Túra po hřebeni Pirinu pod majestátní vrchol Vichren

V srdci divočiny

Poklidné ráno u zrcadlícího se jezera Tevno obklopeného krásnými skalnatými vrcholky a především pod dohledem parádní Kamenice (2822 m n. m.) musíme ukončit nahozením batohů zpět na záda a vydání se dále po červené turistické značce, která protíná pirinský hřeben a je hlavní „magistrálou“ na cestě horami. Rozloučíme se tichým „sbohem“, jako vždy, s místem, které nám poskytlo útočiště, a vyrazíme.

Po krátké chvíli dojdeme k rozcestníku červené a modré turistické značky Mazgoviška Porta mezi vysokými skalami zdejšího hřebene na lehce exponovaném místě, ale nenecháme se rozhodit, nikam odbočovat nebudeme a červený flek budeme sledovat dále. Cestou několikrát prudce ztratíme výšku a znovu ji budeme muset nabrat, to jsou ale jenom malé rozcvičovací úkony před celodenním šlapáním. Otevřeným terénem s výhledy do několika údolí s jezery (krásná jsou jezera Polenski v našem směru vlevo) dojdeme až k dalšímu rozcestníku, a to Vinarska Porta, kam se sestupuje mezi klečemi a nebude žádným překvapením, pokud nám tento úsek přijde ke konci již zdlouhavý (především, máme-li nad hlavou rozpálené slunce). Ani u tohoto rozcestníku se nevydáme nikam mimo hlavní trasu a svorně nastoupíme do kopce, který se tyčí před námi.

Pěšina z tohoto místa stoupá strmě vzhůru, aby nejprve přímo proti vrstevnici a záhy lehkým traverzem, dorazila až na vrcholek Prevalskeho Čukaru (2604 m n. m.), odkud se otevřou další nádherné výhledy, zejména na trasu, kterou jsme z Mazgovišky Porty šli sem po jednom z mnoha „žeber“ vedoucích na sever. Na Prevalskem Čukaru (2604 m n. m.) je vhodné místo ke svačině, dovolí-li počasí, je určitě namístě nespěchat a užít si krásu divoké přírody, jež nás obklopuje.

Nejnáročnější úsek před námi!

Bohužel se ale musíme vydat dále, dnešní turistický den ještě zdaleka nekončí! Zřejmě nejnáročnější úsek dnešního dne máme před sebou (a jeho součást – výstup na Prevalski Čukar (2604 m n. m.) – za sebou) – pochod po exponovaném, otevřeném hřebeni přes vrcholky Goljamata Strana (2644 m n. m.), Goljam Tipic (2645 m n. m.), traverzem pod Vazelou (2620 m n. m.) až do úzkého sedla Glavniška Porta. Tato část je na výhledy nejbohatší, také ale vyžaduje nejvíce soustředění při prolézání kamenů na hřebeni a sledování nejlepší varianty cestičky. Nejedná se o nijak obtížný úsek a patrně nebudeme potřebovat užít žádnou třetí či čtvrtou končetinu pro jistější krok, ale ani to není procházka po zelené louce mezi kytičkami. Zkrátka – opatrný turista bez problémů zvládne nástrahy skalnatého hřebínku!

Doufejme, že nám počasí bude přát a závěrečný traverz pod Vazelou (2620 m n. m.) do sedla Glavniška Porta si vychutnáme pohledy na špičatý Čukar (2720 m n. m.) na západě. Poslední část této stezky do sedla vede po kamenech, přes kameny, pod kameny a je třeba dávat pozor, abychom neuklouzli nebo si někde nezvrtli kotník! Ze sedla, kam se vejde opravdu jenom pár turistů.

Ze sedla spadá červená turistická značka velmi prudce dolů k jezeru Dalgo do údolí pod nohama. Sestup je třeba si vychutnat do dna, kamenné splazy, suťoviště, kameny – prostě vysoké hory! Téměř nekončící sestup nabere obrátky těsně nad jezerem, které traverzuje, aby na jeho severním okraji spojil síly se zelenou turistickou značkou u rozcestníku Todorina Porta. Zelená turistická značka vede strmě nahoru východním směrem na vrcholek Malka Todorka (2712 m n. m.), kam se z naší party může vydat jenom ten nejlepší sportovec, poněvadž už máme v nohách spousty kilometrů i nastoupaných a sestoupaných metrů a nebude se nám chtít jinam, než do dalšího útočiště za pořádným „žvancem“.

Doběhnutí k chatě Vichren

Stezka červeno-zelené barvy z Todoriny Porty vedoucí dolů na sever do údolí pod obří Vichren (2914 m n. m.) tyčící se nad námi zabere poctivou hodinu času. Cestou lze odpočívat na mnoha trávnících „anglického střihu“ mezi klečemi, nebo si sednout na kámen a ještě naposledy si vychutnat (teď již částečnou) divočinu Pirinu. Až sestoupíme dolů stále se zužujícím údolím až k pěkné horské chatě Vichren pod úpatí stejnojmenného velikána (2914 m n. m.), za kterým přijíždí celoročně tisíce turistů, budeme mít po klidu. Už nyní potkáváme „turisty“ v sandálech, v podpatcích a s navoněnými tvářemi, kteří sice tráví v divočině svůj volný čas, ale nepronikli jí pod kůži jako my!

Zastavit se na noc můžeme buď přímo na chatě Vichren (od níž jezdí dolů do údolí – a naopak – mikrobusy do podhorského střediska Bansko), která má velké zázemí pro přicházející turisty, nebo posestoupit níže, přibližně o dvacet minut, a přenocovat ve stanu v kempu Banderica u patrně nejúžasnější horské hospůdky v Pirnu a možná i Bulharsku vůbec. Mladý pan majitel má turisty rád, Čechy obzvlášť (proč by ne, když mu vozíme peníze?) a o zábavu je díky němu postaráno, záleží mu na kvalitním jídle, příjemné atmosféře a spokojenosti zákazníků – turistů. Parádní místo!

chata Vichren

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

K jezeru Tevno je nejlepší přístup z městečka Bansko nebo chaty Vichren.

Výstup na třetí nejvyšší vrchol Balkánu – Vichren v Albánii