředstavitelné a za fotkami vidí jen velká dobrodružství. Jak s jednotvárností pracujete?

Spadnutí do stereotypu je velkým problémem. Jakmile jde vůdce stejnou túru několikrát po sobě, největším nebezpečím je on sám. Při zpětných analýzách se velmi často zjistí, že právě stereotyp byl příčinou způsobené nehody. K horám je potřeba mít stále respekt a vůdci by se měli snažit být pořád ve střehu. To, že v konkrétním místě dané túry už dvacet let zahýbám na lyžích doprava, ještě neznamená, že v letošním roce bude sníh stejný a nezavalí mě lavina. Jsou ale i túry, které nejsou nikdy stejné, ukázkový příklad je Matterhorn. O téhle túře říkám, že není otázkou, jestli problém nastane, ale pouze kdy a jak ho vůdce vyřeší.

Máte v takových situacích strach?

Strach je pro vůdce důležitý, je to takový šestý smysl. Vždycky, když začnu mít třeba z něčeho jen špatný pocit, říkám si: zastav se a rozhlídni se, co jsi přehlídl. Nikdy by nás ale neměl ovládnout. Strach se snažím si racionalizovat, ale nepotlačovat ho. Měl jsem období, kdy jsem zjistil, že nemám strach ani v situacích, které opravdu dávaly prostor pro obavy. Kladl jsem si otázku, jestli je jeho vytěsnění posunutím, nebo už je to špatně. Dnes se strach snažím vnímat zejména jako varovný signál.

I tak jste ale v horách, které jsou mnohdy nevyzpytatelné…

Ano, je potřeba přijmout, že můžu odejít na nejlehčí túru a když budu mít opravdu smůlu, nemusím se z ní už vrátit. Do hor se ale chodí žít, ne umírat.

Co vás vůdcování naučilo?

Myslím si, že mě asi zklidnilo… Hodně mě zklidnilo. Uvědomil jsem si, že každý problém má nějaké řešení. A naučil jsem se rychle se rozhodovat, bez toho by to nešlo. Člověk dělá chyby, ale musí s nimi pracovat, nesnažit se je zakrývat a už vůbec ne před sebou samotným. Pokud ty chyby nebude řešit v klidu a s rozvahou, tak nepřežije. Často myslím na hlášku jednoho ze starých alpinistů, který prohlásil „Na posrání je vždycky času dost.“

Mimo vůdcování se věnujete spoustě dalších aktivit. V Brně například provozujete horolezeckou stěnu, trénujete lezeckou reprezentaci v ledolezení nebo pořádáte lezecké závody. Z jakého důvodu máte tak široké pole působnosti?

Když jsem začal provozovat lezeckou stěnu, žena se zaradovala, že budu víc doma. Domů ze stěny chodívám kolem jedenácté večer, takhle si to asi nepředstavovala (směje se). Velmi mě ale baví ta různorodost. Už nejsem závislý po všech stránkách jen na vůdcování, nové poptávky od klientů už můžu směřovat k aspirantům nebo mladším vůdcům a sám se věnuju víc třeba rozvoji soutěžního lezení, trénování dětí a vedení asociace vůdců. Rád taky řeším i vyloženě technické a odborné výškové práce. Díky tomu nesklouzávám do stereotypu.

Máte nějaký horolezecký sen, který byste si chtěl splnit?

Nemít sny je nesmysl, ale neměl bych zapomínat na přítomnost. Samozřejmě jsou ikonická místa, kde jsem ještě nebyl. Třeba severní stěna Eigeru – jedna ze tří severních stěn (ikonické a náročné horolezecké výstupy v Alpách, pozn. red.). Také bych se rád vrátil do Spojených států do Yosemite, tentokrát už třeba i se svým synem, který dobře leze.

Radek Lienerth (*1978)

Je horský vůdce, učitel horolezení a skialpinismu. V roce 2006 v rámci prvního běhu vzdělávání ČAHV složil ve Francii v Chamonix zkoušku horského vůdce dle standardu Mezinárodní federace horských vůdců (UIAGM). Od té doby se věnuje kromě samotného vůdcování i výuce adeptů usilujících o složení těchto zkoušek, nyní z pozice předsedy České asociace horských vůdců. Dříve byl reprezentantem Českého horolezeckého svazu. V současné době provozuje lezeckou stěnu HUDY v Brně a trénuje reprezentaci v ledolezení.