Nejvyšší hora Českého středohoří – Milešovka (827 m n. m.) – nabízí kruhové výhledy široko daleko do severních Čech, středních Čech i všude jinde, kam to viditelnost a horizont dovolí!
Autem a pak pěšky
Podmilešovská vesnice Bílka je naším dnešním počátečním bodem, lze do ní dojet velmi dobře autem z hlavního tahu E55 mezi Teplicemi a Lovosicemi, avšak až na náves zajet nelze, cedule to zakazují. Netřeba zoufat – před vjezdem do vsi je po pravé straně velké neplacené parkoviště právě pro všechny mířící na klidný, nenáročný, půldenní výlet!
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Z parkoviště vede směr naší stezky vzhůru mezi domy po asfaltové silnici, zároveň se jedná o červenou turistickou značku. Vesnice se přejde za chvíli a na jejím konci směr značky uhýbá vpravo na horší silnici a následně již polní cestu mezi loukami s prvními menšími výhledy na okolí pod nohami. Mineme počátek lanovky vedoucí vzhůru na horu a vstoupíme do prosvětleného lesa na rozbitou kamenitou cestu strmě stoupající nahoru.
Jehličnatý les se mísí s listnatým a za slunného počasí nabízí krásné útočiště a příjemný stín. Rozcestník s modrou turistickou značkou naznačuje, že už jsme téměř pod vrcholem, ale „nejhorší“ nás ještě čeká – o trochu prudší svah se sice dobrou širokou stezkou je za nepříznivého mokrého počasí opravdu výživný. Sledujeme obě turistické značky, dokud se modrá neotrhne v našem směru doleva a nezamíří k vrcholu.
Posledních pár set metrů už člověk přímo běží, aby se mohl po průchodem lesem konečně vynořit nahoře a z několika dobrých vyhlídkových míst či z rozhledny (meteostanice) za mírný poplatek (á 30Kč za dospělého, ostatní levněji) pohledět dolů pod nohy do kraje. Lepší místo v Českém středohoří, než je tato jeho nejvyšší hora (837 m n. m.), nehledejme. Koho omrzí pohled na střední Čechy či na sever na pohraničí, může následně zamířit do restaurace, která byla v historii dokonce tou nejvýše položenou u nás v republice. Dnes je tomu samozřejmě už jinak …
Z vrcholku se nikam skoro ani nechce, dole na turistu čekají všechny problémy, které tam nechal. Stejně jako tam nechal auto, ke kterému se musí vrátit stejnou cestou, ale o poznání rychleji ubíhající. Jen pozor, musíme se dívat pod nohy, abychom si nepřivodili výron o spoustu uvolněných kamenů na pěšině.
Po téměř až katastrofální zimě je tu konečně počasí vyhánějící všechny do přírody. A to je dobře. Vždyť je to často poslední místo, které nám zbylo, abychom se utrhli z všedních problémů a nechali doslova tisíce nepodstatných zdánlivých problémů za hlavou.
Přeji vám všem mnoho dalších půldenních a pohodových výletů, jako je například tento!
