Divočina tvořená horami, ledem a větrem. Rozsáhlé fjordy, nekonečné ledovce, zasněžené pláně a jeden král. Lední medvěd. Vládce, kterému království taje pod tlapami.
Špicberky jsou bránou arktických dobrodružství na dosah ruky. Přestože tohle souostroví leží na půli cesty mezi nejsevernějším bodem Norska a severním pólem, logistika je poměrně jednoduchá. Let z Prahy do Longyearbyenu s jedním přestupem v Oslo zabere jen pár hodin, a pokud se nechceš vydat mimo základní turistickou oblast, nepotřebuješ žádný permit.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Nicméně ani toto území, na mapě vyznačené jako oblast 10, není radno podcenit. Špicberky nejsou dovolenkovou destinací, kde by se člověk pohyboval po značených stezkách a kochal se okolní zkrocenou přírodou. Spíš než pár gramů v batohu zde řeší, zda je jeho puška dostatečně po ruce. Střet s ledním medvědem není žádnou chimérou a předejít mu je základní starostí. Není zcela vyloučené narazit na tohoto vrcholového predátora během polární noci, jak se prochází osvětlenými ulicemi poblíž mateřské školy v Longyearbyenu.
Zdolat nejvyšší horu
Naše ambice jsou však jiné. Chceme se vydat na Newtontoppen, nejvyšší horu souostroví Svalbard, která se tyčí do výšky něco málo přes 1 700 metrů. Pro tento výlet je aktuálně potřeba zažádat o permit a doložit odpovídající pojištění a schopnost zacházet se zbraní.
Je květen, fjordy nejsou zamrzlé, a tak se na start naší expedice necháváme odvézt lodí mířící s turisty do Pyramiden, bizarní připomínky ruské přítomnosti na Špicberkách. Na konci Billefjordenu se pod dohledem majestátního ledovce Nordenskiöld, jehož čelo se pravidelně řítí s ohromným hlomozem do vod fjordu, dostáváme pomocí Zodiaku na pobřeží. Jsme tři. Dva chlapi a pes. Opět mám to štěstí, že můžu vyrazit s Kimem Sengerem, který má za sebou přechod Špicberků z jihu na sever a spoustu dalších zimních dobrodružství. Jeho nepřeberné zkušenosti jsou jako knihovna polárnických dovedností.
Otisk medvědí tlapy
Pobřeží je místem, kde se chceme zdržet co nejkratší dobu. Adrenalin, který se sotva vrací do normálu po překládce dvou zhruba padesátikilových saní na Zodiak uprostřed fjordu, nám prudce zvedá objev stop ve sněhu. Medvědice s mládětem. Setkání s touto dvojicí je to poslední, po čem bychom toužili. Pušku máme v pohotovosti, ale nechceme ji použít. Moc dobře si uvědomujeme, že jsme zde jen na návštěvě a případný střet s medvědem by mohl mít fatální důsledky.
Děláme poslední úpravy na výstroji. Nasazujeme lyže a oblékáme se do postrojů, s jejichž pomocí si potáhneme saně, na kterých máme veškeré naše živobytí. Následujících zhruba čtrnáct dní budeme bez kontaktu s civilizací a možnosti doplnit zásoby. Snažíme se rychle stoupat po okraji ledovce a co nejdříve zmizet z přirozeného loviště medvěda na pobřeží. Saně jsou těžké a těla zatím nejsou přivyknutá takové námaze. Ale radost ze svobody pohybu vše překonává a my se po pár hodinách dostáváme na dosah Lomonosovfonny, která bude naším domovem několik následujících dní.
Sněhová bouře
Přes nekonečnou sněhovou planinu se blížíme k Newtontoppenu. Tyhle planiny společně s ledovci pokrývají zhruba 60 procent plochy Svalbardu. Zdejší krajina je absolutně nehostinná. Jen sníh, led a v dálce hory. Jaký rozdíl oproti pobřeží, kde za chvíli začnou kvést rostliny, aby využily krátkého arktického léta. Postupně se však učíme rozpoznávat jemné nuance a už nám okolní prostředí nepřijde tak monotónní. Zhoršuje se počasí. Přichází mlha a silný vítr. Možnosti orientace se výrazně zhoršují. Medvěda bychom viděli tak možná na dvacet metrů. Rozhodujeme se postavit stan a počkat na zlepšení.
Lyže zarážíme co nejhlouběji. Fungují jako sněhové kotvy. Sněhové límce ve spodní části stanu zahazujeme pořádnou vrstvou sněhu a před čelo našeho příbytku stavíme sněhovou zeď. Všechny věci přenášíme dovnitř a boby kotvíme k lyžím. Tato noc asi nebude krátká. Naštěstí není moc velká zima a jen lehce mrzne. Jsme na cestě již několik dní a rutiny máme dobře zmáknuté. Organizace prostoru ve stanu a veškeré nezbytné činnosti se zautomatizovaly. Hukot vařiče a nekonečné rozpouštění sněhu na vodu se staly běžnou součástí našeho života. Zalézáme do spacáků. Vítr sílí. Sotva se slyšíme. Máme pocit, že nám nad hlavou projíždí nekonečný rychlovlak. Náš stan se nahýbá pod náporem větru. Ale drží. Na dalších 24 hodin jsme přikovaní na ploše pár metrů čtverečních. Než se situace uklidní, nechceme vystrčit ani nos. Mělký krátký spánek střídají chvíle bdění. Když se vítr na chvíli uklidní, odhazujeme navátý sníh. Je dobré nesplést si lahev na moč s lahví na pití.
Tábor na úpatí hory
Klank, kříženec huskyho a malamuta, si ustlal venku na bobech a celý tenhle nečas mu je v podstatě šumák. Jeho huňatá srst izoluje líp než naše vybavení. Citlivý čumák si kryje ocasem. Vítr ustává, mlha se zvedá. Je krásné počasí a do žil se nám vrací optimismus. Slunce a mráz vytahují z věcí vlhkost, kterou jsme za poslední den ve stanu vydýchali, vypotili a vyvařili. Zaházené sněhové límce fungují jako skvělé stabilizátory stanu ve větru, ale zároveň zhoršují odvětrání. Boj s vlhkostí je tu permanentní a nesmírně důležitý. Jakmile ji spacáky a bundy natáhnou, peří slehne a jeho izolační schopnosti jsou tytam. Je čas vydat se opět na cestu.
Nekonečná Lomonosovfonna. Kilometry ledové planiny na všechny strany a pocit vlastní nicotnosti. V dálce se zvedají krásné štíty Atmosfjelly. Slibujeme si, že tam někdy v budoucnu vyrazíme. Teď ale míříme na Newtontoppenu. Tábor stavíme na jeho úpatí. Je azuro a bezvětří. Venku pobíháme jen v triku. Větráme a sušíme naše vybavení. Při popíjení rumu děláme inventuru zásob a opalujeme se. Jaké máme štěstí, že tady můžeme být!
Ráno vyrážíme jen s batohem a puškou na vrchol. Klank pobíhá kolem nás. Stoupáme pohodovým tempem. Podání ruky, obejmutí a nezbytná vrcholová fotka. Nádherné výhledy do všech světových stran. Sjezd na lyžích zpět do tábora je nám další odměnou.
Jednoduchost bytí
Den po výstupu musíme vyrazit zpátky, abychom stihli loď, která nás vyzvedne na pobřeží a přes Pyramiden odveze do Longyearbyenu. Počasí je stabilní, cesta probíhá bez problémů a rychle utíká. Snažíme se co nejlépe načasovat příchod na pobřeží, kde opět chceme trávit co nejméně času. Ale zase nesmíme prošvihnout loď. Další případně popluje za několik dnů. Pokud to počasí dovolí. Máme za sebou zhruba 120 kilometrů. Už dávno jsme se s Kimem shodli, že je pro nás důležitější čas, který v Arktidě trávíme, než počet ujetých kilometrů. Ta jednoduchost bytí, kdy se existence scvrkne do pár nezbytných úkonů a čirého přátelství. Z Lomonosovfonny se stáčíme na morénu vedoucí do Billefjordenu. Na pláži rozděláváme oheň z naplaveného dřeva a užíváme si slunečné pohody.
Snažíme se nepolevovat v ostražitosti, protože se opět nacházíme na místě, kde se riziko střetu s ledním medvědem zvyšuje. Počasí je dobré a po pár hodinách a ověření našeho vyzvednutí přes satelitní telefon rovnáme boby na člun. Přirážíme k pravoboku lodi. Paluba je plná turistů, jsme pro ně skvělá atrakce. Největší hvězda je samozřejmě Klank. Po dvanácti dnech máme normální jídlo a pivo. Jak málo stačí k naprosté spokojenosti.
Pár ukrutně drahých piv
Pyramiden je město duchů. Několik rozpadlých paneláků a stopy po dávno ukončené těžbě. V dobách největší slávy zde žilo na tisíc obyvatel, teď je tady jen pár stálých zaměstnanců místního „hotelu“. Nicméně dobrá atrakce pro turisty, kteří si sem zajedou lodí na exkurzi.
Připlouváme do Longyearbyenu. Večer dáváme pár ukrutně drahých piv v místní hospodě. Sprcha a postel s peřinou jsou nepopsatelným komfortem.
Další den pereme a sušíme oblečení. Jdeme na krátký výlet kolem Longyearbyenu. I když jsme na dosah města, máme pušku. Člověk tady nikdy neví, kdy a kde narazí na medvěda. Kim, který učí na místní univerzitě UNIS, vyřizuje nezbytnosti pro naše další dobrodružství.
Za dva dny opět míříme do přístavu, abychom se přes Isfjorden přeplavili na místo našeho vědeckého bádání. Tentokrát bez bobů, jen s batohy. Několik dnů zůstaneme na jednom místě a budeme vyrážet na měření. Kolem stanu si kvůli ochraně před ledními medvědy stavíme ohradník. Jednoduchý systém z několika tyčí, na kterých jsou připevněné patrony. Jednotlivé části jsou za pojistky patron propojeny lankem. Když přijde medvěd, zavadí o lanko, patrona vypálí a jeho to zažene. Teoreticky. Jelikož máme s sebou Klanka, využíváme tenhle systém, jen když nejsme v táboře. Klank by nám během chvíle všechny patrony svým pobíháním vystřílel. Na druhou stranu spoléháme na to, že nám medvěda včas nahlásí a my jej případně zaženeme světlicemi.
Vetřelci na planetě Země
Začíná arktické léto. Na planinách a ledovcích se obnažují říčky, ze skal padají vodopády. Příroda začíná kvést. Jsou tu tisíce ptáků. Z oceánu se občas vynořují hřbety velryb. Arktida ukazuje svoji přívětivější tvář. Za pár dní mi letí letadlo zpátky do Čech. Balíme naši skromnou vědeckou stanici a plavíme se zpátky do Longyearbyenu.
Loučení na letišti. Zase to uteklo až příliš rychle. Nechce se mi opustit tenhle styl života. To pomalé bytí, které dává prostor spoustě myšlenek a poznání sebe sama. Pobyt v civilizaci příliš vysává. Překotný pokrok, odtržení se od přírody a jejích zákonů, pohrdání nemateriálními hodnotami a neomezená konzumace všeho bez ohledu na důsledky způsobilo naše vykořenění. Stali jsme se vetřelci na planetě, která nás zrodila. Samota, ale nikoliv osamění, která je tak charakteristická pro pobyt v Arktidě, navrací ztracenou pokoru a respekt.
Rizika při polárním čundru
Psychika
Polární čundry jsou typické extrémní izolací od běžného života a monotónností, na to musíš být připraven. Důležité jsou drobné radosti a odměny, které si pravidelně dopřeješ (třeba balíček chipsů po dosažení určité vzdálenosti).
Vlhkost a chyby v termoregulaci
Management vlhkosti je základní polárnickou dovedností. Typickou chybou je příliš teplé oblečení jak při chůzi, tak do spacáku, a tedy i nadměrné pocení.
Logistika a plánování
Při plánování musíš počítat se dny, kdy neujdeš ani kilometr, nebo budeš hodiny bojovat na pár stech metrech. Vždy je potřeba mít rezervu na několik dní vč. paliva. Opačným extrémem je předimenzování zásob, a tedy příliš těžké saně, které téměř nejdou utáhnout.
Podcenění počasí
Whiteout (bílá tma, během které dochází k hustému sněžení nebo blizardu) a bouře jsou jevy, které tě mohou přikovat na místě klidně na několik dní. Vždy je potřeba precizně zakotvit stan, aby jej vítr neroztrhal jako hadrovou panenku.
Vybavení
Perfektní znalost vybavení a nacvičení jeho používání v komplikovaných podmínkách s rukavicemi by mělo být samozřejmostí.
Vaření
Co možná nejlepší izolace vařiče umožní rapidní snížení spotřeby paliva. Používání kvalitního benzinu výrazně omezí riziko zanesení trysek vařiče.
Navigační chyby
Spoléhat jen na elektronické přístroje bez znalosti práce s buzolou je velké riziko. Baterie se mohou v mrazu rychle vybít a ani rušení GPS signálu v současné době není úplně výjimečné. Mimochodem, víš, co je to deklinace?
Přetížení
Polární čundr není běh na krátkou trať. Je potřeba rozdělit si dobře síly a pravidelně doplňovat energii a zejména ze začátku dát tělu čas, aby se na danou zátěž a podmínky aklimatizovalo.
Nejasné určení rolí a krizových plánů
Kdo má jaké úkoly během dne? Jak se bude postupovat při zranění nebo whiteoutu? Toto je potřeba mít jasně dané, ne to chaoticky řešit pod vlivem hladu, zranění nebo vyčerpání.
Zdraví a bezpečnost
Umí všichni první pomoc? Je v týmu zdravotník? Je dostatek zdravotnického materiálu? Co když se bude blížit medvěd? I na tyhle situace je potřeba být dopředu připraven.
Desatero pokojného spaní v zimě podle Jirky Lichtenegera
Pár základních principů jak nejen přežít, ale hlavně si užít spaní v teplotách pod bodem mrazu:
- Od větru se distancovati budeš.
- Dostatečnou izolaci od země pod sebe naskládáš.
- Kvalitního spacáku si zakoupíš a dobře o něj pečovati budeš.
- V suchém oblečení spáti budeš.
- Dostatek kalorií před spaním přijmeš.
- Hlavu do spacáku schovávati nebudeš.
- Vlhké oblečení ve spacáku sušiti nebudeš.
- Čepici a případně kuklu si oblékneš.
- Použití péřových botiček zvážíš.
- Pozitivního naladění si udržovati budeš.
Pokud by ses chtěl dozvědět víc teorie a vše si vyzkoušet v praxi, přihlas se na naši Winter Academy 😉
