V dubnu 2026 do České republiky zavítá jeden z největších dobrodruhů současnosti – Reinhold Messner. Bude mít poslední veřejné přednášky v České republice. S polárníkem a dokumentaristou Petrem Horkým, který přednášky organizuje, si povídám nejen o legendě jménem Messner, ale i o jeho vlastních cestách v Arktidě, Antarktidě nebo Himálaji.
Mám doma dvě knížky Reinholda Messnera. O Everestu 1978 a Gobi 2004. V první vypráví o tom, jak poprvé stanul na vrcholu nejvyšší hory světa bez kyslíku, ve druhé pak o svém úplně posledním velkém dobrodružství…
Tohle je výborné klenutí oblouku. Musel sis krásně užít ten obrovský vnitřní příběh, kterým Messner prošel. V 1978 roce to byl chlap na vrcholu sil, fyzicky i mentálně, s ohromnou vůlí. A když pak člověk čte příběh o přechodu Gobi, jedné z největších pouští planety, vidí, jak šedesátiletý Messner rekapituluje svůj život a zvažuje, kolik toho v životě zničil a kolik toho vybudoval. Tohle je pro mě jeden z velkých vzkazů Reinholda Messnera – že to není „jenom“ horolezec, ale člověk, který má obrovský přesah do našich životů.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Čím tě Reinhold Messner inspiruje?
V šesti letech mi umřel táta. Nevědomky jsem pak hledal chlapského mentora. Mimořádně důležití pro mě v tomto smyslu byli Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, Thor Heyerdahl a právě Reinhold Messner. Asi šestkrát jsem se s ním potkal – on to nejspíš vůbec neví, ale naše debaty mě výrazně posunuly. Pro mě je Messner jedním z důležitých lidí mého života. Takže když jsem se dozvěděl, že dělá poslední přednášky, kterými se loučí, řekl jsem si – budu to já, kdo je v Česku bude pořádat. Napsal jsem mu, dohodli jsme se, plácli si. Takže přijede a tohle je můj silný osobní příběh, že ho sem vezu.
Dokončíš těmi přednáškami svůj vlastní klenutý oblouk, který započal ztrátou táty?
Právě proto jsme se nedávno rozhodli vložit ještě jednu přednášku pro zhruba tři stovky lidí v Míčovně na Pražském hradě. Domlouvám se s ním, že by mluvil o osobním rozvoji. Aby nám popsal svůj růstový příběh. Chtěl bych, aby se i ostatní mohli napít z té studny inspirace, ze které jsem během života pil já. Ale to neznamená, že s Messnerem ve všem nekriticky souhlasím. Je řada věcí, kde se názorově poměrně dost rozcházíme. Vždy mě to ale přinutí zamyslet se a často mě to posune dál. Protože si na tu věc udělám názor, i když bych ji dřív třeba přehlédl. Nebo bych ji nechal být.
Která vaše osobní debata v tobě zanechala silnou vzpomínku?
Třeba náš hovor o smrti. Messner mi řekl, že smrt je stejně důležitý okamžik jako narození. My ale slavíme narozeniny a hrajeme hru na to, že smrt nebude. A to je nesmysl. Musíme si připustit do života kromě okamžiku, kdy jsem na svět přišel, i okamžik, kdy zemřu. A uvědomit si, že mezi těmito dvěma body klenu oblouk svého života. Když si toto uvědomím, umím vnímat hodnotu každé minuty nebo hodiny. To samozřejmě neznamená, že musím každou hodinu pronést velké moudro nebo vylézt na vrchol Everestu, každá ta hodina mi ale dává smysl. A nemám důvod ztrácet čas s něčím, co mi smysl nedává.
Není lepší nad podobnými úvahami o smrti moc nepřemýšlet?
To ale přece není žádné žití s permanentním pocitem umírání. To je naopak obrovské osvobození s obrovskou jistotou, že žiju teď a tady. Je to jeden z velkých Messnerových vzkazů. V knize Symboly, která nedávno vyšla, například říká: Moje bohatství tkví v tom, co všechno nepotřebuji. A to není žádná hluboká filozofie ve smyslu – vzdávám se všeho majetku, odcházím meditovat do hor. Prdlajs. Vždyť Messner zrekonstruoval hrad Juval v kombinaci sklo, železo, kámen. A to není levné. Vybudoval šest muzeí, a to není levné. Jsou to veliké peníze, které uměl a umí roztočit, umí si udělat hezky.
Chceš tím říct, že když už něco dělám a utrácím za to velké peníze, musím vědět, že to doopravdy chci? Že je to můj sen?
Přesně tak. A zbytek nepotřebuju. Je to neskutečně efektivní přístup. Když jsem schopen si říct, co je mi lhostejné a nepotřebuju to, a vedle toho jsem schopen rozpoznat, po čem fakt toužím. A klidně to může být ferrari, může to být něco pošetilého. Rozeznám svou pošetilost a řeknu si, že to přesto opravdu moc chci. Tak to zkusím získat. Messner prostě toužil po čtrnácti osmitisícovkách bez kyslíku. Pak chtěl přejít velké pustiny. Tak to udělal. A stálo to šílené peníze, o dost více než kolik stojí ferrari. Pro hromadu lidí je to neskonalá pošetilost. Ale byla to jeho cesta.
Když jsme u té pošetilosti, Messner vzpomíná, že když byl malý, lidé od nich z údolí koukali na hory ne jako na něco nebezpečného nebo na něco inspirujícího, ale jako na něco zbytečného. Hory jsou vlastně k ničemu. Obtížně se v nich chodí, nedá se tam nic postavit, nic tam nevypěstuješ. Až v průběhu let se to změnilo a hory začaly dokonce generovat velký byznys – a Messner je toho spolutvůrcem.
Není to trochu protimluv?
Na jednu stranu je Messner pro spoustu lidí obrovským vzorem lezení „by fair means“, poctivě, s ohledem na přírodu, bez kyslíku, přitom je ale spolutvůrcem obrovského světového byznysu s horolezectvím. To je jedna z dichotomií jeho života.
Jak se k tomu staví on sám?
On se toho zříká. Říká, že rozumí tomu, že v horách ten byznys vznikl, respektuje to, chápe, že šerpové a vůbec obyvatelé Nepálu, Pákistánu, Tibetu a Číny se chtějí mít líp, ale že to už nijak nesouvisí s horolezectvím. Že je to už úplně jiný byznys. Mě ale třeba vůbec neuráží lidi, manažeři, byznysmani, kteří si řeknou, že vylezou na Everest. To je to jejich ferrari. I takový výstup znamená nějakou vnitřní cestu. Co to s nimi udělá a kam ta jejich cesta vede, to se uvidí. Ale souhlasím s tím, že už to úplně horolezectví není.
Jsi polárník. Messner sice taky, ale lidé ho znají a oceňují spíš jako horolezce. Zdálky přitom vypadá horolezec a polárník dost podobně. Jaké jsou styčné a rozdílné body mezi horolezectvím a polárničením?
Myslím, že obojí vyžaduje know-how. Znalosti a dovednosti, které člověk musí získat. A know-how horolezce je odlišné od know-how polárníka, i když se v mnoha věcech mohou prolínat. Obojí je krásné v tom, že se vystavuješ podmínkám, které nejsou uzpůsobené pro život. Člověk zažívá pocit, že je na návštěvě někde, kam normálně nepatří, a že je mu tam fajn. Pak si myslím, že horolezectví, obzvlášť takové, jaké předvádí Háček, Radar nebo pořád ještě Mára Holeček, klobouk dolů, je výjimečný atletický výkon. Je málo polárních expedic, které vyžadují takhle extrémní fyzickou kondici. Horolezci zas mají výhodu, že když vyjde slunce, krásně je to na chvíli prohřeje a zažijí si teplíčko. My polárníci jsme většinou krutému mrazu vystavení 24 hodin denně. Vlezu do podmínek, kde je -40 °C, a musím se úplně adaptovat na to, že to tak bude pořád.
V obou prostředích ale bude nutné správné mentální nastavení…
Horolezec musí být stoprocentně soustředěný v okamžiku, kdy jde exponované místo. Tam se musí propojit přítomnost, soustředění, fyzická kondice i mentální schopnost adaptovat se na situaci, ve které je. Polárník jde deset hodin denně v konstantním mrazu, je to dlouhodobá zátěž, může si dovolit přepnout hlavu do hladiny alfa a v podstatě půlku cesty meditovat. Polárničina je bohatá na vnitřní život, to je na ní vlastně nejkrásnější. Lidé se mě ptají, k čemu mi to je, když jenom šlapu. Horolezci aspoň vylezou na vrchol. Odpovídám, že jde právě o ty stavy, do kterých se dostanu díky tomu, že pochoduju, kdežto horolezec, ten to má rozkouskované. Má takový švédský stůl intenzivních extrémních zážitků.
Z toho, co říkáš, to skoro vypadá, že polárničina je tak trochu idylka…
Odchod do pustiny nebo divočiny, a je úplně jedno, jestli to jsou tropy, mráz nebo hory, je i o nějaké vnitřní cestě, případně o vnitřním útěku. A polár, to jsem přesvědčený, tě nenechá utéct. Tam se prostě po pár dnech ocitneš se svými myšlenkami, které se začnou vynořovat, a to je ten moment, kdy řada lidí polární výpravu zabalí. Viděl jsem chlapa, obrovský urostlý Korejec to byl, a ten se cestou na jižní pól rozbrečel, po třech dnech ho museli odvézt. A měl fyzičku lepší než půlka lidí z jeho party. Jenže najednou čelil v hlavě věcem, před kterými chtěl naopak utéct.
Takže v poláru prostě stačí mít dobrou psychiku?
U polárníků to není tak exponované, ale idylka to taky není. Zvlášť při cestě na severní pól, kdy nejdeš po pevnině, ale po zamrzlém moři. Jsou tam místa, kde je led tak tenký, že se snadno proboříš. Nebo kde se ti moře otevře. Led se rozestoupí. Udělá křach a najednou se začne rozestupovat. To všechno tam reálně zažiješ. V roce 1995 se Reinhold s mladším bratrem Hubertem pokusili přejít ze Sibiře přes severní pól do Kanady. Je to jedna z mála expedic, kterou nedali, kterou Messner nemá. Došel sice na severní pól, ale ten přechod nemá.
Co se tam tehdy stalo? Jak rizikové je jít na severní pól?
V noci pod nimi praskl led. Se štěstím se dokázali vymotat ze stanu dřív, než skončili v moři, se štěstím bylo zrovna dobré počasí, takže je mohla vyzvednout helikoptéra, a se štěstím to přežili. Tam nehraje roli, jestli jsi dobrý, nebo ne. Máš smůlu, že to pod tebou prasklo. Nebo třeba přecházíš přes desetimetrovou hromadu ledu a ten se dá najednou do pohybu. Vznikne mlýnek, kde jsou metrákové hromady ker, a ty z toho musíš nějak vyběhnout, musíš vytáhnout sáně, protože jestli o ně přijdeš, tak jsi dohrál. A teď se ti třeba ještě začne ten led rozestupovat, takže to musíš rychle přeběhnout a skočit na druhou stranu. Usínáš a slyšíš, jak praská led. Pořád je tam určitá expozice rizikem, je ale úplně jiná než v horách. O polárních krajích se říká, že je to místo věčného klidu a ticha. To ale vůbec není pravda. Je tam rámus, strašně moc energií proti sobě a ty o nich buď víš, nebo nevíš. Připustíš si je, nebo nepřipustíš.
Vidím tu docela zřetelnou analogii s běžným lidským životem. Je to tak?
Už třetí rok píšu knížku o tom, na co jsem v poláru přišel, co jsem se naučil, co jsem zažil. A pořád bojuju s tím, aby to nebyla seberozvojová učebnice. Tvrdím, že všichni jsme ve svém životě na polární cestě. Ty analogie tam jsou jasné. Můžu prožít celý život v iluzi, že jsem nesmrtelný, že mám život pod kontrolou a jenom občas přijdou nějaké okamžiky, kdy někdo umře, něco zkrachuje, prožiju si osobní krizi. A když se z ní vyhrabu, zase se můžu obelhávat, že mám všechno pod kontrolou. Je to jako cesta na severní pól, kdy si říkám: třeba to nerupne a dojdu. A když to rupne, umřu. Stoikové říkají – mám pod kontrolou vlastní činy a vlastní reakce na to, co udělají ostatní. Nic víc nejsem schopen ovlivnit. Takže budu pracovat na tom, co mám pod kontrolou. Budu se starat o své činy, ať aspoň mně dávají smysl, budu se starat o své reakce, ať mě nevytočí kdejaký debil, ať jsem schopen projevit lásku nebo přátelství tam, kde je projevit chci. A ostatní ve svých rukou nemám. Prostě to tak je. A tohle mi přijde, že je obrovský dar polárních výprav.
Vystoupil jsi na Mount Vinson, nejvyšší horu Antarktidy. Byl jsi v tu chvíli horolezec, nebo polárník?
Byl jsem polárník, který leze do kopce. Fixní lana a příkrý kopec. Na mačkách. Šel jsem to cvaklý na fixu, s jumarem. Beru úplně v pohodě, když naši velcí horolezci řeknou, že je to choďák, Sněžka. Pro ně ano, já jsem si tam mákl. Ta hora je obtížná z hlediska počasí a podmínek, které tam panují. Vrchol má 4 892 m, navíc je na pólech řidší vzduch. Ale rozhodně si nepřipadám jako horolezec, protože jsem na Mount Vinson vylezl. Strávil jsem tam pět dní a pak jsme týden čekali, než bylo možné letět zpátky. Reinhold Messner to vylezl tam i zpět za 26 hodin a použil tu cestu jako začátek své obhlídky Antarktidy, když se připravoval na přechod celé Antarktidy přes jižní pól bez použití psů a techniky.
Co bys řekl čtenářům, abys je navnadil na polární výpravy?
Mám dlouhodobou ambici odkrývat lidem radost ze zimního putování. Ve Skandinávii vyrazí o víkendu táta, máma, dvě děti. Mají jedny sáně, které táhne táta, stráví dvě noci venku. Normální rodinný výlet, nikdo se nad tím nepozastaví. Spousta lidí si myslí, že polárník je někdo, kdo je rád, když je mu zima. To vůbec není pravda. V ideálním případě je polárničení velmi komfortní příjemný zážitek fyzické námahy, dvakrát třikrát za den jsou krátké úseky, kdy ti je prostě zima, ale existují postupy, jak se pak prohřeješ, zahřeješ a funguješ dál.
Vraťme se na závěr k přednáškám Reinholda Messnera, které s Trávou na jaře chystáte. Asi největší kontroverzí je smrt jeho mladšího bratra na Nanga Parbat v roce 1970. Může za ni Messner?
Reinhold s bráchou Güntherem byli zamlada špičkoví lezci, měli řadu prvovýstupů v Alpách. Pak byli pozvaní na první osmitisícovku, Nanga Parbat, kde Günther při sestupu zemřel. Členové výpravy pak Messnera obvinili, že ho hnalo bezbřehé ego, že nechal umřít bráchu jenom proto, aby měl první na světě přechod přes vrchol Nanga Parbat. Po návratu domů narazil na absolutní nepřijetí. Část života pak věnoval tomu, aby zaplatil pátrací výpravu na Nanga Parbat. Chtěl najít ostatky Günthera, aby doložil, že opravdu zemřel až dole v sestupové části. Protože až tam ho ztratil z dohledu, až tam si myslel, že už jsou z největšího průšvihu pryč. Tu expedici nakonec opravdu zorganizoval, našli Güntherovy ostatky a v roce 2005, po pětatřiceti letech, mohl uspořádat rodinný pohřeb, smířit rodinu a obhájit sám sebe, že bráchu neopustil na vrcholu, že to takhle nebylo. Ale dodneška trvá ten verbální souboj, jak to tedy bylo a kdo doopravdy selhal.
