Rozhovor: Jakub Vlček pojede na kole nejdelší závod na světě

Jakube, na svých stránkách máš uvedeno, že horolezectví, kolo a pivo tě inspirují celý život. Která z těch disciplín tě baví nejvíce a proč?

V Adršpachu je jedna cesta s názvem „Kolo nebo lezení“. Nejvíc mě na ní baví to, že v průvodci je zapsána takhle v poměru slučovacím, nahoře ve vrcholovce je v poměru vylučovacím s čárkou před nebo. To celkem charakterizuje můj postoj. Jezdíval jsem do skal na kole – matroš a spacák jsem poslal s ostatními v autě, vyrazil jsem o dvě hoďky dřív a na zbytek jsem pak počkal u piva na Koupáku, Pod Císařem nebo U Peňáka. Loni jsem jel z Budějic do Teplic na fesťák taky na kole (zhruba 300 km), většinou to jde zkombinovat, když se chce. Byly však roky, kdy jsem se věnoval převážně jen jednomu sportu. Např. 2015 při přípravě na Transcontinental race jsem skoro nelezl. Loni jsem si poranil v Ádru rameno (rehabilitace severní stěnou Pettit Dru kupodivu nebyla úspěšná) a od té doby zatím nelezu. Vrhl jsem se plně na přípravu letošní sezóny – bude hodně cyklistická. Ale hrozně se těším, až se zas dotknu struktury pískovce, vrazím žábu do spáry a ufuněn a upocen cvaknu první kruh. Stejně tak se těším na údery cepínem do vyzrálého firnu.

A pivo to všechno spojuje. Rozebírání zážitků dne, detailní popisy nejistých pohybů vysoko nad kruhem či hodnocení vyjížďky by bez svlažení vyprahlého hrdla postrádalo své kouzlo. Pivem se živím. Nejen v té klasické tekuté podobě – sládkoval jsem dva roky v minipivovaru na Mělníku, nějakou dobu v Indii a teď se bavím výzkumem a technologií výroby v Budvaru.

Co tě čeká letos?

Letos mě čeká opět cyklistická sezóna. 14. června startuji na nejdelším závodě na světě – World by Bike Challenge, který spočívá v objetí zeměkoule na kole. Má v podtitulu: „Když chceš delší závod, najdi si větší planetu“.

Aktualizováno: Závod byl pro letošní rok zrušen a níže si můžete přečíst Jakubův komentář.

Bohužel mám špatnou zprávu. Nebo spíš dlouho očekávanou: včera (20. 4. 2020) byl závod zrušen. Předcházela tomu dlouhá porada, na jejímž konci jsme se konsensuáně usnesli, že nemá význam se o něco takového letos pokoušet. Ani ne kvůli nákaze samotné, ale kvůli složitostmi s ní spojenými. Především nejistota otevření hranic, ale i omezený provoz obchodů, restaurací a jiných možností na doplnění potravin. Inu, budu muset ještě rok trénovat 🙂

S úsměvem uzavírá současnou situaci.

Jaká jsou pravidla tohoto závodu? Je to ještě vůbec závod?

V podstatě dost jednoduchá. Objet na kole svět bez cizí pomoci z bodu A do bodu A (tentokrát se A rovná Vítězný oblouk v Paříži). Při tom je potřeba ujet alespoň 28 000 km (rovníková délka souše), protnout dva protilehlé body a pohybovat se na jižní i severní polokouli. Čas se měří včetně transportů.

Závodníci vyrazí ze startu a ten, kdo při dodržení pravidel dorazí do cíle jako první, je vítěz. To podle mě dost přesně odpovídá definici závodu.

Jasně, je to závod především sám se sebou, se svou hlavou. Ale prostě chceš být rychlejší než ostatní. I když to v tomto případě není nejdůležitější. Primární je to přežít, ideálně ve zdraví, pak teprve dojet a dojet dle představ. Ale to lze říct o každé akci.

Potřebuješ pro takový závod něco speciálního, kolo, výživu nebo další vybavení?

Kolo je při takovém závodu dost důležitou součástí výbavy. Troufám si říct, že to na něm „sedí a padá“. (Směje se). Řešil jsem to celkem dlouho a nakonec mi vyšli vstříc kluci z Festky, se kterými vyvíjíme nový rám speciálně pro tento závod. Zjednodušeně to bude takový hybrid – máma silnička, táta gravel. Jde o to, aby pak kolo jako celek bylo dostatečně výkonné a přitom poskytovalo přiměřený komfort pro šestnáctihodinovou jízdu každý den. Zároveň potřebuji, aby bylo „blbuvzdorné“, abych ho dokázal opravit i bez speciálního vybavení všude po světě. Takže komponenty nebudeme řešit jen podle hmotnosti, ale podle poměru výdrž + údržba / hmotnost.

Nedílnou součástí jsou dresy. Kromě funkčnosti je opět důležitý komfort při dlouhotrvajícím pohybu. V podstatě budu mít jen cyklooblečení a podvlíkačky na spaní. Za půl roku jsem vyzkoušel pět výrobců dresů, než jsem se rozhodl.

U vybavení řeším hmotnost a objem. V podstatě se potřebuji sbalit na čtyři měsíce do tří brašen, takže toho s sebou moc táhnout nemůžu. Sbalím si svoje čtyři švestky a hotovo (tedy o jednu švestku méně, než by bylo komfortní). U vybavení kladu důraz na funkčnost, pak na hmotnost a výdrž. Přehnaně lehká věc, která nefunguje, se stává přehnaně lehkým závažím. Na druhou stranu nepotřebuji expediční výškový stan, který sice skvěle funguje, ale také se parádně proveze.

Co se výživy týče, razím názor, že čím delší závod, tím normálnější jídlo potřebuješ. A kdybych ho neměl, tak mám smůlu, protože stejně nic jiného člověku nezbude. Musí se přizpůsobit tomu, co je k mání. Samozřejmě přemýšlím nad složením potravin, abych tělu dopřál, co potřebuje. A když dostane, co si žádá, docela spolu vycházíme. Vydaná energie vychází tak na čtyři obědy a dvě večeře denně. Většinou jím za jízdy.

Jaká je tvá hlavní motivace a co na takový počin říká tvé okolí – rodina a kamarádi?

Motivací je víc. Existují různé názory na tvar Země, někdo tvrdí, že je kulatá, jiný, že placatá. Já se přikláním k první variantě, ale vzhledem k podpoře rozvoje kritického myšlení si to chci ověřit. 🙂

Jedna z motivací byla získat den života vlivem otáčení zemské osy. Bohužel bych se musel vydat západním směrem, a to je pro celou strategii závodu špatně. Např. kvůli převládajícím větrům nebo vhodné sekvenci kontinentů. Samozřejmě mám i sobeckou motivaci – získat pocit, že jsem dokázal něco, co moc lidí na světě nedokázalo.

Většinou, když se chystám na nějaký výlet, moc o tom dopředu nemluvím, aby mí blízcí neměli zbytečný strach. Proběhne obecná zmínka, že se chystám např. s Ørjanem do Alp. To, že se jednalo o Eiger, jsem rodině řekl až po návratu. Nejsem snílek prchavých nápadů, a když už oznámím, že se na něco chystám, mí blízcí vědí, že to myslím vážně a že nemá moc cenu mi to rozmlouvat. Vědí, že se snažím minimalizovat riziko a že se nechovám jako blázen. Vážím si podpory rodiny a kamarádů. Ze začátku třeba kroutí nechápavě hlavou, ale pak mě podpoří – ať už před cestou nebo během ní. Je to krásný pocit, když kolem sebe máš lidi, kteří ti věří. Rovněž jsem rád, že mám podporu v práci, že mě na tu dobu uvolní. V rámci běžné dovolené bych to nestihl.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru v přípravě! Spolu s čtenáři Světa outdooru tě budeme od 14. června 2020 sledovat!

MEDAILONEK: Jakub Vlček
Narodil se v roce 1990, po gymnáziu vystudoval v Ústí nad Labem bakalářský obor Aktivity v přírodě, následně obor Biochemie a biotechnologie na VŠCHT, kde pokračuje v doktorském programu. Mezi své hodnotné výkony řadí zimní přelez severní stěny Eigeru a 7. místo na Transcontinental Race. Jeho přípravy a počínání v závodě můžete sledovat na jakub-vlcek.cz nebo na jeho facebooku a instagramu.