Jsou lidé, kteří mají to štěstí, že přinášejí do hor slunečné počasí. Jsou lidé, kteří mají na počasí někdy štěstí a někdy ne. Ale tak nějak jim to prostě vychází. A pak je naše skupina. My sice přinášíme do hor lásku a porozumění, ale taky fakt extrémně hnusné podmínky.
Skotská zima v létě
Je srpen a ve většině Evropy jsou extrémní vedra. My přijíždíme do Fort Williams ve Skotsku na začátek treku Cape Wrath Trail. Místní nás vítají se slovy: „Takové léto roky nepamatujeme. My tady od půlky června neviděli slunce a je pořád strašně.“ Koukáme po sobě a říkáme si v duchu: „Už zase?“ Vždyť tohle už jsme několikrát slyšeli. Prakticky pokaždé, když vyjedeme na sever od Plzně.
Trek se nese v tomto duchu. V těch opravdu intenzivních dnech přes 20 mm srážek a vítr přes 100 km. Když vylezeme do sedla, tříská to s námi zprava doleva. V druhém sedle se zase z naší pláštěnky na batoh stává krásný drak, který si plachtí neznámo kam. Když po čtyřech dnech dorazíme do prvního oficiálního kempu hlásí nám paní provozovatelka, že je půlka pod vodou, a ať nestavíme stan tam, kde to čvachtá. Což je jednak jedna z nejlepších rad za všechny ty roky, jednak něco, co chcete takhle uprostřed srpna slyšet. Nakonec trek zvládáme dojít až do konce a zapisujeme si pěkný rekord. A to konkrétně dvacet dnů v kuse na sobě kombinaci péřovka – nepromokavá bunda.
Další trail, další déšť
O pět let dříve, Great Divide Trail v Kanadě. Později je tento rok označen jako ten, kdy pršelo nejvíce od roku 1926. Což je upřímně dost dlouho zpátky do historie a taky celkem dost deště. V sekci B, kde nám pršelo osm dní v kuse, jsme si připadali jako v rajčata v mixéru, když je mixujete do polévky. Potkali jsme celkem pět místních Kanaďanů, kteří nám tvrdili, že takové léto nepamatují. Potkat ještě jednoho navíc s touto hláškou, pravděpodobně bychom skončili ve vězení za vraždu trekařskou hůlkou nebo tupým předmětem (rozuměj vařičem).
Bez pláštěnky na Island nelez
O pět let dříve, trek přes poloostrov Hornstrandir, Island. Eskymáci prý mají až třicet výrazů pro sníh. My je tenkrát měli taky, a pro déšť dalších dvacet, všechny nepublikovatelné. Desátý den treku jsme měli dojít k nejkrásnějšímu útesu. Ten jsme poznali tak, že z mlhy pod námi začali vylétávat vyděšení racci a dva metry nad námi zase v mlze mizeli.
Když jsme tenkrát došli, slíbili jsme si, že na sever od Plzně už nepojedeme. Možná, že jsme to měli dodržet, ale na druhou stranu… nakonec přeci jen vyjde slunce (i když jen na chvíli), a fotka ze Skotska, kde se snažíme usušit věci za bouře má krásný příběh. A to se počítá.
Ať vám to šlape!
