„Ahoj, my jsme Jirka a Mili a my spolu chodíme. A chodíme spolu taky do Arktidy.“ Jestli jste už někdy byli na naší přednášce, tuhle větu znáte. A jestli ne, alespoň víte, s kým máte právě teď při čtení tu čest.
Je 28. února, rok 2024, a my jsme po více než čtyřiadvaceti hodinách cesty dorazili z Prahy do finského městečka Kilpisjarvi. Ještě než se vydáme směrem na jihozápad, abychom zahájili naši zhruba 500 km dlouhou cestu, kupujeme na recepci hostelu mapu. Pro jistotu. A nestačíme se divit. Trasa, kterou jsme měli v plánu projít, a kterou jsme si naprosto profesionálně nachystali letmým pohledem do mapy v aplikaci (ano, opravdu se jedná o oxymorón) vypadá na té skutečné „analogové“ mapě jinak. Lépe řečeno, pro naše účely naprosto neschůdně.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Čemu říkáme divočina?
Vezmu to pěkně od začátku. Původní plán byl projít část skandinávského letního trailu Nordkalottleden, ale v zimě. Na backcountry lyžích, s veškerým živobytím sbaleným v saních, které si táhneme za sebou. Jestli máte teď na jazyku jakousi hlášku o psech, je to v pořádku, nejste první a jistě ani poslední. Psy nemáme, všechno si táhneme sami. Takhle se procházíme pár set kilometrů rok co rok a letos jsme si to chtěli zpestřit tou letní trasou. Ale nezbývá než přistát do reality, vzít do hrsti tu praktičtější část rozumu, mapu, a cestu přeplánovat, ještě než se na ni vůbec vydáme. Přebalit věci, vyspat se a 29. února, v den, který se opakuje jen jednou za čtyři roky, vyrazit vstříc dobrodružství a tomu, čemu my, jakožto zdomestikovaní moderní lidé, říkáme divočina.
Úplně nová cesta
Během prvních deseti dnů na cestě, kdy procházíme povětšinou krajinou Norska, se divočina projevuje tak, že dvakrát potkáme lidi. Nějakou náhodou to nejsou Češi. Jak vysoký pán se psím spřežením, tak následní lovci jsou místní – Norové. V obou případech nám zásadně pomohli, co se týkalo navigace cesty. Protože nemůžeme kopírovat trail Nordkalottleden, který vede přes vrcholy hor, tvoříme si naši vlastní cestu. Vymýšlíme ji doslova za pochodu. Hory obcházíme, občas překračujeme zmrzlou vodu. Často jdeme místy, kde není cesta ani v době, když tam není sníh. Přecházíme dlouhé pláně, kde si prošlapáváme vlastní stopu. Je to neuvěřitelně magický zážitek, obzvlášť, když ruku k dílu přiloží ještě slunce a lehká mlha. Tyhle kouzelné chvilky jsou na druhou stranu vyváženy vichřicemi a občasným whiteoutem. A taky tím, že prošlapávání stopy v čerstvě napadaném sněhu bere člověku víc sil. V prošlapávání se střídáme, ale Jirka je empatický a navíc gentleman, prošlapává tedy rozhodně častěji než já, a ještě táhne o něco těžší saně.
Hobití chaloupky
Naše dny se v něčem podobají. Každé ráno a večer trávíme zhruba dvě hodiny vařením a rozpouštěním sněhu na vodu. Mezi tím přes den pochodujeme a v noci spíme přibližně deset až jedenáct hodin (pokud zrovna nezuří vichřice, která lomcuje se stanem tak mocně, aby nikdo nepochyboval, kdo je tu pánem). Tělo je příjemně unavené, a protože tu není žádný signál, nerozptylujeme se před spaním zíráním do telefonu.
První etapa cesty má 190 km. Dvakrát během ní narazíme na chatičku, kterou můžeme použít k přenocování. Říkáme jim hobití chaloupky. Je to příjemná změna po nocích strávených ve stanu. Tuhle část trailu zakončujeme jedenáctý den cesty ve švédském městečku Abisko. Místo toho, abych si pořádně odpočinula a užila si jednu noc v hostelu, upadám do hluboké deprese. Je neděle večer a veškeré zásoby jídla na další etapu, které jsem sem poslala Českou poštou, tu nejsou. Prý je možné, že zásilka dorazila místo do hostelu do supermarketu asi dva kilometry odsud. To ale teď nezjistíme, protože takhle večer už tam nikdo není. V noci tedy brečím a vroucně se modlím, aby to tak bylo. Nakonec se ukázalo, že jak modlitby, tak Česká pošta zafungovaly, protože druhý den si s Jirkou přebíráme celí šťastní naše zásoby. Přebalujeme je do saní, ještě odpoledne zamáváme Abisku a vyrážíme na druhou etapu.
JiMi’s trail
Během ní dochází k další změně trasy. Ze Švédska pokračujeme do Norska, odkud to ale po dvou dnech stáčíme zpět do Švédska kvůli horšícímu se počasí. Norsko je oproti Švédsku výrazně divočejší a náročnější, co se týká terénu. A protože jsme tu konec konců na dovolené, volíme bezpečnější variantu cesty. Tímhle manévrem se nám JiMi’s trail (ano, pojmenovali jsme si ho naprosto narcisticky po nás) zkrátil asi o 70 km. Dny nám příjemně ubíhají, jsme na hony vzdáleni našemu běžnému hektickému životu. A hlavně, jsme tu spolu. Nonstop. Občas si horlivě vyprávíme všemožné úvahy, kterých máme plné hlavy. Při chůzi máme totiž spoustu času přemýšlet. Jindy zase mlčíme, klidně i několik hodin. Ale mlčíme spolu. Dokonce i teď, když píšu tyhle řádky a do toho pročítám svoje deníkové zápisky z cesty, mě zaplavuje vlna vděčnosti za tytohle zážitky.
Boj s živly
120 km druhé etapy uteklo jako nic a my přicházíme do Ritsemu – švédského městečka, kde máme druhé zásobovací depo. Tentokrát se to obešlo bez dramatu a zásilka už na nás čeká v hostelu, kde strávíme jednu noc před třetí etapou. Zároveň víme, že do cíle cesty, norského města Sulitjelma, zbývá už jen 120 km, a tak si kupujeme letenky z Norska do Prahy. Na poslední etapu máme týden. To stihneme v pohodě! Jsme odpočatí, jde se nám dobře, a navíc procházíme asi nejkrásnější krajinou za celou dobu. Míjíme národní park Sarek a procházíme parkem Padjelanta.
Vždycky, když se blížíme ke konci, na nás padá jistá melancholie. Tentokrát ale nemáme kapacitu, abychom se v ní pořádně vyžívali, protože se nám opět kazí počasí, hodně fouká, a navíc přibývá míst, kde je sníh vyfoukaný na led. Častěji sundáváme lyže a na expediční boty nasazujeme nesmeky. Kdybychom neměli koupené letenky, daleko víc času bychom strávili ve stanu čekáním na to, až vichřice poleví. To si teď ale nemůžeme dovolit. Bojujeme s živly, které nám ukazují svou sílu. V pořádku, však jsme jenom lidi a jsme tu jen na návštěvě. Vítr je chvílemi tak silný, že se navzájem ani neslyšíme. Naštěstí jsme spolu tak sehraní, že nás to tolik neomezuje. To nejnáročnější místo přichází poslední den. Ve sněhové bouři překonáváme zledovatělý traverz. Stačil by jeden nestabilní krok a čekal by nás pád dlouhý několik set metrů. Raději si tohle riziko snažím nepřipouštět a roboticky postupuju dál. Ale i tohle jsme spolu zvládli.
Je 25. března 2024 a my přicházíme do Sulitjelmy, cíle našeho putování. Na cestě jsme byli 25 dnů a z původních plánovaných 500 km bylo nakonec jen 430. Za chvíli nastupujeme do autobusu. Zase to uteklo strašně rychle. Jak to, že už je konec? Dáváme si pěsťovku a prožíváme hořkosladkou chvíli. Cítíme radost a vděčnost za to, co jsme prožili. I když se těšíme domů, je nám líto, že cesta končí. Klasika. Člověk se z každé takové výpravy vrací vždycky zase o trošku jiný. Možná jen o malou trošičku, ale přece. A letadlo z Osla do Prahy, to nám nakonec uletělo, takže jsme tu dovolenou měli ještě o den delší.
