Špatně padnoucí horolezecké boty, ukradené doklady nebo lékárna v zemi, kde člověk úplně nerozumí jazyku. Na cestách se občas stane něco, co bychom si nejraději odpustili. Právě takové situace ale často patří k zážitkům, které si nakonec pamatujeme nejdéle. Tři cestovatelé a jejich příběhy o tom, jak se výprava, cesta domů nebo obyčejná návštěva lékárny může pořádně zkomplikovat.
Expedice Darwinova cena
Pro výstup na Huamashraju (5 434 m n. m., Peru) volíme normálku s trochou mixového lezení. Výšlap je na dva dny a po ledovci se jde jen kousek, a tak pro nástup volím jen lehkou obuv a všechno ostatní nakládám na záda, včetně půjčených dvojitých bot. Po krátké noci v BC vyrážíme ještě za tmy vzhůru. Cesta je fajn, lehký výšvih střídá dlouhý traverz a stoupání do sedla. Pokračujeme po moréně k ledovci. Obouváme boty a už v tu chvíli se mi něco nezdá. Utáhnu je, co to jde, a nasazuji mačky, navážu se na lano, houknu na parťáka a vyrážíme. Jenže jakmile se dostanu na sníh, mám pocit, že z bot vypadnu. Snažím se je víc utáhnout, ale nejde to, vážně z nich vypadávám. Zkouším ujít ještě 20 m, ale mám pocit, že za chvíli budu bosa! Jsou tak o 3 čísla větší! Zkoriguju pláč na únosnou míru a přiznávám, že to otáčíme. S pocitem, že jsem idiot, nakládám vše zpět na záda a s potupou se vracím do města. Soukromě jsem si tento výlet nazvala „Expedice Darwinova cena“. A boty, ty jsem si pro jistotu už pořídila svoje!¨
A zase ty doklady
Když jsem žil v Barceloně, uvědomil jsem si, že končí platnost mého řidičského průkazu a budu muset letět domů. Naskočil jsem na letadlo do Čech, kde jsem si zažádal o nový řidičák a občanku. Cestou zpět jsem u letiště v Barceloně nasedl do vlaku s peněženkou v kapse, ale vystoupil jsem již bez ní, avšak ne mým přičiněním. Měl jsem v ní všechny (nejen nové) doklady a 150 euro. Naštěstí jsem měl doma u přítelkyně cestovní pas, takže jsem ji jen políbil, vyzvedl pas a zmizel opět na letiště. Cestou jsem nahlásil kapsářství na policii, ale moc jsem neočekával. Na českých úřadech na mě hleděli překvapeně, že chci nové dokumenty, když mi je předchozí den vydali. Připlatil jsem si za zrychlené vyřízení a mimo jiné řešil i čtyři bankovní karty. O pár dnů a vrásek později jsem seděl ve vlaku na vídeňské letiště. Na trati byla mimořádná událost a letadlo mělo zpoždění přes tři hodiny. Dorazili jsme přesně v čase odletu mého letadla. Smutně jsem koukal na oblohu, které z nich je asi moje. Musel jsem přespat na letišti na lavičce, protože další letadlo do Barcelony letělo až druhý den ráno. Letenku jsem si musel koupit novou. Poprvé v životě mě někdo okradl a doufám, že naposled. Na tuhle zkušenost bych nejraději zapomněl, ale patří k těm nejintenzivnějším v zahraničí.
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem
Během mé pěší poutě z Havířova do Istanbulu mě provázely mnohé zdravotní potíže a jednou z nich byl také cestovatelům známý průjem. V malém městečku v Rumunsku jsem jej řešila znovu a poměrně už v akutní fázi, kdy mi nezabíraly ani léky, co jsem si nabalila z domoviny. Bylo tedy potřeba vyrazit směr lékárna! Paní prodavačku žádám o něco na mé střevní útrapy. Modlím se, aby nám jazyková bariéra neudělala stejnou neplechu, jako když jsem v Maďarsku dostala na opar léky proti zánětu močového měchýře. Ostřílená nabytými zkušenostmi na pokoji pro klid v duši kontroluji obaly všech nakoupených pomocníků. Google překladač, který umí překládat i z fotek, mě začíná uvádět do velkých rozpaků. „Lék na předpis… Na léčbu zácpy, pokud máte hemeroidy, pokud jste byli operováni na anální úrovni.“ Počkat, počkat, to je nějakej špatnej vtip, ne? Já žádnou operaci řitního otvoru nepodstoupila… Okamžitě se spojuji s kamarádkou, která mi snad poradí. Fotím jí zbytek příbalového letáčku, který ona doprovází slovy: „Nic víc tam teda není? No tak to si prosím neber. Dali ti nenávykové projímadlo!“ Takže jak že se to říká? Nespoléhej se na pantomimu a offline překladač aneb kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.
