Přechod divokých nefritových hor na Tchai-wanu

NEOFICIÁLNÍ PŘECHOD YUSHANU

Jakmile se na tchajwanském letišti zorientuejme v záplavě čínských znaků, razíme ze severního cípu ostrova na jih. Právě zde se rozkládá největší tchajwanský národní park Yushan, pojmenovaný podle stejnojmenné nejvyšší hory ostrova (3 952 m n. m.). V pohodlí domova jsme načrtli trek, po kterém hory přejdeme ze západu na jihovýchod. Oficiálně trasa neexistuje, a tak si ji nazýváme příhodně „Přechod Yushanu“.

Trasa začíná v malé horské vesničce Takaka ve výšce 2 650 m n. m., kam se od jezera Sun Moon lake dostáváme malým busem, který jezdí jednou za 24 hodin. „Kyslík!“ oceňujeme po vystoupení příjemný vzduch ve srovnání s tropickým klimatem na pobřeží. Přespat lze buďto v městečku Alishan kousek níže, nebo právě zde v jednom z mála hostelů Dongpu (300 NT na osobu), odkud je možné v noci rovnou vyrazit. Každá hodina se hodí, protože hned první den se stoupá na nejvyšší horu ostrova Yushan, taky Mt. Jade neboli Nefritová hora.

PERMITY

Rangerům se zde odevzdávají permity, které získat je logistický porod. Když zvládnete na popáté úspěšně vyplnit čínské, strojově přeložené formuláře a obdržet permit pro vstup do parku, na dílčí vrcholy a do horských chat, obstáli jste ve zkoušce stoicismu. Problémem je, že permity se vyřizují na konkrétní dny a ubírá to tak z flexibility, kdy na trek vyrazit.

Když předávám itinerář cesty, ranger si nás dvakrát měří od hlavy k patě, zda to zvládneme. Ujišťujeme ho, že zkušenosti a zásoby jídla máme. „O medvědech a sesuvech půdy na trase jste četli?“ Souhlasně přikyvujeme, i když on i my víme, že je větší šance snad vyhrát sportku než narazit na vzácné medvědy ušaté, kteří se po parku potulují. Propouští nás a po procházce po okolí uléháme na rozvrzané palandy.

KŘEST NEFRITEM

Budíček drnčí ve 2:30 a půl hodiny nato jsme na cestě. Se zásobou jídla na deset dní jsou batožiny slušným závažím. Jetlag povolil jen dvě hodiny spánku a s vidinou stoupání 1 850 výškových metrů víme, že to bude krušný den. S čelovkami stoupáme po tichém nočním úbočí majestátní hory, jejíž obrysy začíná osvětlovat krvavý úsvit. Bílé tečky čelovek před námi a za námi dávají vědět, že na vrcholu dnes nebudeme sami.

Po necelých pěti hodinách dojdeme do Paiyun Lodge, poslední horské chaty pod vrcholem. Šťastlivci, kteří byli vybráni v loterii, mohou nocovat zde a na vrchol jít na východ slunce. Opět odevzdáváme permit (je nutno mít vytištěno vícero kopií) a stoupáme po vyšlapané stezce dál. Spaluje nás slunce, vrchol nás k sobě láká a z oceánu se stahují buclaté mraky, které jsou naštěstí zatím jen pod námi.

Posílám Ali napřed, ať si nafotí z vrcholu panorama, než k ní oblaka dorazí. Já zatím zápasím s výškovkou. Posledních 200 metrů se dá skousnout, byť mi zabírají více než půl hodiny. Po desáté jsme na vrcholu oba. Až takhle vysoko horu vytlačilo tření eurasijské a filipínské desky, na jejichž kontaktu se Tchaj-wan nachází. Co nejdříve začínáme klesat na východ do lesů pod námi. Jdeme sami, téměř všichni se na vrcholu totiž otáčí a míří zpět. My jdeme dál do nitra parku. Na kamenité rovince tábořiště Laonong stavíme stan a zatímco spíme, vrány nám žerou celý chleba.

STRACH O ŽIVOT

Následující den s prázdným žaludkem pokračujeme podél vyschlého koryta řeky Laonong na východ. V listopadu, v období po tajfunech, máme největší šanci na málo srážek a příjemnou teplotu, na druhou stranu je v parku velké sucho a musíme brát vodu pro jistotu na dva dny. Kvůli suchu a intenzivní tektonické činnosti jsou tu časté sesuvy půdy. Pár jich úspěšně obcházíme, ale kolem poledne narážíme na ten největší.

Po vrstevnici dál by nám úsek zabral zhruba minutu chůze, ale tady je nutné střihnout to do prudkého svahu a džunglí vyšplhat odhadem 400 výškových metrů nahoru, kde je sesuv nejužší. „To jako vážně tudy?“ hodnotíme strnule část, kde máme sesuv přejít. Před námi šedesátistupňový svah suti, po kterém noha okamžitě klouže dolů. Jak se člověk rozkutálí, čeká ho půlkilometrová klouzačka dolů. Jelikož vracet se stejnou cestou až do Takaky nechceme a lepší místo na přechod po průzkumu fakt není, nastupujeme na traverz za fáborkem na druhé straně, který jako by na nás ve větru mával.

Na druhé straně s úlevou vydechujeme. To nám ti rangeři mohli přiblížit trochu detailněji, durdíme se. Doporučujeme se vždy důkladně zeptat na aktuální stav tras v tchajwanských parcích. Krkolomná cesta dolů džunglí na trasu z nás saje poslední kousky sil a místo minutové chůze nám obchvat sesuvu zabírá bezmála pět hodin. S velkou úlevou shazujeme večer krosny v chajdě Bayjang. Otevřené horské sruby spoléhají na čest cestovatelů, že je opustí ve stejném či lepším stavu. Oproti norským či novozélandským chatám, které fungují podobně, je téměř na všech nocleh zdarma, ale jsou v nich pouze gumové matrace a sběrníky na dešťovou vodu (na podzim mnohdy prázdné). Usínáme ve srubu sami. Máme za sebou další den, kdy jsme nepotkali ani živáčka.

PEŘINA POD NÁMI

Následující dopoledne se osvěžujeme ve vzácné říčce u chajdy ZhongYang (jediná možnost na trase v listopadu) a filtrujeme si vodu na další dva dny. Trasa se odtud stáčí z východu na jih a vede nás na horské hřebeny. Mraky se po většinu dne drží pod námi ve výšce 3 200 m n. m., takže výhledů na tu peřinu pod námi se najde nabažit. Čtvrtý den potkáváme hluboko v parku rangery, kterým se nechce věřit, že zápaďáci absolvují takovou trasu, a tak se s nimi povinně fotíme.

Jak postupujeme na jih, holé hřebeny začínají prorůstat lesy, kterým by místy spíš slušelo označení džungle. Neprostupnou zeleň zde prosekává skupina sherpů, kteří mají stejné tempo jako my. Za to jsme vděčni zejména vždy večer na chatách. Zatímco my kuchtíme naši bídnou dávku sušeného jídla, Tchajwanci dvě hodiny vyváří kila čerstvého masa a zeleniny a kolem sedmé večer nás zvou na hostinu. Poslední dny si připadám už jak pes od Pavlova, který jen při charakteristickém zvuku naběraček polyká sliny naprázdno.

Tu a tam narazíme na další turisty objevující park na dvou až třídenních trecích. Vždy jsou to výhradně místní a my jsme tu pro ně jakási anomálie. Nutnost nepodcenit permity si ověřujeme na chatě Tafen. Rangeři tu pokutují jedny z příchozích v přepočtu za sedm tisíc korun.

Trasa je dost náročná a vede cik cak nahoru dolů. Na uvázané lano na skále narážíme několikrát denně, možná i proto zvládáme z trasy ukousnout jen 10–15 km za den. Rozhodně si nemůžeme stěžovat na značení. Stezka je v horách vždy patrná a navíc relativně přehledně značená.

REKLAMA NA TICHO

Největším překvapením přechodu je pro nás překvapivě ticho. Navzdory spoustě ptáků, hmyzu a další drobotiny jsou přes den velmi dlouhé úseky, kdy jde člověk v naprostém tichu přerušovaném jen vlastními kroky. Na hřebenech lze při bezvětří sledovat mraky, jak se líně a neslyšně valí přes vrcholy kolem a pomalu se z nich tu a tam noří jeleni. Mystický prožitek! Ali naopak vyráží dech plejáda kytek, které v Evropě stojí majlant a tady dorůstají gigantických rozměrů jako plevel.

Poslední den docházíme v mlze k profláklému jezeru Chiaming, odkud najednou jako lusknutím prstu oběma směry proudí davy turistů. Díky dobrému tempu a štěstí na počasí zvládáme celý trek místo devíti dní jen za týden. Trek je středně náročný a chodí se na těžko. Tchajwanské hory vás neodmění instagramovými fotkami skalnatých štítů ala Dolomity, ale nabízí zážitek překonávání džungle, vzácnou horskou samotu a úžasné ticho s mraky pod sebou.

Nocování: V případě udělení permitů spaní na horských chatách na všechny noci vyjma první, kdy se stanuje. Stanování mimo chaty a vyhrazená tábořiště je oficiálně zakázáno a pokutuje se.

Výměnou za pěkné počasí podzim znamená i sucho. Je nutno na některých úsecích brát vodu až na dva dny (zejména chata Dasheiku je známá vyschlými sběrníky dešťovky). Vodu z potoků jsme pro jistotu filtrovali. Jídlo není k dispozici na trase žádné, nutnost brát vše s sebou.

Takaka

Xiangyang