Trekování po Madeiře křížem krážem: mozaika několika krásných treků ostrova aneb co se dá stihnout za 14 dní

1.den

Po celonoční party v Lisabonu a ani minuty spánku jsme vyrazili v 5 hodin ráno taxikem na letiště. Odbavení a let uběhl celkem rychle, asi tím, že jsme byli jěště trochu opilí. Letěli jsme s azorskou společností SATA. Z Lisabonu nelétají nízkonákladové společnosti a tak nás letenka Lisabon – Funchal vyšla na necelých 200 euro.

Přistání na Madeiře bylo víc než zajímavé, po 270ti stupňové otočce jsme nalétavali na z našeho pohledu opravdu krátkou dráhu. Vítr dost foukal a kapitán letadlo ustálil opravdu těsně nad dráhou. Navíc asi 100 metrů vpravo byla skála která nám moc dobrého pocitu nedodala. Už u zavazadel nás vylekali, když nemohli najít naše batohy.

Z letiště jsme nasedli na bus 113 který jel na východ Madeiry do Baia dAbra. Tam jsme dali celkem asi 10 km trip na nejvýchodnejší bod. Měli jsme krásné počasí a tak ikdyž cesta s batohy nebyla uplně snadná, utekla celkem rychle. Na zpáteční cestě jsme se stavili na snad jediné píšečné pláži na Madeiře. Byla tam možnost se osprchovat a dobře vykoupat, i když voda byla celkem dost studená – cca 16°C. Pak jsme pokračovali do druhého největšího města ostrova Machica, kde jsme marně hledali campingazovou plynovou bombu. Z Machica jsme se vydali pěšky k asi 3 km vdálenému začátku cesty po severním pobřeží, kde jsme už po tmě a za mírného deště postavili stany a šli spát.

2.den

Trošku jsme se prospali a kolem 12 jsme vyrazili cestou vzhůru k severnímu pobřeží. Asi po hodině jsme byli na místě a naskytl se nám hezký pohled na část severního ostrova. Odtud jsme šli po stezce do města Porta da Cruz. Během asi 4 hodinové cesty jsme viděli nádhernou flóru, která se nezvykle rychle měnila a člověk viděl stále něco nového.

Po příchodu do Porta da Cruz jsme hledali bus do Portely, kde jsme měli začít třetí den. Po mylné informaci (ty jsou mimochodem hodně časté od místních obyvatel) kde jsme čekali na bus nám sdělili, že tento den tam bus nejezdí jsme sešli do centra města a prohlédli ho. Po nějaké době jsme chytli bus do Portely (převýšení busem asi 620 metrů) . Nemohli jsme najít dobré místo na spaní tak jsme to nakonec zalomili na začátku levády. Poslední procházející turisti nám popřáli Guten Nacht a my šli spát.

3.den

Vyrazili jsme po levádě z Portely do Ribeiro Frio (asi 11 km). Cesta byla většinou po betonovém chodníčku podle levády a až na pár úseků byla celkem lehká. Asi třikrát jsme byli oddělení od 200 metrových srázů malým plotem z drátů. V Ribeiro Frio byla jen hospoda, krám se suvenýry a autobusová zastávka. Zjistili jsme že nám jede bus až za pár hodin a tak jsme sjeli na druhou stranu ostrova do města Faial a dali si madeirské pivko Coral (když je vychlazené, dá se i pít).

Faial není moc turistické místo, domy jsou roztroušené po okolních kopcích a centrum je hodně malé, takže pro turisty opravdu nic zajímavého. Je možné tam dát jednu skálu která se dobře tyčí ze země a převýšení má přes 500 metrů. Z Faialu ( přímo od moře) jsme jeli autobusem do Paso do Poiso (1400 metrů) asi 40 minut. Autobusy tam jsou fakt hustý, občas jsme se s nima i báli, ale je pravda že vyjeli úplně všude. Asi po 300 metrech do Pico de Arieiro jsme našli luxusní místo na spaní.

4.den – nejnáročnější den

Ráno jsme vstali celkem brzy, nebyla to zrovna nejteplejší noc. Protože to bylo po silnici ještě pár kilometrů do Pico de Arieiro kde měl začít náš trip, zkusili jsme stopa. Asi po kilometru nás vzali rakušáci. Vyšlo super počasí, protože celou dobu byly mraky pod námi a my měli opravdu nádherný výhled. V Pico de Ariero (1818 metrů) začíná cesta po hřebeni na nejvyšší horu Madeiry. Cesta to je docela záhul, stále je tam stoupání a klesání v řádech desítek metrů. Délka asi 8 km nám trvala přes 3,5 hodiny, ale jistě to za to stálo.

Cesta je místy metr široká a po obou stranách je několikasetmetrový sráz dolů a při silnějším větru to může být celkem vzrůšo. Naskytl se nám parádní výhled přes celý ostrov, protože se v odpoledních hodinách se mraky protrhaly. Nejvyšší hora Pico Ruivo (1862 metrů) poskytovala nově postavenou vyhlídku a parádní zážitek. Po jedné hodině jsme vyrazili dál po hřebení do Encumeady. Cesta vedla nejdříve ztrmně skopce a pak opět stoupání a několik 100 metrových převýšení dolů a nahoru. Do pulky cesty (asi 5 km) to bylo dobře schůdné protože cesta byla místy dlážděná, druhá půlka cesty už byla vetší hard core kde jsme často překonávali bahnité cesty a ne moc příjemné schody. Po cestě byly asi 3 stanoviště pro stany, ale nějak se nám nechtělo zůstávat v těch výškách.

Poslední sestup byl asi největší hard core z celého dne. Klesání kolem 400 metrů vetšinou po schodech byl fakt záhul na kolena a byli jsme rádi že jsme stihli přijít ještě za světla. Hned po sestupu jsme postavili stany a šli spát.

5.den

Tenhle den jsme si chtěli dát po náročném dnu volno, sjet si do města nakoupit, protože jsme se neměli další tři dny dostat do civilizace. Zjistili jsme že nám nejede žádný autobus a tak jsme to zkusili stopem. Z te radosti že nám něco zastavilo, jsem zapomněl brašnu s foťákem na zastávce. Zjistil jsem to asi po 5km jízdy z kopce a nechal si zastavit. Zpět jsem se dostal opět stopem a ikdyž uběhlo asi 30 minut, brašna tam stále byla a vše v ní. Je to prostě jiná země. Pak jsem došel Honzu a stopli si v Serra de Aqua malou dodávku a vlezli si na korbu. Vyhodila nás v Ribeira Brava (podle mě jedno z nejhezčích měst) kde jsme našli obchoďák Pingo Doce a nakoupili si plno jídla na další dny. Pak jsme opět jeli autobusem zpět na Encomeadu, kde jsme spali na stejném místě jako minulou noc.

6.den – jeden z nejhezčích dnů

Ráno jsme vyšli z Encumeady po levádě das Rabacas , kde nás čekalo několik tunelů včetně jenoho 2 km dlouhého. Počasí nám přálo, bylo slunečno a mraky byly pod námi. První tunel (byl dost zabahněný) jsme obešli po malé cestičce a ukázalo se že to byla výhoda. Měli jsme výborný výhled na údolí a zažili trošku vzrušení při špatné schůdnosti cesty. Druhý tunel už byl dlouhý a obejít se nedal, tak nezbylo nic jiného než vyndat čelovky a zapadnout do tunelu. Prošli jsme ho asi za 35 minut a myslím že byl ok, jen na začátku a na konci bylo trošku vody, ale nic co by se nedalo s dobrymi botami překonat. Za tunelem jsme vstoupili do mrakl a vylezli z nich až při trošku náročnějším stoupání kde jsme se napojili na druhou levádu da Bica da Cana. Která vede po jižním svahu ostrova a poskytla nám perfektní pohled na západ slunce. Došli jsme po ní až k Rabacalu kde jsme na kopci postavili stany a užívali si jeden z nejhezčích západu slunce který jsem kdy viděl.

7.den – náročný den

Tento den nás čekala opravdu velká neznámá, chtěli jsme dát cestu korytem řeky kterouchodí tak 0,1 % návštěvníků Madeiry. Slezli jsme asi 2 km po asfaltce dolu k Rabacalu kde jsme se vydali na levadu. Asi po pul hodině jsme našli z levády odbočku ke korytu a dali se do obtížného klesání kde bylo hodně mechu, který z nás občas dělal cestovatele po prdeli a občas jsme měli problém najít málo vyšlapanou cestu. Když jsme dorazili ke korytu tak jsme poznali že nás opravdu nečeká lehký den. Nejprve cesta vedla docela hustou houštinou a pak jsme skočili do koryta a šli po kamenech. Zvolili jsme celkem vysoké tempo což někdy i na metrových kamenech nědělalo dobře kolenům. On 20ti kilový batoh na zádech při skoku z kamene na kámen sily nedodá, spíš ubere. Stačilo jednou špatně dopadnou a člověk by se težko dostaval pryč, byli jsme hodně odříznutí od světa. Cca po 3,5 hodinach jsme dorazili k levadě která pritínala koryto a měli jsme po ní pokračovat dál. Postavili jsme stany,vykoupali se v dost studené vodě a šli spát.

8.den

Ránojsme vyrazili po levádě da Ribeira da Janela k městu Porto Moniz. Cesta levadou byla až na pár tunelů poměrně snadná, vedla nad korytem řeky a šli jsme po proudu,takže z kopce. Po cestě nebylo moc věcí k vidění, spíš byly zajímavé dlouhé tunely kde by se bez baterky asi moc projít nedalo. Po pár hodinách chůze jsme přišli nad město Ribeira Janela a pokračovali k Portu Moniz. Vyhlídka nad městem nám poskytla opravdu nádherný výhled na město a moře. Dva němci se nám nabídli že nás hodí dolu do města, což jsme netušili že je to tak daleko. Prohlídli jsme město a hledali kemp který tam měl být. Kemp byl ale zrušen a tak jsme to zaparkovali v přístavu a šli spát.

9.den

Po probuzení jsme chtěli oficiálně dosáhnout nejzápadnějšího bodu ostrova. Jenže nám moc nepřálo počasí, byla dost mlha a stop nešel taky moc přívětivě. Sice nás jeden madeiřan hodil celkem velký kus cesty, dokonce nám ukázal i svůj dům a nějakou vyhlídku, ale další cestu jsme zvolili radši busem a to přes půl ostrova k útesu Cabo Girao. Tam jsme postavili stany a čekali klidnou noc. Bohužel na nás kolem půlnoci nějací pubertáci začli házet dost velký kameny a museli jsme vylézt a trošku na ně zařvat.

10.den

Po probuzení jsme sešli na Cabo Girao a kochali se váhledem. Bohužel atmosféru z 580 metrů vysokého útesu kazili turisti kterých tam bylo opravdu hodně. Vyhlídka je přístupná autem a tak je tam opravdu lidí jak … no prostě hodně moc. Pak jsme se vydali busem do hlavního města Madeiry Funchalu. Tam jsme strávili odpoledne u moře a pak pak chvíli ve městě. Navečer jsme jeli sockou ke kostelu Monte, který se tyčí nad městem. U něj jsme našli nějaké bramborové pole kde jsme postavili stany.

11.den

Po probuzení na bramborovém poli jsme se vydali na prohlídku kostela Monte ve Funchalu. Pod ním je pro Madeiru typická atrakce jízda na saních, kde se může sednout do saní, zaplatit pár éček (15 za osobu) a nechat se svézt z kopce dolu. My jsme se jen dívali, nějak jsme neměli prachy na rozhazovaní a tak jsme se pak vydali po asi nejšerednější levádě co jsme šli – Bom Succeso a dostali jsme se k botanické zahradě. Tam jsme zaplatili 3 euro ale opravdu to stlo za to. Není tam k videní jen flora, ale je tam malé muzeum flóry a ptačí svět. Nakonec jsme se mrkli na karneval ve Funchale a vydali se na pláž.

12.den

Po hodně divoké noci na Sao Lourenco, kdy foukalo tak, že Honza ani nemohl postavit stan a když začlo v noci pršet tak se nastěhoval do mého malého stanu který sotva držel, jsme se s radostí probudili a sešli se flákat na pláž. Tam jsme potkali jednoho američana který už zevloval na Madeiře měsíc a půl.

13.den

Stopem jsme se dostali do Machica, kde jsme si dali typické portugalské jídlo Espada.Koupili jsme nejaké vína a piva a vydali se kouknout na místní karneval. Večer jsme se s američanem lehce opili a šli spát.

14.den

Po probuzení jsme se se všemi vecmi odstěhovali na pláž kde jsme se koupali, umyli stany a čekali do odpoledne, kdy jsme se vydali na letiště. SUPER AKCE !

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Z letiště ve Funchalu jsme nasedli na bus 113 který jel na východ Madeiry do Baia dAbra. Tam jsme dali celkem asi 10 km trip na nejvýchodnejší bod. Měli jsme krásné počasí a tak ikdyž cesta s batohy nebyla uplně snadná, utekla celkem rychle. Na zpáteční cestě jsme se stavili na snad jediné píšečné pláži na Madeiře. Byla tam možnost se osprchovat a dobře vykoupat, i když voda byla celkem dost studená – cca 16°C. Pak jsme pokračovali do druhého největšího města ostrova Machica, kde jsme marně hledali campingazovou plynovou bombu. Z Machica jsme se vydali pěšky k asi 3 km vdálenému začátku cesty po severním pobřeží, kde jsme už po tmě a za mírného deště postavili stany a šli spát.

Výstup na nejvyšší vrchol Madeiry – Pico Ruivo