Kanadská Britská Kolumbie je oblastí zaslíbenou pro skialp, splitboard, freeride, catski a heliski. Výborné sněhové podmínky v lesích, v alpine i na ledovcích umožňují libovolné sněhové pohybové aktivity od prosince do konce dubna nebo do poloviny května. Kromě klasických jednodenních skialpových túr jsou zlatým hřebem vysokohorské skialpinistické přechody. Asi nejlepším z nich je sedmidenní Icefall Traverse přes nejvýše položenou skialpinistickou chatu v Kanadě Lyell Hut (2 860 m).
O co se v praxi jedná? Je to privátně provozovaný přechod pod záštitou Icefall Lodge, která je tak daleko od civilizace, že tam nikoho nepotkáte. Dostat se na Icefall Lodge je možné pouze pětadvacetiminutovým letem vrtulníkem. Osm účastníků a dva vůdci se pohybují sedm dnů ve vysokohorském terénu Britské Kolumbie. Obrovským plusem oproti podobným aktivitám v Evropě je to, že na většině míst jste sami a víte, že pokud je někde okolo nějaká další skupina, je obvykle o dva dny před vámi nebo naopak za vámi. S výjimkou Icefall Lodge, která je komfortní základnou pro ledovcové skialpinistické výlety, jste týden v horách v malé skupině výkonnostně dost podobných skialpinistů. Podmínkou pro absolvování Icefall Traverse jsou totiž kromě fyzické zdatnosti pro pohyb na tuleních pásech také pokročilé sjezdařské schopnosti, neboť terén se od mírných ledovcových plání mění až po strmé žlaby a průjezdy pod séraky se sklonem přesahujícím 45 stupňů. To už je trochu nad rámec krkonošských skialpinistů.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Jak se vydat do Britské Kolumbie na skialp?
Do Britské Kolumbie samozřejmě nemá moc smysl jezdit za skialpem ze střední Evropy pouze na týden, ideální časová dotace je alespoň 16 dnů včetně cesty. Ideální je zkombinovat samotný Icefall Traverse s jednodenními skialpinistickými túrami v oblasti Rogers Pass nebo freeride v Revelstoke, Lake Louise nebo Whistleru.
Při plánování návštěvy Britské Kolumbie je nutné se rozhodnout mezi letem do Vancouveru nebo Calgary. Uvažujeme-li o doplňkovém programu ve Vancouveru a Whistleru, je jednoznačnou volbou Vancouver. Jinak samozřejmě Calgary. V Britské Kolumbii jsem byl zatím třikrát a dosud vyhrává v poměru 2:1 Vancouver. Pro přesun po Britské Kolumbie za skialpem je velmi omezené až nemožné využití hromadné dopravy, je nutné zapůjčit si auto. Při jeho objednávání je potřeba dát pozor, aby bylo vybaveno zimními pneumatikami. Pro jízdu ve Vancouveru nejsou potřeba, ale jakmile chcete vyjet směr Revelstoke, Rogers Pass a Golden, kde začíná Icefall Traverse, jsou nezbytnou nutností.
Příprava na Icefall Traverse na stagingu ve vesničce Donald
Britská Kolumbie je obrovská. Proto je často jedinou možností, jak se někam dostat ve smysluplném čase, vrtulník. Nejinak tomu je i u Icefall Traverse, který začíná i končí vrtulníkovým přesunem do oblasti ledovců. Přijíždíme na letiště v Goldenu, kde na týden odstavujeme auto. Svázané lyže a batohy pokládáme na palety u vrtulníku a jdeme se dovybavit jídlem. Icefall Traverse je zajištěn i se snídaní a večeří. Přes den každý doplňuje nezbytnou energii ze svých zásob, které si nese v batohu. K tomu slouží nepřeberné množství různých pochutin a dobrot, které si každý „nasáčkuje“ podle svých osobních preferencí na jednotlivé dny. K tomu ještě dostane něco ze společných zásob, například kusy mraženého masa na večeři. Po základním bezpečnostním zaškolení, jak se chovat kolem vrtulníku, jsme připraveni.
Odlet na Mons Hut (2 300 m) a aklimatizace na ledovci
Po dobalení batohu odlétáme nadvakrát vrtulníkem. Pro ty, co v něm ještě neletěli, jde o velmi nevšední zážitek, který může být v závislosti na povětrnostních podmínkách dost „zábavný“. Pokud fouká, vítr s vrtulníkem občas dost pohazuje, takže se nováčci křečovitě drží a možná i modlí. Většinou se výsadek z vrtulníku podaří poblíž první chaty Mons Hut ve výšce 2 300 metrů, takže na chatu je to pár metrů. Po příletu druhé skupiny se probírá lavinová prevence a nácvik vyhledávání. Další program prvního dne ve velehorách záleží na počasí. Za slunečného je v okolí Mons Hut k dispozici několik vyhlídkových vrcholů jako Mons Peak (3 083 m) nebo Division Mountain S1 (2 941 m). Za mlhy je pohyb omezen na fitness v okolí Mons Hut.
Velkolepá túra z Mons Hut na Lyell Hut (2 860 m)
Druhý den přechodu Icefall Traverse je jeden z nejlepších, neboť se skládá ze sjezdu a přechodu ledovce Southwest Lyell na nejvýše položenou skialpinistickou chatu v Kanadě. Podle podmínek je v první části túry nejprve přechod a výstup od Monst Hut do necelých 2 700 m, odkud následuje sjezd Le Schwa do výšky 1 950–2 000 metrů. Nasazují se tulení pásy a rozsáhlým ledovcem se stoupá ke skalnatému ostrohu vyčuhujícímu z ledovce, na němž je postavená Lyell Hut. Převýšení druhého dne může být v rozmezí 1 200 až 1 700 výškových metrů. Itinerář Icefall Traverse je rozplánován tak, aby v něm byl jeden rezervní den, který se ve většině případů využije jako pátý nebo šestý den na Icefall Lodge. My jsme v dubnu rezervní den využili na Lyell Hut k výstupům na okolní vrcholy, ale hlavně proto, že bylo 30–50 cm čerstvého prašanu a Žaba (Jana Pobořilová, původně z Jeseníku, dnes kanadský ski guide, která skupinu vedla) chtěla dát sněhu den navíc, aby si sedl a spojil se se staršími vrstvami, neboť při sjezdu k Alexandra Hut jsou velmi exponované svahy.
Edward Peak (3 498 m), Twilight Peak (3 277 m) a další okolo Lyell Hut
Nad rozsáhlým ledovcem Lyell Icefield se tyčí několik ledovcových a skalnatých vrcholů, které tvoří Mount Lyell. Jsou to Twilillight Peak a dalších pět vrcholů snadno dostupných z Lyell Hut. V sedle mezi druhým jmenovaným, nebo, pokud podmínky dají, až z vrcholu Edwards Peak ve 3 470 m, začíná impozantní sjezd ledopádem Wild West na jihozápad. Tento sjezd s převýšením přes 2 000 výškových metrů k Alexandra Hut byl poprvé sjet po roce 2010. V rámci Icefall Traverse se jezdí jen za optimálních podmínek, stability a viditelnosti, což bohužel nebyl náš případ. Místo Wild Westu jsme tak čtvrtý den sjížděli podobně impozantní, ale s menším rozsahem ledovce, sjezd Deep End.
Sjezd Deep End přes 1 700 výškových metrů z Lyell Hut na Alexandra Hut
Začátek po mírném ledovci prověřil lyžařskou techniku účastníků, neboť slunce přeměnilo ve výškách kolem 3 000 metrů prašan v solidní krustu. Jakmile jsme najeli do strmých jihozápadních svahů, sníh se změnil v prašan. Před námi byly lyžařské orgie ve fantastickém sněhu s kulisami v podobě strmých svahů, ledopádů, séraků držících na skalách nad námi snad jen silou vůle a s fantastickými výhledy do hloubky i na okolní kopce. Pár úseků bylo o sklonu 45 stupňů a více, což se někde nad 2 000 metry změnilo na mírnější svahy. Závěrečné stovky výškových metrů sjezdu nad úrovní lesa byly pohodové po otevřených pláních a mezi roztroušenými stromy. Závěr je více sportovní, industriálních pár stovek metrů hustšími stromky a koryta k Alexandra Hut, kde se sklon místy přehoupl kolem 40 stupňů. Když je hodně sněhu, dá se jet kaňon potoka Cannon Ball.
Co je nejlepší po takovém sjezdu, který může být pro mnohé „sjezdem života“? Jít se projít k asi půl kilometru vzdálenému potoku, naplnit a dotáhnout kýble s vodou na vaření a hygienu. Potom už jen relaxace na prosluněné terase Alexandra Hut s výhledem na velkou část sjezdu, hodnocení jednotlivých sjezdových stop, k tomu vynikající večeře (pořádné stejky) a pivo. Nemělo to chybu!
Fantastický výstup na Icefall Lodge
Jako je sjezd z Lyell Hut hodnotným zážitkem pro pohyb dolů, je výstup z Alexandra Hut přes sedlo Portal (2 540 m) na Icefall Lodge velkolepým výstupem. Teda výstupem… Nejprve je nutné podél potoka Lyell Creek sjet několik kilometrů po proudu, což místy vyžaduje využití pily k prořezání cesty či překonání zmrzlého lavinového nánosu. A nesmíme zapomenout, že se nějak musí přejít i přes potok.
Když už se mírné údolí a odpichování hůlkami začíná zajídat, odbočujeme na jihovýchod do koryta potoka. Od mírných do strmých sklonů rychle nabíráme výšku v parádní scenérii potočních balvanů pokrytých velkým množstvím sněhu. Kolem výšky 2 000 metrů dáváme delší pauzu u velkého balvanu, všude kolem nás jsou strmé skalnaté stěny tyčící se do výšky přes 3 000 metrů. Následujících 200 výškových metrů absolvujeme po jednom, neboť svah je nadýchaný asi metrem čerstvého sněhu. Jsme tu první lyžaři od předchozí sněhové bouře, protože skupiny před námi sjezd k Alexandra Hut kvůli bezpečnosti vynechaly. Nad tímto úsekem už zbývá jen pohodový úsek do sedla Portal, do něhož posledních pár desítek metrů musíme lézt pěšky s lyžemi v rukou nebo na batohu.
Ze sedla se otevírá výhled na předchozí část Icefall Traverse a vidíme, že z Mons Peak se právě na lyžích spouští další skupina skialpinistů během jejich zahřívacího dne Icefall Traverse. Z dálky je vidět, že tam mají parádní prašan. Když se vynadíváme směrem k vrcholům Lyells, zacvakáváme lyže a sjíždíme do 1 900 metrů na hlavní chatu v této oblasti – Icefall Lodge. Jedná se o hlavní chatu, starší původní a několik pobočných budov včetně saunovací koupelny. Od našeho minulého výletu majitel Larry přistavěl další malou chatu pro asi deset lidí, aby zde mohla v případě špatných podmínek přenocovat další skupina.
Pár výstupů a sjezdů s dojezdem na Rostrum Cabin
Předposlední den přechodu Icefall Traverse je pohodový, v oblasti nad Icefall Lodge absolvujeme několik výstupů a sjezdů vylepšených o návštěvu ledovcové jeskyně. Následně sjíždíme ze sedla Ice Pass (2 500 m) volným terénem a lesem na Rostrum Cabin (1 860 m). Opět se jedná o větší dobře vybavenou chatku s parádními výhledy.
Sjezd z Rostum Cabin do údolí na Icefall Brook
Poslední den se oteplilo, a proto berou původní plány k dalšímu velkolepému výstupu a sjezdu za své. Čeká nás tak „jen“ sjezd z Rostrum Cabin do údolí, kde nás vyzvedne vrtulník. To „jen“ je v uvozovkách, protože sjezd je přibližně 800 výškových metrů místy velmi komplexním terénem v korytu potoka. Je to parádní tečka za celým přechodem Icefall Traverse. Dojíždíme do údolí, čeká nás už jen vyzvednutí vrtulníkem a přelet na základu v Donald.
Alpy versus Britská Kolumbie
Klasickou Haute Route z Chamonix do Zermattu asi není třeba představovat, neboť ve skialpinistické komunitě patří mezi přechody, který by chtěl aspoň jednou projít každý. V různých alpských oblastech je takových vícedenních přechodů po chatách i mimo ně celá řada. Vrcholem z hlediska skialpinistických přechodů v Evropě je Super Haute Route z francouzského Nice přes oblast Mont Blancu až po Vídeň. Díky nevyzpytatelnosti zim v souvislosti se změnami klimatu je absolvování celé Super Haute Route dnes problematické.
V Britské Kolumbii takových přechodů může být velké množství, ale oproti Alpám je hlavním omezením obrovský rozsah území a absencí chat a bivaků. Mimo Icefall Traverse se tak většina těchto přechodů realizuje na těžko s kompletní výbavou na bivakování.
Tři horské oblasti
Systém „šlapání“ je v Kanadě hodně odlišný od toho, co je běžné v Evropě. V Kanadě jsou tři horské oblasti, každá z nich je velká asi jako celé Alpy. Všechny z nich jsou na západě kontinentu, pokud nepočítáme menší hory v Quebecku. U pobřeží Pacifiku jsou to Coastal Mountains s Whistlerem, kde byly ZOH 2010. Whistler je asi jediné středisko, které připomíná evropská lyžařská střediska. Jakmile ho ale opustíte, není tam nic, jen liduprázdné hory bez horských chat. Toto pásmo se táhne až na Aljašku. Jak se postupuje na sever, je méně a méně obydlené a dostupné. Tyto pobřežní hory mají své klady i zápory. Plusem je, že díky oceánu je tam hodně vlhkosti a bouře se vysráží právě tam, což znamená opravdu hodně deště. Problém je v teplotě, oceán drží teplo, a tak tam bohužel prší i výše v horách a padající sníh je dost saturovaný vodou. Výhodou je více stabilní sněhová pokrývka, ale prašan se většinou brzy mění v beton. Navíc je Whistler je srovnatelný s Evropou, a tak je tam velký nával do hor.
Další oblastí jsou Rockies – Skalisté hory, které jsou blíže Calgary. Od oceánu jsou asi 700 km vzdušnou čarou, a přestože jsou vysoko a pokryté spoustou ledovců, hodně srážek se vysráží už po cestě. Do Rockies tak dojde už relativně suchá masa vzduchu. Hned na východ od Skalistých hor jsou obrovské pláně Alberty, které jdou daleko na sever a výrazný arktický systém vysokého tlaku vzduchu v zimě přináší hroznou zimu. Sněhu je tedy ve Skalistých horách pomálu, je suchý a lehoučký, ale lehce odfouknutý. Obecně tenká sněhová pokrývka „vyhnívá“ a se stabilitou to může být dost oříšek. Lyžování je tam opravdu spektakulární, ale nic moc v zimě, neboť teploty jsou v rozmezí od -20 do -30 °C a k tomu větrem utlačený sníh. Jaro je tam ovšem fantastické, velké ledovce a těch pár chat Kanadského alpského klubu se nachází právě tam. Nejsou to ale horské chaty alpského stylu.
Třetí oblastí mezi těmito dvěma horskými pásmy jsou Columbia Mountains. Od oceánu jsou daleko, takže tam bývá více chladno. To je dost na to, aby nepršelo na horách, je tam méně sněhu než na pobřeží, ale je ho tam pořád spousta. Uprostřed sezony jsou standardem tři metry sněhu. V této oblasti je kolem sedmi lyžařských středisek, z nichž ani jedno nedosahuje poloviny velikosti Whistleru. Pokud se mrknete na mapku sjezdovek a lanovek, budete se hodně divit, neboť odpovídá nějakému malému „venkovskému“ středisku v Itálii. Je tady městečko Revelstoke, hlavní mekka heliskiingu. Jsou tu soukromé horské chaty s kuchařem a servisem pro krátkodobý i týdenní heliski. Lyžařská střediska jsou většinou 5–20 km za nějakým větším městem. Je tam pár luxusních domů, 2–3 hotely, půjčovna, lyžařská škola a 1–2 restaurace. Zapomeňte na různé bary, obchůdky a miniměstečka, kde na lyžích dojedete až na práh baru a après ski může začít. Nahoře v půlce kopce najdete většinou jednu kantýnu na občerstvení a posezení v teple. Alkohol se prodává jen výjimečně, a maximálně se jedná o pivo.
S měnícím se klimatem dochází k větším výkyvům v teplotách a srážkách, tedy i ke složitější skladbě sněhové pokrývky. Uprostřed sezón se tak může stát, že zaprší až na vrcholky hor, nebo je dva týdny sucho a teplota -28 °C.
Horské chaty
Horských chat, kde se dá dojít a něco si koupit, je v Kanadě málo, v zimě jedna a v létě tři, a ty se nacházejí ve Skalistých horách. Patří Alpskému horskému spolku a můžete tam přijít, pokud jste členem, nebo člena doprovázíte. Samozřejmostí je on-line rezervace předem.
Výbava ostatních chat bývá spartánská, propanové vařiče, matrace na velkých letištích a kadibudka. Sníh si nabíráte před chatou a vodu si z něj uděláte v hrnci na kamnech. Žádný chatař vás s čajem a polévkou nečeká. Chaty jsou od parkoviště tři a více hodin cesty. Jedna z mála chat v blízkosti střediska je nově postavena u Whistleru.
Pokud není plně autonomní fungování příliš lákavé, další možnost je zaplatit si komerční chatu, která bývá postavena hodně daleko od civilizace, a dopravit se tam je možné jen vrtulníkem. Velká oblast kolem chaty bývá pronajata právě na heliski a heli asistovaný skialp. Neznamená to, že tam nemůžou normální lidi, ale že tam nesmí jiný organizovaný výlet s vůdcem. To zajišťuje, že máte obrovskou oblast na týden pouze pro sebe. Na chatě je kuchař, pomocník, dva vůdci, 1–2 asistenti vůdce, což jsou většinou ti, co se připravují do vzdělávacího programu pro vůdce.
Chata Icefall Lodge a její operační oblast, kde mají výhradní právo provozovat mechanizované i přirozené lyžování, se nachází ve Skalistých horách v Britské Kolumbii. Málo známý fakt je, že nejlepší lyžování v Kanadě není v tomto horském pásmu. Ale Icefall je unikát, neboť leží na západních svazích Skalistých hor, a tak bouřkové systémy, které standardně chodí ze západu, přinášejí ještě dost vlhkosti, a přitom ta standardní zima z Rockies není tak hrozná. Je to místo, kde je spousta sněhu už v listopadu, když okolo Revelstoke ještě pořád prší. Standardně na konci listopadu tam na ledovcích nad chatou leží už kolem 2,5–3 metrů sněhové pokrývky. Larry postavil Icefall Lodge vlastníma rukama a motorovou pilou, což mu zabralo několik let, neboť všechno vybavení a potřebný stavební materiál dopravoval vrtulníkem. Základem chaty jsou sloupy a trámy pokácené na místě. Původní chata byla velmi jednoduchá, ale s přibývajícím časem ji Larry doplnil o vodu v trubkách, větrák, sušák, a podobně. V roce 2010 přistavěl ještě větší chatu, aby mohly být v oblasti najednou dvě skupiny po osmi lidech, každá se dvěma vůdci. Chaty Mons a Lyell, které jsou velmi vysoko hned u ledovce, jsou plechové boudy pro deset lidí vyhřívané propanem. O Icefall Traverse Larry uvažoval už od počátku. Do roku 2021 se jednalo o občasné letní lezecké přechody. Po dostavění chatek Rostrum a Alexandra níže v lesích bylo možné uvažovat o šestidenním skialpinistickém přechodu. Icefall Traverse se chodí od začátku do konce dubna. Vrtulník dopraví skialpinisty na první chatu Mons Hut, přeletí na Rostrum Cabin nebo na dno údolí a vyzvedne skupinu, která traverz právě dokončila. Pod Mons Hut také nově vznikla ferrata na letní využití a pro zimu je tam obrovský ledopád.
Co je potřeba: kondice, bezpečnost
Pro Icefall Traverse je nutná fyzická kondice pro výstupy do cca 1 500 výškových metrů za den. Pro sjezdy se vyžaduje dobrá lyžařská technika v různorodém sněhu a sklonech svahů, kdy se parádní prašan střídá s tvrdým utemovaným sněhem, krustou nebo mokrou kejdou.
Nezbytné jsou znalosti lavinové prevence a pohybu po ledovci.
Vůdci na Icefall Traverse komunikují dvakrát denně se základnou na Icefall Lodge pro ověření lavinového nebezpečí, sněhových podmínek a předpovědi počasí. Maximalizuje se bezpečnost, ale jedná se o náročný horský přechod v ledovcovém terénu, kde hrozí pády lavin, pády do ledovcových trhlin a pády séraků.
Podrobnější info na webu https://www.icefall.ca/trips/icefall-traverse
