Alžběta Rott, druhá Češka, která stanula na vrcholu Manaslu, píše s nadhledem o tom, jaké to je ztratit všechny vrstvy – od péřovky až po zbytky studu – a přesto si zachovat úsměv.
Když si balíte batoh na expedici do Himálaje, poslední, na co myslíte, je důstojnost. A přesto právě i o ni tam nahoře jde. O to, jestli dokážete zůstat člověkem, i když vám zamrzne obličej, shoří ego a všechno, co vám zbylo, je humor. Hora vás naučí všechno možné. I to, jak se tvářit, když na vás při vykonávání potřeby kouká půl tábora.
Důstojnost a image je zvláštní věc. Doma ji hlídám jako poklad – čisté oblečení, upravený vzhled, kontrolovaný výraz. Ale zkuste si je udržet na osmitisícovce, když se vám zvedá žaludek, zmrzla půlka obličeje a zrovna si potřebujete odskočit.
Tam nahoře se totiž důstojnost stává luxusem. A většinou prvním, o který přijdete.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Deštník místo goretexu
Base camp pod Manaslu (4 800 m n. m.) je takový malý vesmír pod ledem – jídlo, stany, generátory, lidi z celého světa a věčná mlha a déšť. Horolezcův vlhký sen o výstupu na osmitisícovku tam rychle vystřídá vlhký spacák a boty, které už nikdy neuschnou. Představa o jasném himálajském nebi se tam rozplyne v neustálé mlze a člověk zjistí, že jeho nejcennější vybavení není péřovka. Mým nejlepším kamarádem se stal deštník. Na osmitisícovce bych ho fakt nečekala, ale oblačnost se držela přesně v nadmořské výšce tábora, a pokud sis chtěl připomenout, jak vypadá slunce, musel jsi výš. Já už byla v basu skoro tři týdny, za sebou dvě rotace a chtěla jsem co nejrychleji na vrchol.
Kdy vlastně vyrazit na vrchol?
Rozhodnout se, kdy vyrazit na vrchol, je v Himálaji docela disciplína. V base campu má každý jinou verzi reality – někdo tvrdí, že nahoře sněží už pátý den a je tam metr nového sněhu, jiný že je stopa prošlapaná, další, že fixační tým sedí dole na pivu v Samagaonu a nedostaneme se dál než do C3. A pak, o pár hodin později, najednou všichni hlásí, že už jsou vlastně na vrcholu a máme tam tedy otevřeno taky. Jak se v tom má člověk orientovat?
Když jsem se ptala svého šerpy Ang Gelu na jeho názor, jen pokrčil rameny a řekl, že by cílil vrchol na 24. září. Prý je to numerologicky dobré datum a předchozí roky byly ten den super podmínky. Skvělá strategie založená na empirii. Pro projekťáka s tabulkami na všechny aspekty života ale poněkud těžko stravitelná. Nakonec jsem k nelibosti Ang Gelu rozhodla, že půjdeme o den dříve, protože jsem na rozdíl od něj koukla na předpověď.
A tak jsme vyrazili. Nejdříve rovnou do C2 (6 300 m n. m.). Osm hodin podél séraků, přeskoky přes trhliny a klepající se žebřík, který by už dávno neprošel revizí BOZP. Cesta do C2 je sice trošku náročnější, ale už jsem ji šla potřetí, tak jsem to vyhopkala jako kamzík. Zatím dobrý.
Expediční realitka: hledá se volný pozemek v 6 600 m
Byli jsme malý tým – jen já a Ang Gelu. Dělili jsme se o svačinu, zátěž i lopatu. Když jsme přišli poprvé do C3 (6 600 m n. m.) při druhé aklimatizační rotaci, byli jsme tam sami a později jeden polský horolezec. Ticho, romantika, žádné fronty, žádný křik vysílaček, žádný jiný stan. Agentury si ale už předem vykolíkovaly místa, takže byla celá plocha rozparcelovaná jako katastrální mapa – „booknuto“, ale prázdno. Jediné volné místo bylo pod lavinovým svahem směrem k C4 (pozn.: v roce 2012 tam spadla lavina, která C3 zasypala a zabila víc než 10 lezců).
Ang Gelu, věrný nepsaným pravidlům, tam chtěl stan postavit, protože „jiné místo je přece zabrané“. Blázen. Nenechám se zasypat jen proto, že někdo zapíchl kolík do sněhu. Navíc má zítra začít na pár dní vydatně sněžit, co když přijdeme o stan i depozit? Moje argumenty jsou marné, Ang Gelu byl pevný jak skála a jen krčil rameny: „What to do?“
Co si budeme povídat — my Češi prostě umíme všechno nějak očůrat. Tak jsem mu fakt řekla, že jdu čůrat, a když se nedíval, nenápadně jsem ty kolíky posunula o pár metrů dál. Tríček ve stylu „koukej, letí ptáček“ tentokrát vyšel. Nikdo se nezlobil, lavina nespadla a díky tomu jsme spali relativně bezpečně v úkrytu pod stěnou North Manaslu. Jen se Ang Gelu ještě chvíli divil, že to místo neviděl už předtím. Záhada.
Bylo to tehdy úplně jiné než o pár dní později při samotném výstupu, kdy se z C3 stalo chaotické mraveniště desítek stanů a nervózních lidí chystajících se na vrchol. Náš stan byl metr pod sněhem, vykukovala jen střecha. Střídali jsme se s Ang Gelu u lopaty a snažili se stan neprokopnout. Tyčky měl zkroucené jak makaróny a chvílemi to vypadalo, že nám spadne na hlavu, ale nápor vydržel a depozit zůstal v suchu. Česká kvalita, pochvaloval si Ang Gelu.
O stud přijdete dřív než o kyslík
V C3 jsem pak pochopila, že i ten největší stoik má svoje hranice. „Toaleta“ tam znamená díru dva metry od stanu a velkou míru odhodlání. Jasně, k horám to patří, ale když v trajektorii pohledu na vrchol má těch 50 lidí slunících se před svými stany i váš zadek, je to možná už trošku too much. Takové publikum jsem měla poprvé. Chyběl jenom potlesk. Záchod s výhledem mám obvykle ráda, tady to nabylo úplně jiného významu, když ten výhled byl na mě. Jak se tvářit? A co když se naše pohledy setkají? Mám zamávat?
To, že jsem po cestě zpět do stanu v uličce hanby uklouzla a spadla dlaněmi přímo do žlutého sněhu, už byla jen třešnička na dortu.
Šetřím gramy, Detol zůstal v BC, nezbývá než ruce rychle utřít do sněhu bílého a doufat, že i v 6 600 metrech platí „5 seconds rule“.
Jediné, co tě v tu chvíli drží, aby ses nešel zahrabat do nejbližší trhliny, je fakt, že každý z nás tam nahoře má svůj „toaletní moment“, kdy ztratí poslední zbytky civilizovanosti. Sdílené neštěstí chutná vždycky lépe.
Himálajská aromaterapie
V reklamách na outdoor vidíte modely s dokonalými outfity a čistými brýlemi, některé holky odněkud vykouzlí i rtěnku (Kde na to berou mentální energii, a to jako nemají popraskané rty? Samé otázky…). Moje realita? Zamrzlý sopel, vtipně spálený obličej, rudé oči, pupínky na tvářích jako v patnácti, nateklé ruce a tričko, které mám na sobě už pátý den. Elegance a noblesa? Ta zůstala dole, v base campu, hned vedle deodorantu.
Kdyby byla aspoň zima, tolik to nevadí, člověk se nezapotí, ale na Manaslu mi bylo některé dny takové horko, že jsem si připadala jako na pláži. Máma mě vždy místo na hory posílá na Maledivy a já tam v podstatě už byla. Chyběl mi jen koktejl s deštníčkem. Místo něho jsem pila hektolitry černého čaje, až z toho mám fleky na zubech. Dentální hygienistka mě teda moc nepochválí, a i přesto, že jsem až do C3 poctivě tahala mezizubák, abych se vyhnula jejím pravidelným výčitkám.
Idylku jako z tropického ostrova akorát trošku kazily výškové boty, které jsou dělané na teploty tak o 50 stupňů nižší. Potoky potu mi stékaly po holeních rovnou až do ponožek. Když jsme si s Ang Gelu večer po celém dni boty sundali, stanem to instantně zavonělo. Tak voní vítězství – směs potu, merina a kyslíkového dluhu. Jestli existuje autentická vůně Himálaje, je to přesně tahle. Tohle už nezachrání ani vlhčený ubrousek, i kdybych ho s sebou nahoře měla.
Olympijská disciplína
Výbava do výšek je moje velké guilty pleasure. Miluju ji zkoumat, vybírat, testovat, platit už tak moc ne. Takže jsem si downsuit nepořídila v North Face/u Pana Josefa, ale v Káthmándú. Desetiprocentní ceny a stoprocentní obavy, že zipy prdnou dřív, než budu nahoře.
Každá vrstva i tak stojí majlant a dohromady v tom člověk vypadá jako postava z Teletubbies. Pohyb se v tomhle oblečku stává docela složitý. A nejen ten. Naštěstí byla tahle paráda potřeba jen na summit push.
Kousek pod vrcholem, asi padesát metrů, mě přemohla fyziologie. Po třinácti hodinách bez pauzy jsem si řekla, že prostě musím. Jenže čurat v kombinéze a sedáku ve svahu je disciplína, kterou by měli zařadit na olympiádu. Sundat to je ještě v pohodě, ale poskládat všech pět spodních vrstev zpět, a ještě do nich zakasat ty horní, to už je nadlidský výkon. Obzvláště, když máš v batohu kyslíkovou bombu, takže ho nemůžeš sundat. Kombinace zmrzlých prstů a zmrzlého zipu taky nepomáhá.
Trvalo to asi dvacet minut, než jsem se zase dostala zpátky do výstroje. Nakonec mě Ang Gelu oblíkal jak malé dítě, zatímco kolem proudili lezci k vrcholu. Díky šnečímu tempu odpovídajícímu nadmořské výšce měli dostatek času si mě prohlídnout. Tak snad koukali radši na právě vycházející slunce.
Naštěstí to Ang Gelu jako zkušený otec zvládl bez potíží. Úloha šerpy v horách má evidentně spoustu nečekaných poloh. Je na to ale zvyklý a jen suše prohodil svou oblíbenou hlášku, kterou komentoval poslední tři týdny každé naše dosavadní příkoří: „That’s mountain life, sister.“ Situace, která by mě v pražské nadmořské výšce absolutně zostudila, mě v té chvíli nechala chladnou. A to, že vidí moje x dní staré spodky, mi už bylo vlastně úplně jedno.
Fronty jako na poště před důchodem
Po Manaslu mě už nerozhodí žádná fronta. Ani v Lidlu, ani na úřadě.
Manaslu měla letos téměř rekordní návštěvnost. Permit dostalo 370 lidí a z toho tak 300 tam podle mě nemělo co dělat. Říká se, že na velké hory člověk potřebuje hodně trpělivosti. Myslela jsem si, že to je kvůli tomu, že třeba čekáš x dní v base campu na počasí, ne na Číňana, který měl mačky na nohou poprvé a půl hodiny se odhodlává slézt pár metrů dolů.
Největší frontu jsem zažila přímo pod vrcholem. Zaplatíte statisíce, trénujete roky, a nakonec stojíte hodinu namačkaní jak sardinky na chodníčku širokém na dvě nohy a doufáte, že to kluci z fixačního týmu udělali dobře a že to ta kotva udrží. Šerpa vedle mě si z nudy zapálil cígo. Čekáte na fotku a zjišťujete, že vám zamrznul foťák i kamerka, následně tedy i úsměv. Výborný, hlavně že tuhle váhu navíc táhnu pro případ, že by z mrazu chcípnul iPhone, a ten je nakonec jediný držák.
Jak se prohrává s kyslíkem
Manaslu je pro mě spíš fyzická a mentální výzva než jen horolezecký výkon. Šla jsem do toho s pokorou, ne s ambicí hrát si na Kukuczku. Mým cílem ale bylo vylézt bez kyslíku. Když jsem viděla lidi nasazovat masku už v C1 (5 800 m n. m.), klepala jsem si na čelo. Nejsem fanouškem toho, když se někdo vykašle na aklimatizaci a rovnou sáhne po berličce.
Tvrdě jsem trénovala, spala v hypoxickém stanu, ladila detaily, tělo i hlavu, jen abych to zvládla čistě. Až do sedmi a půl tisíc jsem si říkala, že to je sice těžké, ale že to dám. V hlavě mi neustále znělo moje oblíbené „když nemůžeš, ještě furt hodně můžeš“ a „všechno je to v hlavě“.
Ang Gelu mě několikrát propleskal po tvářích a ptal se, jestli mi není zima. Byla, tváře jsem necítila. Článek prstu klidně obětuju, ale jako Beck Weathers dopadnout nechci. Jemu jsem ale nic nepřiznala. Všechno v pohodě, jdem dál, neřeš to a pojď, říkala jsem si, zatímco jsem se snažila si krýt tváře vlhkou kuklou.
V 7 700 m n. m. mi pak tělo poslalo jasný vzkaz v podobě vyzvraceného hroznového cukru. Pokud žaludek nezvládne už ani tohle, je to blbý. Když jsem si nasazovala masku, měla jsem pocit, jako bych podepisovala kapitulaci. Fyzickou i tu vnitřní. Hora mi dala najevo, že jsem host. Všechna ta snaha přišla nazmar, tady šéfuje kopec. Prohrála jsem.
Vrchol bez výhledu
Když jsem se pak konečně dostala nahoru, měla jsem zamrzlé dioptrické brýle. Karmický trest za kyslíkovou masku. Místo panoramatických výhledů jsem viděla jen mléčnou tmu a ledové kytičky na skle. Na své jediné vrcholové fotce možná vypadám dojatě, ale ve skutečnosti jsem se jen snažila zjistit, kde ten vrchol vlastně je.
Kdybyste se mě zeptali, jak vypadá svět z vrcholu osmitisícovky, já to fakt nevím, znám to jen z YouTube. Ale možná to bylo dobře, alespoň jsem neviděla tu kilometrovou díru dolů.
Na vrcholu nepřišla žádná euforie, žádný pocit štěstí. Hmm, tak jsem tu, super, vidím hovno, cítím se jak hovno, tak jdem dolů, ať tu blbost můžu konečně sundat. To jsem udělala zpátky v 7 700 m.
Všichni čekali, že po návratu budu slavit, ale já jsem několik dní brečela. Nemohla jsem spát, přemítala jsem si neustále v hlavě, kde jsem to podělala, proč to nevyšlo. Chodily mi gratulace, zprávy od přátel i rodiny, jaký jsem machr. Já ale necítila nic jiného než obrovské zklamání a stud větší než na tom „záchodě“ v C3. I když jsem tisíckrát přemýšlela, co jsem mohla udělat lépe, a nějaké teorie mám, jediné, co vím jistě, je, že ten den jsem na to prostě neměla.
Ego nech doma, hora ho stejně vezme
S odstupem jsem vlastně ráda, že jsem si ten kyslík vzala. Že jsem v té chvíli dala přednost rozumu před egem. Protože i to je forma síly – umět vyhodnotit, kdy jít dál a kdy se nesnažit prorazit hlavou zeď, která je prostě vyšší než vy. Síla není jen o tom vydržet. Je i o tom znát své limity a zastavit se, když víte, že by pokračování mohlo přinést dost možná jen plaketu se jménem a křížkem dole pod kopcem. A to je docela dobré poučení pro příští výpravy.
V určité chvíli už přestanete řešit, jak vypadáte, jakou máte výbavu nebo jestli jste první, druhá nebo padesátá. Jde jen o to, jestli máte sílu udělat další krok. A jestli vás hora pustí dolů.
Když jsem se po jednadvaceti hodinách vrcholového útoku vrátila zpět do C3, klekla jsem si na kolena a rozbrečela se. Ne proto, že jsem byla na vrcholu osmitisícovky, jak jsem vždy snila. Ale že jsem dole.
Manaslu mě naučila, že hory vám vezmou všechno možné – komfort, kontrolu, veškerou energii, stud, ego a někdy i důstojnost. Ale pokud si udržíte pokoru, smysl pro humor a trochu rozumu, máte pořád šanci vrátit se dolů jako vítěz.
Sice jsem stála na vrcholu, ale svůj cíl jsem si nesplnila. Možná příště. I’ll be back.
