Do míst, kam by běžný turista ani nepáchl, vbíhá s mapou v ruce naprosto samozřejmě. Miloš Nykodým, dlouholetý reprezentant v orientačním běhu, vysvětluje, jak se učí „číst“ krajinu, proč se nebát hustníků ani strmých svahů, které světové terény v něm zanechaly největší stopu i kam by se jednou rád vydal za orienťákem jen tak — do skutečné divočiny.
Jako orientační běžec předem neznáš trať a musíš běžet tam, kam tě kontroly zavedou. Do volného terénu a často i tam, kam by se běžný turista neodvážil. Když vyběhneš do neznámého lesa, co rozhoduje o tom, že víš, kudy se vydat, a když se ztratíš, vždycky se zase najdeš?
Na to máme my orienťáci prostě čuch získaný zkušeností. Poslední dobou se bez orienťácké mapy do neznámého terénu nepouštím jen tak naslepo. Mám chytré běžecké hodinky s navigací a off-line mapou, takže si naplánuji trasu divočinou, a pak případně improvizuji a alespoň mám záchranný směr, kam se vydat, když uhnu z cesty.
Zkušený orientační běžec často vidí průběžný terén tam, kde běžný turista vidí jen hustník. Jak se takové „čtení krajiny“ učí?
V orienťáku potřebuješ najít nejrychlejší cestu ke kontrole, a ta prostě někdy vede přes ostružiny, strmým svahem nebo třeba přes kamenné pole. Nemůžeš si moc vybírat. Během kariéry jsou se snažil navnímat co nejvíc různých terénů, abych věděl, jak se v nich pohybovat. Musíte sebrat odvahu a prostě to zkusit.
Zažil jsi někdy situaci, kdy ses musel překonat a běžet místem, kam se ti opravdu nechtělo?
Jistě, hlavně během závodu, kde bojuji o každou sekundu. Příkladem je skok do jarního potoka, prolézání borovicové kleče, kopřivová či ostružinová pole nebo maďarský jalovec. Těch věcí je dost, ale překonání takové překážky vynahradí rychlý mezičas nebo ta krásná místa, na které se třeba jinak ani dostat nedá.
Jaké dovednosti orientačních běžců by podle tebe měli znát i běžní outdooroví sportovci, kteří se do volného terénu běžně nepouštějí?
Myslím, že obecně čtení mapy – pochopení výškopisu, odhad vzdálenosti a tak. Určitě každý používá mapy v telefonu, a i když tam svítí tečka s polohou, stejně jsou základní navigační schopnosti potřeba.
Během reprezentační kariéry jsi procestoval téměř celou Evropu, byl jsi i v Číně… Kolika zeměmi jsi vlastně proběhl s mapou v ruce?
Chybí mi hodně států jižní a východní Evropy. Ale celkově jsem to kdysi počítal a dobral se čísla kolem 40 zemí světa. V Keni jsem strávil celkově 15 týdnů, v Ugandě měsíc, tam to byly ale spíš běhy po cestách. Jako exotiku stále beru i Čínu, kam jsem se během reprezentační kariéry vypravil třikrát.
Který terén světa do tebe otiskl nejhlubší stopu?
Jednoznačně Skandinávie, tam jsou lesy opravdu divoké, téměř bez cest. Dokážu si představit, že se tam bez buzoly může někdo ztratit třeba na několik dní. Ale s orientačním během se mi líbilo skoro všude. Mám rád hlavně tu rozmanitost přírody.
A když se podíváme na ty nejextrémnější terény – který byl technicky nebo fyzicky nejnáročnější?
Takhle narychlo se mi vybaví francouzská Jura. Ostré skalní škrapy a velmi mnoho vrstevnicových detailů. To je lahůdka pro ty, kteří chtějí poznat opravdu unikátní terén. Ale užijí si ho asi jen orienťáci, všichni ostatní by tu šli kilometr tak hodinu a boty rozsekané od ostrého vápence by mohli po výletě rovnou vyhodit. 😊
V rámci tréninkové přípravy jsi také několikrát vycestoval do Afriky (Keňa, Uganda), kde se běžně orienťák neběhá. Vyběhl jsi mimo cesty i tam?
Párkrát ano, ale bohužel bez mapy, ty pro orienťák tam neexistují. V těch místech, kde jsem pobýval, jsem z divoké zvěře strach neměl. V přírodě byly sem tam pěšiny, někdy měl člověk pouze smůlu, že cesta z ničeho nic skončila uprostřed vegetace.
Jak rychle se vůbec orienťáci ve volném terénu pohybují?
To hodně záleží na druhu terénu. Nejlepší běžci i mimo cesty běhají výrazně pod 4 minuty na kilometr, rychlost hobíků nebo nejstarších veteránů se může blížit tempu nekonečně dlouho na kilometr. 😊 V našich domácích podmínkách běhají nejlepší závodníci od 3:30 min/km v rovinách Vracova až po 15 až 20 minut na kilometr ve svazích Ještědu.
Je nějaké místo, kde by sis chtěl ještě orientační běh zaběhnout?
Těch míst bych vymyslel hodně. Hlavně pro mé cestovatelské choutky. Aljaška, Nový Zéland, Kanada, USA, Japonsko. Láká mě především divoká příroda, kam je těžké se vůbec dostat. Ve Švédsku jsem jel několik hodin po šotolinové cestě, abych se dostal do totálního orienťáckého ráje.
Kdybys měl doporučit jednu „povinnou“ zahraniční destinaci pro každého českého orientačního běžce, která by to byla — a proč právě ona?
Budu se opakovat. Určitě Skandinávie. Je celkem jedno kam, ale pokud mám být konkrétní, doporučil bych mapu Lunsen u švédské Uppsaly. Ptáte se proč? Dostupnost. Od letiště Arlanda je to autem třicet minut, z centra Uppsaly hromadnou dopravou 25 minut. Z orienťáckého hlediska je to terén, kde můžete zavřít oči a naplánovat trať, která bude zajímavá. Běhat tam celý život a stejně se tam pokaždé, kvůli místní morfologii, ztratit. Takový terén by chtěl mít za barákem každý klub, každý orientační běžec na světě.
