Grónský traverz patří mezi nejnebezpečnější traverzy na světě. Členové expedice se celý měsíc potýkají s ledovcem plným trhlin, táhnou stokilové saně a pohybují se v nekonečném bílém prostoru. Přečtěte si příběh o vytrvalosti a výzvě, o boji s extrémně nízkými teplotami, uragánovým větrem a prochladnutím.
Jak dlouho a jak ses na tuto měsíční cestu Grónskem připravovala?
Grónsko zahrnuje nejen přípravu vybavení, jako je výběr správných saní, lyží nebo plyn do vařičů, ale také přípravu zásob potravin na celý měsíc. A nemůže to být jen tak ledajaké jídlo. Grónská vláda požaduje denní kalorickou dávku 5 000 kcal. To je obrovské množství jídla a také váha, kterou je třeba naložit do saní. Jen moje jídlo na saních vážilo 34 kg.
Navíc jsme byli nekomerční mezinárodní skupina (polsko-švédsko-britská), což znamená, že jsme jednak neměli průvodce, jednak jsme si veškeré papírování vyřizovali sami. Museli jsme dát dohromady řadu dokumentů, například: povolení Grónska k zahájení expedice a pobytu na ledovci, podrobnou trasu a souřadnice přechodu, registraci všech vysílaček a satelitních telefonů na vládním úřadě v Nuuku. Platby za vstup na ledovec, bankovní záruka za případnou evakuaci, prohlášení o pojištění. Museli jsme také dodat doklad o sportovních výkonech, cestovních zkušenostech a dovednostech každého člena týmu.
Kromě přípravy vybavení a vyplnění mnoha dokumentů byla dalším krokem nesmírně náročná dopravní logistika. Ta zahrnovala lety se specifickými nadměrnými zavazadly (délka saní 180 cm), přepravu vrtulníkem a lodí.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Ještě před samotným začátkem jste měli menší komplikace s počasím, je to pravda?
Abych mohla trénovat v prostředí jako v Grónsku, jezdila jsem na tréninky k jezeru Grövelsjön ve Švédsku. Švédsko je v prosinci fenomenální tréninkové prostředí: -26 °C a vlhkost jako na největším ostrově světa. Během jednoho z tréninků napadlo tolik sněhu, že mi uvízlo auto. Naštěstí k nám přijel Švéd s traktorem a podařilo se mu auto vytáhnout.
Jaké nejnutnější vybavení s sebou musíš mít, jak je přepravuješ a kolik kilogramů to vše váží?
Sáně s veškerým vybavením vážily 94 kg. Odkud se toto číslo vzalo? Za prvé, 30 balíčků s jídlem, jeden na každý den výpravy, vážilo celkem 34 kg. Po jídle bylo nejtěžší položkou na mých saních palivo, 10,5 kg. Dále jsem měla na saních stan, vařič na palivo, vybavení na vaření, náhradní lyže, lyžařské vázání, powerbanky pro napájení mého GPS lokátoru, telefonu a hodinek. Lano, mačky, cepín a výškové vybavení pro první část ledovce. Termoprádlo, náhradní oblečení, karimatku, spací pytel, lékárničku, vybavení pro opravu a záchranu. A samozřejmě toaletní taška. I když ta byla jen minimální – žádné mýdlo ani šampon. To vím, že je nepoužiju.
Kolik kilometrů jste běžně ušli za den?
Standardní vzdálenost byla 22-25 km, ale byly dny, kdy jsme zvládli i 30 km. Vše záleželo na teplotě a typu sněhu a také na výpočtech minimální vzdálenosti, kterou jsme museli urazit, abychom dosáhli cíle. Koneckonců jsme měli omezené zásoby jídla a neplánovali jsme jít hladoví.
Když už mluvíme o teplotách, je třeba zmínit také sníh. A věřte, že sníh se může značně lišit. Nejhorší je ten lepkavý. Lepí se na všechno a vůbec se neleskne. S takovými podmínkami jsme se setkali při vyšších teplotách a výrazném sněžení. Na druhou stranu lehké sněžení pokrývající tvrdý zmrzlý povrch vytvářelo pro chůzi dobré podmínky, protože mezi lyžemi a ledem byla kluzká vrstva, která usnadňovala pohyb. Když však teplota klesla na zhruba -20 °C, podklad byl velmi tvrdý. Musím říct, že i když byla v takových podmínkách krutá zima, chodilo se mi nejlépe a necítila jsem váhu saní, které jsem táhla za sebou.
Nejdelší vzdálenost jsme urazili poslední den – 47 km. Šli jsme nepřetržitě 20 hodin, ale motivace byla jasná. Chtěli jsme dosáhnout vysněného cíle.
Kolik stupňů jste obvykle měli ve dne a kolik v noci?
Na začátku expedice byly slunečné a teplé dny. Čím hlouběji do země jsme se dostávali, tím výše jsme stoupali (nejvyšší bod byl 2 560 m n. m.) a bylo stále chladněji. Průměrná teplota se pohybovala kolem -20 °C, ale měnila se v závislosti na přicházející povětrnostní frontě. Pravidlo bylo jednoduché: mlha přinášela teplo a lepkavý sníh, což jsem neměla ráda, protože to ztěžovalo chůzi. Vítr přinášel výrazný pokles teploty až na cca -30 °C. Nejnižší teplota, kterou jsme zaznamenali na GPS, byla -39 °C. To byl opravdu mráz.
Rozdíly mezi dnem a nocí jsem příliš nepociťovala, protože můj spacák byl navržen pro teploty až do -40 °C, takže mi v noci bylo většinou teplo – pokud jsem nebyla promrzlá ze stavby sněhového závětří v okolí stanu. To mi pak půl noci trvalo, než jsem se zahřála. To, že je ve stanu opravdu zima, jsem poznala podle silné vrstvy námrazy, která se nahromadila na stěnách stanu.
Mimochodem, lidské tělo je neuvěřitelné. Přizpůsobí se jakýmkoli podmínkám, které mu připravíme. Po týdnu jsem v mrazu -14 °C mohla zapalovat vařič nebo balit stan bez rukavic.
Během výpravy jste museli jednoho člena evakuovat, co se stalo?
První den se jeden z členů výpravy rozhodl vyrazit před skupinou. Nečekal na nás a vypadalo to, že je mu jedno, že se nám ostatním jeho oddělení nelíbí.
Ale nikoho nemůžete nutit, aby zůstal. Měl sbaleno a chtěl prozkoumat trasu. Když jsme ho o hodinu později dohnali, choval se divně. Opakoval stále stejné věty a říkal, že neví, kde je. Pociťoval ztrátu paměti a přiznal, že upadl. Když si sundal čepici, měl uprostřed temenní kosti mohutnou bouli a velkou ránu, ze které vytékala krev.
Nevypadalo to sice dobře, ale nikdo to nechtěl říct. Podařilo se nám s ním překonat ještě několik kilometrů po ledovci, ale jeho stav se zhoršil a nakonec muselo padnout rozhodnutí o jeho evakuaci.
Měli jste i vy ostatní nějaké zdravotní komplikace?
Ano, z tahání těžkých saní jsem si odnesla četné záněty v těle a ischias stehenní kosti. Také se mi objevily první známky nekrotických skvrn na stehnech a hýždích způsobených tzv. polárním stehnem, ale nebyly hluboké, takže jsem z toho vyšla bez úhony. James utrpěl omrzliny druhého stupně na prstech a velmi silné omrzliny na stehnech. Ke konci výpravy jsem viděla, že se mu špatně chodí a má velké bolesti. Peter měl mírné omrzliny na prstech u nohou.
Všichni jsme měli poškozené obličeje. Naše tváře vypadaly vlivem extrémního mrazu, větru a slunce odrážejícího se od sněhu hrozně. Měli jsme na sobě něco jako krustu – další vrstvu ztvrdlé kůže. Po návratu domů se mi klouby pomstily. Tři měsíce jsem nemohla pořádně chodit ze schodů. Takové výpravy se na těle opravdu podepisují. Proto by se neměly opakovat příliš často, aby tělo mělo šanci se zotavit.
A co se týče živelných katastrof – zažili jste nějaké silné bouře, sněžení nebo další živly?
Nejhorší byly sněhové bouře, tzv. whiteouts. Navigace v takových podmínkách byla neuvěřitelně obtížná a najíst se bylo téměř nemožné. V brýlích bylo těžké dostat lžíci k ústům a sundat si je znamenalo mhouřit oči proti větru a sněhu. Výsledkem bylo, že jídlo končilo všude – na límci, na obleku a ve sněhu – ale ne v mém žaludku. Stavět stan v takových podmínkách byla noční můra. Nebylo nic vidět. Sníh se lepil úplně všude – do brýlí, bot – a zaplňoval každé volné místo. Litovala jsem, že nemám na brýlích stěrače; pořád jsem je otírala, ale moc to nepomáhalo, protože lepkavý sníh ulpíval na vnitřní straně. Nejenže jsem nic neviděla, ale ani neslyšela. Museli jsme na sebe křičet, abychom se zkoordinovali, kdo co drží. Stavět stan sám v takových podmínkách je téměř nemožné. Museli jsme spolupracovat. Jinak bychom to nezvládli. Při takové rychlosti větru by stačila chvilka nepozornosti a stan by letěl.
Ty jsi byla jedinou ženou v celém týmu expedice. Jak se ti „žilo“ celý měsíc s tolika muži?
Být ženou na expedici neznamená žádné zvláštní zacházení. Nikdo za vás nenosí vybavení – všechno musíte zvládnout sama. Musíte být soběstačná. Koneckonců, když jsi tady, musíš to zvládnout. Je však důležité si uvědomit, že tým je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. S mou padesátikilovou tělesnou hmotností bylo tahání stokilových saní noční můrou. Na začátku expedice jsem byla nejslabším článkem. Moji kolegové z týmu mě však neopustili a přes obtížný úsek ledovce mi se saněmi pomohli. Bez nich bych to nezvládla.
Situace se obrátila, když jsme se museli brodit hlubokým sněhem. V těch chvílích tlačili nejlehčího člověka – mě – dopředu. Spolupráce s týmem byla úžasná. Cítila jsem jejich pochopení, když jsem měla „ženské dny“, a jejich péči, když jsem ve sněhové vánici zaostávala. Zastavovali, a aby mě neztratili, šla jsem uprostřed mezi nimi. Nešlo však o to, že jsem žena – totéž by udělali pro muže. Byli jsme prostě sehraný tým.
Jakmile se váha mých saní trochu snížila, vyrazila jsem jako raketa a skupinu vedla. Také jsem jim pomáhala dostat se z trhlin. Je jednodušší držet lehčího člověka za nohy a podat lano někomu, kdo uvízl v trhlině, než totéž udělat se stokilovým chlapem. Byl to zkrátka tým snů.
Znala ses již s nějakým členem expedice dříve, nebo jste se všichni potkali až na místě?
Ne, osobně jsme se neznali. Rok jsme pořádali pravidelné telekonference, kde jsme si stanovovali a rozdělovali úkoly. Později jsem s Mikaelem a Jamesem odjela do Švédska na společný trénink na jezero Grovelsjön. Tam jsem měla možnost je poznat.
Poté, co Mikael musel náš tým opustit (byl evakuován), jsme vytvořili skutečně skvělou, soudržnou a chápající skupinu. Pravdou ale je, že najít tak kompatibilní členy expedice je téměř zázrak. Všichni jsme měli neuvěřitelné štěstí a jsem si jistá, že nejsem jediná, kdo si to myslí.
Který den byl z celé výpravy úplně ten nejhorší?
Prvních 10 dní to byla opravdu noční můra. 100kilové spřežení a já vážící 50 kilo. V nerovném terénu jsem se musela často pořádně zapřít, aby mě saně nestáhly do trhliny. Z intenzivní námahy jsem měla bolesti sedacího nervu ve stehně a četné záněty a namožení. Každý den jsem zalezla do spacáku a brečela. Bylo to opravdu těžké, ale ráno jsem se vždy cítila lépe. Spánek a zotavení mě uzdravily. Po 10 dnech se mi saně o pár kilogramů odlehčily a terén se srovnal, takže se mi chodilo lépe.
A jaké máš další plány?
Plány jsou ambiciózní. Chci projet Antarktidu. Doposud to dokázalo pouze 9 týmů na světě. Spolu s mými kolegy z týmu bychom mohli být prvním polským týmem, kterému se to podaří. Chci napsat takovou kapitolu historie. Abych to mohla uskutečnit, musím se naučit létat s drakem a lyžovat, protože během expedice plánujeme využívat sílu větru. Bez pomoci větru by taková cesta trvala 3 měsíce a já vím, že bych neutáhla saně s tříměsíční zásobou jídla.
Medialonek
Miłka Raulin je polská milovnice horolezectví, plachtění a toulek po světě. Zdolala výzvu 7 Summits, která spočívá v pokoření nejvyšších vrcholů na 7 kontinentech, a stala se tak zároveň nejmladší Polkou, která vylezla na Mount Everest. Podnikla také sólové výstupy na himálajské šestitisícové vrcholy v Indii a Nepálu. Napsala knihu, která byla oceněna nejlepším cestopisem. Přechodem Grónska se Miłka stala třetí a nejmladší polskou ženou, která to dokázala. Za 30 let se tohle podařilo pouze 10 Polákům.
Film 600 km ledovou pouští jste mohli vidět na našem festivalu zimních a cestovatelských filmů SNOW FILM FEST. Mrkni i na letošní program – https://snowfilmfest.cz/filmy-2026/
