HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Při přechodu Bajkalu jsme nadávali a křičeli štěstím zároveň

Při přechodu Bajkalu jsme nadávali a křičeli štěstím zároveň

Na únor a březen jsme si s Danem vymysleli pěknou „zimní dovolenou“ v podobě přechodu sibiřského jezera Bajkal. Jak bych expedici vystihl v několika heslech? 700 km, 22 dní a 22 hodin, TAROSY, tenký led, zima a vítr, neskutečná dřina, hlad, zemětřesení, 23 dnů bez hygieny a výměny spodního prádla (to nám až tak nevadilo), absolutní restart hlavy, hodiny smíchu a kvalitního reggae, 10 litrů horkého pudingu různých příchutí, neskutečný pocit volnosti, svobody a nekonečné návaly euforie, kdy jen křičíte štěstím a u toho šlapete.

Akce to byla ryze punková, bez větších zkušeností s podobnou aktivitou, za to se spoustou času věnovaného přípravě a realizaci. Jen doplním, že od vesnice Listvyanka, cca 200 km na sever, nebylo jezero zamrzlé, takže jsme museli na led, který byl u břehu, z toho plyne terén plný tarosů (ledové kry, které leží všelijak, jen ne“na placato“). Iluze o pohodové chůzi po ledu jako zrcadlo vzala za své.

Kromě jiného se nám množily vrásky na všech tělesných partiích kvůli výbavě, kterou si s sebou na jezero vzít. Nakonec jsme vše dali nějak dohromady díky sloučení vlastních seznamů. Ty byly orientovány spíše na hory, a proto bylo nutné je doplnit, nebo naopak redukovat, a to na základě rad zkušených matadorů Pavla Blažka a Dalibora Beneše. Posledním pomocníkem byl samozřejmě „strejda gůgl“ a různé expediční seznamy výbavy polárních oblastí.

Největším oříškem byly sáně. Klasika jsou na podobných akcích plastové vany, které stojí hrozně moc peněz, po akci už by pro nás neměly využití, protože něco podobného v nejbližších třiceti letech neplánujeme, a jejich rozměry byly tak malé, že bychom na 60 kg věcí museli mít dvoje. Proto jsme si vyrobili vlastní sáně z pár příček, ARTIS retro běžek a hromady železa. Ve výsledku jedny saně vážily přes 8 kilo s výrobní cenou asi litr. Navíc jsme je mohli kompletně rozebrat a odbavit jako lyžařské zavazadlo, za které se u dané letecké společnosti nemuselo platit, další výhoda a krásný důkaz toho, jak své expedice vedeme. Co nejlevněji se zaměřením na maximální zážitek, který se s nedostatkem peněz vždy nějak dostaví, protože když jste chudí, tlačí vás to do zoufalých situací, které jsou ve výsledku kořením celé akce.

Takové sáňky jsme si (ne)mohli dovolit vzít jen díky tomu, že na jezeře měl být relativně rovný profil. Chyba! Tarosy měly kolikrát i více než metr, takže jsme je museli mnohokrát přenášet, některé úseky i „na čtyřikrát“. Lyže saní se nám navíc několikrát zlomily, což jsme řešili různými opravami. Nakonec jsme sáně nějak dotáhli do cíle, ale bylo to o fous. Myslím, že další „tarosový den“ už by nezvládly.

Druhou neznámou byly boty, které patří na každé akci k tomu nejdůležitějšímu. Nejdříve jsme vymýšleli různé polárnické boty do -50 °C apod. v kombinaci s lehkými pohorkami. Nakonec jsme se logicky zamysleli. Teploty přes den budou nejhůře -25 °C. No dobře, pokud bude foukat vítr, „pocitovka“ může být výrazně nižší, ale když tak máme zateplené návleky. Potom jsem si dával dohromady různé předešlé zkušenosti ve vysokých nadmořských výškách a vyšlo mi, že při výše zmíněných teplotách, nadmořské výšce pouhých 400 metrů a relativně souvislém pohybu bez zastávek, nám prostě musí být teplo v klasických kožených pohorkách kategorie B. Ty jsou navíc měkké a je možné se v nich celkem rychle pohybovat. Důležité bylo si také uvědomit, že půjdeme stovky kilometrů po tvrdém podkladu, takže nějaké déčkové boty na lezení ledů by nám zmasakrovaly nohy.

Trn z paty nám v tomto ohledu vytrhly botky Keen Revel II, které jsou speciálně uzpůsobeny na zimní podmínky díky dvojímu zateplení. Boty jsou navíc měkké a extrémně pohodlné. Co se odolnosti týče, tak jsme nemuseli nic řešit. I v cíli, po 700 kilometrech, byly bez jakékoliv známky poškození.

Dalších otazníků ve výbavě bylo spousta. Co jsme naopak řešit nemuseli, byla expediční střecha nad hlavou, kterou nám vytvořil stan Hannah Charge. Ten byl odzkoušen už v roce 2013 při výstupu na vrchol Noshaq (7492 m), který leží v Hindúkuši na hranici Afghánistánu a Pákistánu. Stan tam tehdy zažil spoustu bouří, které v pohodě ustál, proto jsem si říkal, že zvládne i Bajkal, což se nakonec potvrdilo. Kromě odolnosti jsme na Charge vsadili také kvůli rychlému stavění, a to i v silném větru. Takový průměrný čas postavení byl na Bajkale asi 8 minut (při bezvětří). To je samozřejmě na první pohled hodně, ale je důležité si uvědomit, že v tomto čase je zahrnutou také odkopání sněhu, zavrtání šroubů do ledu, očištění stěn od námrazy a ukotvení všech stabilizačních šňůr.

To, co bychom si na podobnou akci příště přibalili navíc, by byl nějaký mini termofor do spacáku, drtič tarosů a kuklu s dírou na nos (to se týká jen mě :-D). Nějaká pěkná ruská „děvuška“ by se taky ještě dala utáhnout. Takže si myslím, že jsme to i přes minimální zkušenosti, ale důslednou organizaci s velkým předstihem, celkem zvládli.

HannahRock Point

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: