Malý hornatý stát Andorra v srdcí Pyrenejí nadchne každého milovníka hor. Dvoutýdenní okruh natěžko kolem celého knížectví po trase GRP je opravdovou perlou mezi evropskými dálkovými treky.
Pyreneje – Andorra
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Malý stát, kde lze zažít velké dobrodružství. Stát? Přesněji řečeno knížectví v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem, okolo kterého vede dálkový trek GRP. Andorrou jsme procházeli před pár lety při přechodu Pyrenejí od oceánu k moři a moc se nám tu líbilo. Proto jsme se rozhodli vrátit se sem na „dovolenou“. Toto slovo je dost zavádějící… Po čtrnácti dnech se totiž vracíme do práce konečně si odpočnout.
Co krok to vrstevnice
Vyrážíme ze Sant Julià de Loria. Už první den nám dávají místní hory jasně najevo, že zadarmo to nebude. Stoupáme k hranici se Španělskem po trase legendárního Andorra Ultra Trailu (běžeckého závodu), který se konal nedávno. Slunko smaží a každý krok je vykoupený kapkou potu. Ve vyšších polohách se stoupání ještě zostřuje. Zdá se, že si tu celkem libují v cestičkách vedoucích kolmo na vrstevnice. Kousek pod vrcholem Bony de la Pica (2 402 m n. m.) se dostavují na zpestření úseky po skále, zajištěné řetězy. Neskutečná dřina. 1 700 metrů převýšení je první den na rozhýbání opravdu hodně. Konečně vrchol. Výhledy jsou parádní. Euforie z vydřeného vrcholu a krátké hřebenovky se vzhledem k únavě ani nedostaví. Neznačenou zkratkou scházíme do sedla, kde je mezi stromy ukrytá jednoduchá chatka poskytující základní komfort pro nocleh. Pominu-li fakt, že už bych se dnes stejně dál nedoplazil.
Pod nejvyšší horou
Následující den si pár kilometrů užíváme chůzi po vrstevnici až k silnici do sedla Coll de la Botella, kde je spodní stanice lanovky vedoucí na vrchol Port Negre. Únava z předchozího dne si vybírá svou daň, a proto někteří využijí této služby (7 €). Já to beru po svých. Jde zhruba o hodinový výstup. Rozhledy jsou z vrchu opravdu krásné. Doporučuji také v sedle využít instalovaný dalekohled, ve kterém se ukazují názvy vrcholů. Přelezeme ještě jeden hřeben a vstoupíme do národního parku. Sestoupíme do horní části údolí pod horou Coma Pedrosa ke stejnojmenné chatě. V chatě se posilníme večeří a na nedalekém krásném místě si postavíme stany. Smyjeme ze sebe prach z cest v jezírku a pak už jen odpočíváme. Výstup na nejvyšší horu jsme si užili před pár roky při přechodu Pyrenejí, a proto jej nyní v rámci zachování sil vynecháváme. Ráno sestupujeme údolím s řekou Comapedrosa. Na první křižovatce uhneme a znovu se drápeme do kopce. Využíváme neznačené zkratky a zanedlouho jsme u chatky Refugi de les Fonts. Krásná kamenná chatka, kam se schováme před spalujícím poledním slunkem. Stezka nás dále vede prudce vzhůru na hřeben, po kterém stoupá do sedla. Bereme to zkratkou po sotva znatelném chodníčku označeném starou značkou. Až na vrcholu si uvědomujeme, že jsme zbytečně nastoupali asi sto padesát výškových metrů navíc. Najdeme si co nejméně krkolomnou cestu k značené pěšině vlnící se dole pod námi a zanedlouho už jsme opět na správné cestě.
Severní alternativa
Okruh okolo Andorry GRP zde pokračuje dolů údolím do civilizace. My si však vymyslíme alternativní cestu. Vystoupáme k prostřednímu ze třech jezer Estanys de l’Angonella, kde přenocujeme. Místo pro nocleh je to parádní. Ráno nás čeká výstup k hornímu jezeru a dál div ne po čtyřech suťovou skluzavkou vydávanou za stezku až do sedla. Dole pod námi jsou sjezdovky, po kterých seběhneme k silnici. Je zde restaurace. Pořádný kus masa z grilu nás opět vrací do hry. Podél potoka klesneme až k chatě Castellar, což je spíš taková nouzová hobití nora. Odtud znovu stoupáme. Je to děsná dřina opět vylézt několik set výškových metrů. Ještě pár kilometrů a jsme u chatky Besalí, která nám poskytne útočiště na dnešní noc. Noc byla super až do půl druhé ráno, kdy k nám komínem nesestoupil Santa, ale obří myš, která se rozhodla plenit naše zásoby jídla. Od té doby jsme stále v plašící pohotovosti. Ráno sestoupíme k místu, kde je vstup do parku Parc Natural de la Vall de Sorteny. Vystoupáme k provozované chatě Sorteny a nakoupíme chleba, sýr a nějaké maso (škoda, že dokoupené zásoby nepřežily následující oběd). Výstup údolím je úžasný. Procházíme nádherně rozkvetlými loukami. Všude okolo to hýří barvami. Z údolí se dostaneme překonáním hřebene přes sedlo Collada dels Meners. Je odtud krásný výhled na horské úseky, které jsme prošli, i na ty, které nás teprve čekají. Následuje prudký sestup a k chatce Refugi de Cóms de Juan dolezu jen tak tak. Hodinu si poležím ve stanu, zatímco se pomalu obnovuje funkce chůze.
Stáčíme se k jihu
Kousek od chaty dovádí stádo kamzíků, nedaleko na nás z pod kamene vykukuje svišť… Prostě idylka. Ranní rozcvičkou je přelézt hřeben. Pak už „jen“ překonat hluboké údolí a navečer se šplháme vzhůru k provozované chatě Refugi de Jucla na břehu Primer Estany. Otázky typu „To sem vážně nevede žádná normální cesta kromě tohoto dvojkového lezení?“, hezky vykreslují příchod k chatě. Rozhodnutí postavit si vedle chaty stany a ušetřené peníze radši projíst se ukáže jako nedostačující, protože jsme po dřině v kopcích pěkně vyhladovělí. Po večeři skládající se ze třech chodů jsme však již spokojení.
Špatné, špatné a zase špatné
Ano! Dnešní den. A přitom začal tak hezky. Pořádnou snídaní na chatě. Vyrážíme a začíná nepříjemně mrholit. To se brzy změní ve vydatný déšť. Špatné! Sestupujeme po kamenité stezce údolím a mineme sotva viditelnou odbočku. Zjistíme to až o sto padesát výškových metrů níže. Špatné! Lezeme zpátky a volíme správnou stezku po skalních terasách vedoucí do zeleného údolí schovaného mezi hřebeny. Jsme pěkně promočení a zmrznutí. Zase špatné! Ještě že se v údolí ukrývá kamenná chatka Siscaro. Schováme se před deštěm, zatopíme v krbu a hned máme lepší náladu.
Není to prudké, ani daleko.
Ráno opět trochu bloudíme. Dojdeme k jezeru Estany de Baix. Krásné jezero, jehož pozadí nyní dokreslují ostré hřebeny, po kterých se válí těžké mraky. Koukáme vzhůru do sedla, kam lezeme. „Není to prudké, ani daleko.“ Dodávám odvahy ostatním. Nohy si však myslí své. V sedle fučí vichr a je zima. Odměnou jsou nám však nádherné výhledy a zasloužená hřebenovka, kterou protáhneme až na vrchol Pic del Maia, odkud sestoupíme k silnici v sedle Port d’Envalira, kde si dáme v restauraci dobrý oběd. Po sjezdovkách seběhneme do střediska Grau Roig a po prašné cestě vystoupáme k jezeru Estany Primer. Údolím vzhůru se táhne nádherná oblast jezer zapsaná dokonce na seznam památek UNESCO. Začíná být pozdě, a tak zůstáváme na břehu Estany Rodó. Ráno je pouze pár stupňů nad nulou. Výstup po příkré stěně údolí do Collada dels Pessons nás však rozhodně nenechá vychladnout. Výhledy jsou odtud perfektní. Nejen na celou Andorru, ale i na obrovský kus Pyrenejí. V dáli se dokonce bíle lesknou zasněžené vrcholky.
Relax
Sestoupíme do dalšího krásného údolí. Tímto údolím jsme už před pár lety prošli na cestě přes Pyreneje. Tentokrát ho však jdeme dolů. Nabídka horských chat je zde opravdu bohatá a určitě si zde vybere každý, kdo potřebuje někam na noc složit hlavu. My jdeme až do půlky údolí, kde odbočujeme a zůstáváme na noc u Cabana Estall Serrer. Spíš než o chatku jde o haldu kamení s místem uvnitř, a proto si postavíme stany na louce. Další den je také odpočinkový. Po obloze se honí temné mraky a náš plán je pouze přehoupnout se přes sedlo Collada de la Maiana a nejlépe dojít k chatě Refugi de Claror, aniž bychom zmokli. Chata je už z dálky vidět usazená na protější straně údolí. Trvá ještě více než hodinu se k ní dostat, ale stálo to za to. Chata je fakt parádní a je až s podivem, že takovéto služby můžeme využívat zdarma. Jelikož jsme na chatě brzy, déšť nepřichází a v nohách zbývá nějaká energie, vyrážím na průzkum okolí, který mě zavede až na hřeben nad chatou, odkud jsou parádní výhledy.
Poslední kopec
Vyspaní dorůžova vyrážíme zdolat poslední hřeben a s ním Pic Negre de Claror (2 642 m n. m.). Nízké mraky trochu kazí výhledy, ale ne náladu. Od teď budeme převážně klesat. Cesta se drží blízko hranice se Španělskem a zastavujeme až u Refugi de Roca de Primés. Tato chatka kvalitou dost pokulhává za tou včerejší, a tak si o kus vedle pod stromy postavíme stany. Horší je to s vodou, která tu není. Musíme pro ni k nejbližší studánce o sto padesát výškových metrů níže.
Následující den nás čeká několikahodinový nepříjemný prudký sestup. Vesničky, posazené v prudkých svazích, přes které procházíme, mají styl a je na co koukat. Sestup ukončí teprve příchod k silnici v Sant Julià de Loria, kde okruh okolo Andorry zakončíme.
Hodně dálkových treků si rádo přisvojuje všelijaká nej. Nejhezčí, nejtěžší … Okruh Andorrou po dálkové trase GRP byl prostě super. Krajina nádherná, plná ostrých hřebenů, nádherných jezer a řek, zelených pastvin i rozkvetlých luk…Užili jsme si těžkých výstupů i zasloužených hřebenových pasáží. K dispozici je po horách hustá síť chatek, které je pro lepší pohodlí či při nepřízni počasí možno využít. Andorru určitě zařaďte na svůj seznam, protože GRP si užijí jak dálkoplazi začátečníci, tak i ostřílení horalové.
Ubytování a jídlo
Podél okruhu GRP je hustá síť horských chat. Tři z nich jsou provozované a nocleh stojí okolo 15 euro. Není však problém si i vedle těchto chat postavit stany a chatu využít pouze jako zázemí. Ostatní chaty jsou zdarma a volně přístupné. Některé byly opravdu skvělé a někdy jsme radši využili stany.
S vodou byla trochu potíž pouze první a poslední den. Počítáno se startem v Sant Julia de Loria. Ostatní dny bylo mnoho možností dobírat vodu ze studánek a potoků. V blízké vzdálenosti všech horských chat je také možnost vodu doplnit.
S doplňováním potravin příliš nepočítejte. Na trase GRP jsou tři provozované chaty, kde je možnost se najíst, případně dokoupit základní potraviny jako chléb, sýr, maso. Také jsme využili dvou restaurací, které jsme míjeli, a dali si dobrý oběd.
Potřebné vybavení
Počítejte s tím, že jde o vysoké hory. I když vyrazíte v létě, vybavte se teplým oblečením.
Přístup na začátek
Jelikož Andorra nemá žádné letiště, je vhodné letět do Barcelony (cca 2,5 hod.) a následně využít některého z autobusových přepravců přímo do Andorry (cca 3 hod.).