V letních měsících na grónském Arctic Circle Trailu (ACT) potkáte za deset dní nejvýše pár hikerů jdoucích v obou směrech, v zimě se trasa mění v rušnou dopravní cestu mezi městy Kangerlussuaq a Sisimiut. Přes den není výjimkou, že narazíte na skútry naložené zbožím nebo saně tažené psími spřeženími. Tato setkání pak dodávají samotnému trailu na romantice i dobrodružnosti, vždy si uvědomíte, že putujete 160 kilometrů zamrzlou divočinou, teplota je hluboko pod nulou a těch pár setkání jsou jedním z mála spojení s civilizací.
Tvrdá řehole
Když nás na sklonku března letošního roku vyklopil outdoorový autobus v malé obci Kellyville, teploměr ukazoval -25 °C. Všechno bylo zmrzlé, a to včetně mých nohou v zateplených botách na backcountry běžky. „Do you have any winter skills, guys? You will need them,“ prohodil jakoby nic jeden ze dvou řidičů během vykládání saní, běžek a dalšího vybavení. Upřímně jsem o těch svých začal trochu pochybovat, ale tvrdé výrazy mých přátel mi daly jasně na srozuměnou, že teď už na pochybnosti není čas. Bylo třeba se jen zapřáhnout a prostě vyrazit. Bylo nás pět: moje maličkost, Pavel, Juha, Lukáš a Frída.
Zimní přechod takového ražení byl pro mě něčím novým. Nachozeny mám tisíce kilometrů po pěti kontinentech v různých ročních obdobích, ale několikadenní cesta v tvrdých mrazech, na běžkách a se saněmi za zády byla pro mě novinkou. Útěchou mi tak byli moji kolegové, jejichž bohaté zkušenosti se sněhem a ledem vyvažovaly neznalost mojí.
Bílé pláně severu
První kilometry po ledových pláních ubíhaly skoro samy. Na rozdíl od léta, kdy se ACT vlní po nízkých kopcích, v zimě se drží jezer i dalších zamrzlých ploch, kterých je na ostrově nepočítaně. A tak na naši výpravu každodenně čekalo jen malé převýšení. Díky skútrům, které převážejí lidi a zásoby mezi Sisimiutem a Kangerlussuagem, byl trail také krásně vidět, což značně usnadňovalo orientaci.
Jakmile vysvitlo slunko a udělalo se krásně, zimní romantice již nic nechybělo. Netrvalo dlouho a nám došlo, že spáleniny a možnost úpalu budou pro nás větším problémem než omrzliny.
Strategie pohybu byla jednoduchá a dala by se shrnout do prosté rovnice 50 + 10. Tedy 50 minut chůze a 10 minut odpočinku, s tím, že při každé pauze se člověk musí napít. Delší pauza by pak nebyla pohodlná, neb jakmile se člověk nehýbe, začne rychle promrzat.
První den skončil v malé chatě jménem Katifik a naše skupina měla za sebou 22 kilometrů. Nebylo to moc, ale stačilo. Uvnitř nás čekalo nemilé překvapení. Kamna nefungovala a ani po intenzivní snaze se nám je nepodařilo zprovoznit. Občas se stane, že se do nich dostane voda a zamrzne nebo je zanese jiná nečistota. Tak nebo onak nám těch 20 litrů kerosinu, které Pavel vezl na svých saních a mělo sloužit na topení, pro dnešní den nebylo moc platných.
Každodenní činností, která nám zabírala nejvíce času, bylo tavení ledu. Večer jsem sebral krumpáč, kýbl a šel před dům na led. Ten se poté tavil, tavil a tavil. Zdlouhavý proces, který nám chybějící horká kamna ještě o něco ztížila, a hlavně si první noc vyžádala mnohem více plynu i benzínu do vařičů, než jsme měli v plánu.
V noci každopádně zima nebyla. Chatička Katifik je malinká a útulná. Pět chlapů ji během pár hodin dokázalo vytopit na teplotu kolem nuly, takže to šlo. Kvalitní péřové spacáky pak dopřály každému klidný spánek.
Balit se brzy ráno, ještě před tím, než naplno vyjde slunce, je o prsty. Mrzlo, jako když praští a já si musel dávat pozor, abych zimu ani na chvíli nepodcenil. Zvyknul jsem si mít na ruce minimálně tenké rukavice, jelikož v momentě, kdy prsty ztuhnou, a to trvá chvilku, rukavice si na ně už nenavleču a musí pomoci kamarád.
Vyjma běžek a hůlek táhl každý z nás za sebou saně. Ty vážily kolem 40 kilogramů a byly plné jídla, oblečení i dalšího vybavení. Oblečení se dělilo na dvě kategorie. Tou první byly věci na pohyb během dne, lehké a prodyšné. Na slunci a při pohybu je opravdu teplo. Druhou kategorií je oblečení na večer, jehož základ tvořila silná péřová bunda, kvalitní teplé boty a podvlékací prádlo. Večery většinou člověk tráví v klidu drobnými pracemi, psaním deníku či čtením a teplo je nedostatkovým luxusem.
Další velkou část prostoru zabíralo jídlo, a toho bylo potřeba opravdu hodně. Po cestě na žádný supermarket člověk nenarazí a zima si vybírá svoji daň. Přestože jsem těch devět dní jedl pořádně, shodil jsem 5 kilogramů. Dobré je si také uvědomit, že přes den je všechno jídlo zmrzlé na kámen. Stejné je to s vodou, a proto se hodí mít několik termosek. Teplá sice nevydrží, ale alespoň nezmrzne a je možné z ní pít celý den.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Den za dnem
Cesta druhý den pokračovala naprosto skvěle. Oproti létu, kdy skoro celé dva týdny pršelo, nyní svítilo slunce, prakticky nefoukal vítr a běžky po ledě přímo letěly. K další zastávce jménem Canoe centrum jsme dorazili už chvíli po obědě, a zbyl nám tedy čas na objevování okolí.
Člověka na zimním Grónsku zaujme asi nejvíce absolutní ticho. Jedním z nejsilnějších okamžiků cesty byla procházka po jezeře, na kterou jsem se navečer druhého dne vydal. 4 hodiny venku v mrazu a jediné, co jsem za celou tu dobu slyšel, bylo praskání ledu pod nohama. On byl tedy více jak metr tlustý, takže nebezpečí nehrozilo, ale i tak čas od času pukal. Chlad jako by najednou prořízl hluboký a temný zvuk, prošel kolem a zase zmizel. Západ slunce nad ledem jen umocnil ticho a prázdnotu kolem.
Další dny ubíhaly v příjemném tempu, a my si tak ukrajovali kilometry ACT. Přes den toho naše pětičlenná skupina moc nenamluvila, každý se toulal ve svých myšlenkách a užíval si ticha po svém. Komunikace se držela na minimu, první a poslední členové skupiny měli vysílačku pro případ nouze, zastavení nebo nějaké neobvyklé či nebezpečné situace. Šance, že bychom narazili na polárního medvěda, byla sice minimální, ale člověk je radši opatrný. Pro tuhle šelmu jsme lovná zvěř a samotný člověk proti němu nemá šanci. Nevím, jak by naše šance vzrostly v pěti, ale byly by určitě vyšší.
Čím blíže k moři se naše malá expedice nacházela, tím tepleji bylo. Mnohdy rtuť v teploměru vyskočila i nad nulu. Letošní teplota v Grónsku byla jak na horské dráze a občas se měnila i o dvacet stupňů během 24 hodin. Pátý den pochodu jsme odpoledne narazili na louže částečně roztátého sněhu, které se mohly během pár hodin změnit v nebezpečné pasti na neopatrné hikery. Jakmile na ně přestane svítit slunce, začnou na povrchu mrznout. Jednou takovou prošla před několika dny skupina Poláků bez sněžnic či běžek. Na několika místech se propadli do vodní tříště a v důsledku špatného vyhodnocení situace je musel evakuovat vrtulník kvůli omrzlinám. Tady se za chyby prostě platí.
Šestý den naše skupina dorazila k chatě Nerumag, kde opět nefungovalo topení. Vzhledem k odéru, který se tam vytvořil po naší několikahodinové přítomnosti, a k tomu, že chata nebyla zase tak dobře izolovaná, jsem se rozhodl postavit si stan a spát venku. V noci se teplota pohybovala kolem příjemných -15 °C a já spal jako miminko.
Osmý den nás čekal odpočinek v chatě Kangerlussuaq Tulleq. Nebylo kam spěchat, a tak jsme se celý den jen tak poflakovali kolem chaty, vyráželi na výlety na běžkách a občas se pozdravili s kolem projíždějícími lovci. Byl by to obyčejný den, kdyby ho večerní příhoda nezměnila v něco nezapomenutelného.
Za polárním kruhem čeká Aurora Borealis
Během naší výpravy byl největším „naháněčem“ polární záře Juha. Prakticky každý večer se snažil zachytit toto nádherné severní divadlo, ale vždy se mu poštěstilo vidět jen slabý odraz záře. Poslední večer na trailu vše změnil. Kolem desáté večer vrazil do chaty s tím, že musíme ven. Tam teplota spadla k -30 °C a mně se ze spacáku vůbec nechtělo. Nakonec jsem vylezl, nandal na sebe několik vrstev oblečení a nelitoval toho ani na vteřinu. Venku se odehrávalo úžasné divadlo a celá obloha jako by explodovala zelenou barvou. Nebyla to žádná malá záře někde nad obzorem, ale zářilo celé nebe, a to několik hodin. Mně osobně trvalo dobrou půl hodinku, než jsem byl schopen začít vůbec fotit. Byla to prostě čistá polární krása, zasloužený dárek na rozloučenou od Grónska.
| Země: | Grónsko |
| Délka: | 170 km |
| Převýšení: | + 2 500 m/ – 2 500 m |
| Nejvyšší bod: | sedlo 459 m n. m. |
| Počet dní: | 8 |
| Začátek: | druhé největší město Grónska – Sisimiuts |
| Konec: | městečko Kangerlussuaq, dále se dá pokračovat dalších cca 40 kilometrů až k okraji Russelova ledovce na tzv. Point 660 |
| Doprava: | Trail můžete jít oběma směry, k dopravě na začátek nebo z konce treku je nutné použít místní letecké spoje. |
ACT = ticho, klid, vyrovnanost a krása prostého života
Poslední kilometry do Sisimiutu vedly z větší části po upravené stopě, na které se před pár dny konal běžkařský závod Arctic Circle Race. Já se už nemohl dočkat, až si dám ve městě burger z pižmoně a k tomu pivo. Když mi ale o pár kilometrů dále v kapse zavibroval mobil, nezpochybnitelná známka toho, že už jsem zase na signálu, přepadl mě smutek. Zamrzelo mě, že opouštíme tuhle krajinu odříznutou od vnějšího uspěchaného složitého světa. Ticho, klid, vyrovnanost a krása prostého života, tím vším je pro mě zimní Arctic Circle Trail.
Pro zobrazení trasy klikni zde: https://mapy.cz/s/raranomabo
Bezpečnost je základ
Na závěr je důležité zmínit jednu opravdu důležitou věc. Grónská ACT, a je jedno, jestli ji jdete v létě nebo v zimě, je nenáročný trek sám o sobě. Co ho však činí specifickým i nebezpečným, je jeho odloučenost od civilizace a omezené množství prostředků, které máte pro svoji záchranu. Helikoptéra pro vás sice v nouzi opravdu přiletí, ale také může být jinde, kde je jí více potřeba. Vždy jsem ke Grónsku i trekování po tomto nádherném ostrově přistupoval s maximálním respektem i bázní. Nepatřím k lidem, kteří by chtěli navyšovat statistiky operací SAR (Search And Rescue), a proto vyrážím na cesty vždycky připravený. Zkuste to dělat stejně, prosím.
